Přecitlivělý políček právu

Události z noci z 19. na 20. dubna 1989 se dají bez většího přehánění považovat za jeden z nejtěžších políčků, jaké kdy utrpěla důvěryhodnost zástupců americké justice. V manhattanském Central Parku se nejprve srotila skupina zhruba třiceti adolescentů a někteří z nich se bavili šikanou náhodných kolemjdoucích a cyklistů. Krátce poté, co na místo dorazily policejní jednotky, bylo objeveno bezvládné tělo 28leté investiční bankéřky Trishi Meiliové. Někdo ji znásilnil a zmlátil tak brutálním způsobem, že její přežití mnozí lékaři dodnes považují za malý zázrak. Tehdejší detektivové bez jakýchkoli přímých důkazů usoudili, že děsivý zločin má na starosti pětice hochů, čtyři černoši a jeden Hispánec, ve věku mezi čtrnácti a šestnácti lety. Ti později dostali tresty odnětí svobody v rozmezí pěti až patnácti let nepodmíněně. Skutečným pachatelem byl recidivista a násilník Matias Reyes. K útoku na bílou běžkyni se přiznal až v roce 2001 a několik měsíců později bylo pět dříve odsouzených mužů konečně zproštěno viny.

Příběh obětí

Neomluvitelný a svým způsobem jen těžce uchopitelný kriminální případ se po třiceti letech stal námětem televizní minisérie společnosti Netflix pod názvem Když nás vidí. Svým jménem jej zaštítila režisérka a scenáristka Ava DuVernayová, která má za sebou kromě ­disneyovského propadáku V pasti času (A Wrinkle in Time, 2018) také snímek mapující část života Martina Luthera Kinga Selma (2014) a především oceňovaný dokument 13th (Třináctý, 2016), odkazující na třináctý dodatek americké ústavy z roku 1865, kterým bylo zrušeno otroctví. DuVernayová tehdy, rovněž prostřednictvím Netflixu, pracovala se šokující tezí, podle níž žije v USA až čtvrtina všech vězňů světa. Pomáhala si mnoha kontroverzními kapitolami z dějin 20. století, mezi nimiž nechyběla ani tragédie z Central Parku.

Tentokrát se zaměřila pouze na ni, ale nedá se říct, že by natočila její hranou rekonstrukci. Zdaleka nejvíce prostoru totiž věnuje ústřední pětici hochů, později dospělých mužů – Raymondu Santanovi, Kevinu Richardsonovi, Antronu McCrayovi, Yusefu Salaamovi a Koreymu Wiseovi – a jejich nejbližším příbuzným, převážně matkám. Trishu Meiliovou, která po útoku utrpěla mimo jiné i amnézii, spatříme pouze během její výpovědi v soudní síni a Matiase Reyese jen párkrát v poslední epizodě. Minisérie je prostě postavena na osudu kluků, kteří se víceméně poznali až na policejní stanici.

Bez ohledu na to, zda jsme jako diváci předem obeznámeni s pozadím kauzy, seriál nám nedává prostor k pochybnostem o nevině pozatýkané mládeže. Otázka skutečného zločinu a oprávněného trestu, kolem níž se točí například tematicky příbuzná minisérie z produkce HBO Jedna noc (The Night Of, 2016), je do značné míry zodpovězena už ve chvíli, kdy si vyšetřovatelé upravují časovou osu zločinu a manipulují s důkazy. Když nás vidí se však zároveň vzdaluje také dalším seriálům z poslední doby, čerpajícím ze skutečných událostí (vraždy manželky O. J. Simpsona nebo Gianniho Versaceho, jimž se věnovala společnost FX Networks v cyklu American Crime Story v roce 2016 a 2018) a zaměřeným primárně na procedurální a mediální rozměr vyšetřování.

DuVernayová a skupina jejích spoluscenáristů rozdělili seriál do čtyř (původně se počítalo s pěti) snadno oddělitelných epizod. V první se kvintet údajných násilníků ocitá na policejní stanici, ve druhé před soudem, ve třetí v nápravném zařízení a následně na svobodě a čtvrtá se zabývá hlavně Koreym Wisem, který jako jediný zletilý skončil přímo v kriminále, kde si odseděl neskutečných dvanáct let.

Nenávist a slzy

Na všech částech je každopádně patrné silně emočně zabarvené čtení osudů protagonistů. Na jedné straně stojí ti v soukolí absolutního bezpráví, na druhé lidé, kteří jednotlivými kolečky otáčejí. Jedná se především o vedoucí jednotky potírající sexuální zločiny Lindu Fairsteinovou a prokurátorku Elizabeth Ledererovou, ale zdatně jim sekundují také rasističtí členové policejního sboru.

Způsob, jakým se zadrženými hochy zacházejí, vyráží dech. Může za to ovšem v prvé řadě vědomí reálného předobrazu jejich počínání. Nahlédneme­-li seriál žánrovou optikou, všechen nátlak, násilí, psychologické hry, vydírání, vymýšlení údajných svědků a zároveň strach a bezmoc dospělých příbuzných připomínají už mnohokrát viděné. Zdaleka nejhůř dopadla v tomto směru druhá epizoda, konkrétně klíčová soudní přelíčení. Zde moment opravdového překvapení absentuje úplně. Přehlídka slz, hloubavých pohledů a výbuchů radosti i zklamání je zpracována a sestříhána natolik návodně, že může fungovat pouze v rámci zmíněného reálného kontextu. Autorka navíc své publikum do určité míry podceňuje a dopad jednotlivých „zvratů“ pravidelně zdvojuje – prakticky totožně na ně reaguje v rychlém sledu hned několik postav.

Jako naléhavý portrét utlačování černošské menšiny většinovou americkou společností se Když nás vidí co do síly tvůrčí vize nevyrovná třeba filmům Spikea Leeho ani nedávnému taktilnímu dramatu Kdyby ulice Beale mohla mluvit (If Beale Street Could Talk, 2018). Rasismus však naštěstí nenahlíží tak jednorozměrnou optikou, jako tomu bylo třeba u zmíněné Selmy. Z Lindy Fairsteinové a jejích spolupracovníků xenofobie přímo prýští, když o vyděšených dětech hovoří jako o zvěři a vlčí smečce, přičemž jedna z vyšetřovacích verzí výmluvně kalkuluje s jejich nenávistí vůči úspěšné majoritě. Pokud jde o vězeňské dozorce, barva pleti jejich chování automaticky nepředurčuje – nejvstřícnější z nich je koneckonců heterosexuální běloch. Podobných zdánlivě podružných, ale osvěžujících detailů obsahuje minisérie jen pár. Většina z nich poté vyzní víceméně do prázdna, ať už jde o třenice mezi různorodě smýšlejícími matkami, Koreyho transsexuálního sourozence nebo duchovní rovinu vyrovnávání se s vlastním osudem.

Dílo jako memento

Byť to může znít trochu banálně, vůbec největší přínos seriálu spočívá v tom, že i díky úctyhodným šestnácti nominacím na cenu Emmy s velkou publicitou připomenul tragické události, z nichž vychází. Nutno podo­t­knout, že v nich figuroval i současný americký prezident. Ačkoli sama DuVernayová se nechala slyšet, že se snažila příběh co nejvíce oprostit od konkrétních politických konotací, je evidentní, že v případě Donalda Trumpa, který si necelých čtrnáct dní po zločinu zaplatil celostránkové inzeráty v několika newyorských novinách a v nich pro neplnoleté hochy požadoval trest smrti, to není tak úplně možné. Když v minisérii rodiče zatčených kluků sledují milionářovo plamenné vystoupení v televizi, během něhož se vyznává ze své nenávisti, okomentují to tak, že si zřejmě užívá svých patnáct minut slávy. Trump dostal po odvysílání seriálu možnost vyjádřit se ke svým někdejším předčasným soudům, možnost omluvy však ani nepřipustil.

Určitou satisfakci nakonec částečně přináší skutečnost, že na publicitu Když nás vidí nakonec doplatili dva lidé, kteří se na tehdejší nespravedlnosti přímo podíleli: Elizabeth Ledererová rezignovala na post profesorky na právnické škole a s Lindou Fairsteinovou rozvázal smlouvu nakladatel, který do té doby s úspěchem vydával její kriminální romány.

Autor je filmový publicista.