Rozkoš bez zbytečného rizika

Jan Němec, spisovatel a editor měsíčníku Host, se v románu Dějiny světla z roku 2013 pustil do vylíčení životního příběhu Františka Drtikola s bravurou, která překročila obvyklé meze literárního světa. Ve svém nejnovějším díle vyměnil intimní oslovování druhého za ich­-formu a stejně důslednou archeologickou metodu, jakou použil na Drtikola, vztáhl i sám na sebe. V Možnostech milostného románu vypráví tentokrát deklarovaně reálnou historii svého intenzivního vztahu s jistou Ninou z Olomouce – vztahu, který po pěti letech skončil bez toho, co bývá v milostných románech označováno za happy end.

Chvála mužského pohledu

Němec je bez jakýchkoli pochyb zručný autor, s jazykem a textem si může dovolit dělat téměř cokoli, ale málokterá kniha ukazuje tak průzračně jako Možnosti milostného románu, že řemeslo práce se slovem je jen jedna složka toho, co dělá tvůrce pozoruhodným. Hravost, s níž se tu přechází mezi fikcí a realitou, mezi vlastním a cizím psaním, je tu totiž ekvivalentem novinářského „prý“ – alibismem, který utíká před riskováním, bez něhož se ovšem umění ani láska neobejdou.

Uspokojení, jež přináší četba milostných románů, spočívá v tom, že oživují letité schéma, které, ač v praxi funguje vždy na něčí úkor, rozstrkané mezi řádky a pravidelně rozmístěné na stránky lze vzít do rukou, aniž bychom se umazali od slz, slizu a slin. Působí tak přehledně a racionalizovaně, až dojdeme k závěru, že diktovanému ideálu je určitě možné dostát – že všechny ty nenaplněné lásky jsou jen doklady osobního selhání, a najdeme­-li tu pravou bytost, jednou se to povede. Kniha vystavěná na osobním zpytování, proč se to – opět – nepovedlo, může být možná prostředkem cizí psychoterapie, otázka ale je, do jaké míry je skutečnou literaturou, od níž lze právem očekávat, že přijde s možnostmi, jichž si společnost dosud nevšimla, zvláště když se objevují v titulu. A „skutečnost“ ve smyslu hranic mezi žitým a psaným, žitým a vzpomínaným, žitým a performovaným je tím hlavním, co se v Možnostech milostného románu řeší především. Co je reálné, co je opravdové?

„Tohle je román o lásce a o psaní ve věku digitálního smutku,“ tvrdí anotace knihy. Vypravěč, hlavní hrdina a – přistoupíme­-li na všechno kontextové ujišťování – autor knihy v jednom zde potkává (svou) studentku Ninu, zakouká se do ní, neboť je to blondýna štíhlé postavy se zajímavým účesem a „prořízlou pusou“, a nakonec se s ní rozejde, protože ona se nedokáže smířit s tím, že on se občas dívá na porno. Tak lze alespoň shrnout fabuli z perspektivy hrdiny. Hrdinka dostane prostor k vyjádření jen v jedné kapitole, a samozřejmě beztak „ústy autora“ – vztah fikce a reality se zacykluje a spolehnout se nejde ani na vypravěče, natož na jeho paměť…

Zbabělá autenticita

Autenticita je velké téma současnosti. Čím intenzivněji a soustavněji jsme konfrontováni s neustávající a povinnou performativitou okolního světa i vlastních já, dokladovanou zdánlivě věčným digitálním záznamem, tím více hladovíme po tom, aby si na něco šlo zkrátka „šáhnout“. Literatura, která o autenticitu usiluje nikoli zesílením vhledu do skutečnosti, ale přimknutím se k povrchu odžitého příběhu autora, není pravdivější, ale prostě zbabělá. A tak jako Němec­-postava nechce riskovat, že by s Ninou vstoupil do skutečného vztahu, jehož smyslem je dotýkat se jeden v druhém transcendentna, Němec­-spisovatel utíká před skutečným psaním, které by riskovalo objevení prostoru, kde nelze před odpověďmi na podstatné otázky po tom, co z lásky v 21. století zbývá, utíkat v dialektické spirále ironického pochechtávání.

Jistě, je to legrace, zeptat se skutečného Tomiho, zda souhlasí s tím být postavou románu, a jeho skutečnou, byť digitální odpověď otisknout. Knihu lze rozšířit do reality i playlistem na YouTube, jde hravě sestavit seznam „možných mott“ a zřídit „tříděný odpad z naší milostné korespondence“, sestávající z emotikonů a interpunkčních znamének, i „kabinet odložených odstavců“, které se autorovi nakonec nehodily, ovšem pro jistotu je, určitě ironicky, vyšle na věčnou pouť dějinami literatury. Ale jaké dveře možnostem románu se tím vším otevřely? Lítačky, které se za desetiletí používání vylomily z pantů?

Němec trochu zariskoval snad jen tím, že ve snaze dát na odiv vlastní sečtělost zařadil do románu úryvky z velkých děl literárních velikánů. Hrozí totiž, že si čtenář na základě názorného srovnání uvědomí, že zručnost není zrovna synonymem výjimečnosti. A ve chvíli, kdy už je asi i autorovi trapné, jak moc egoistický koncept předkládá, zařadí pro jistotu rozhovor, v němž jako tazatel i dotazovaný figuruje, překvapivě, on sám. Taková taktika připomíná třídní šašky ze základní školy, kteří se raději sami polili kýblem studené vody, aby se vyhnuli šikaně – a je asi stejně účinná.

Němcův román je tak především neprůstřelným dokladem toho, kam vede racionalizace aplikovaná i na oblasti člověka, které měly zůstat vysoce rizikové: k rejstříkům, katalogizaci a osamělému sebeukájení. Nikoli vztah, to literatura je zde prostorem „ontologického bezpečí“, o němž dávno mluvil sociolog Anthony Giddens jako o klíčové potřebě postmoderního člověka. A je to věčná škoda.