Anglické roky

Tys tam stál a díval ses na něho, pozorovals, jak si na odkládacím stolku vedle sebe nalévá z karafy sklenici vody, a čekals, že tě vyzve, abys šel na ulici a podíval se, co se děje, abys zajel na Mile End Road a postaral se o babičku, která tam bydlela se svým mužem, jenže ten byl určitě zas někde mimo, nebo chytil nejbližší vlak k dětem do Bathu, kde zase jednou našly útočiště u svých pěstounů. Ale on se jen usmál, pořád se usmíval, a jeho úsměv ti připomněl hysterii, která už měsíc ovládala město, vzplanutí emocí po hospodách, které mohlo končit v slzách nebo pěstními souboji, nespouštěls ho z očí a musel myslet na opilce, kteří se za zpěvu potáceli nocí nebo seřazeni močili někde u zdi, na klaunovsky smutné kolébání tanečníků, s palci v kapsách u vesty, jejich zoufalé sebeprznění a dřepy, myslels na vojáky, kteří byli už několik dní naloženi na Victoria Station, jejich vtipy, smích, který náhle ustával, a pozorovals, jak si v naprostém klidu začal rozestavovat na šachovnici figurky, jako by to bylo v té chvíli to jediné, co dávalo smysl. Byl to jeho způsob, jak reagovat na těžkosti, dělat, jako by jich nebylo, a najednou sis uvědomil, že po celé ty měsíce, co jsi byl v domě, s tebou nepromluvil jediné slovo, zpravidla šlo o úkoly, které formuloval tak, abys je mohl kdykoli odmítnout, jako by byl ve sporném případě ochoten skočit a vykonat je sám a jen čistě z rozmaru tě žádal, abys mu odnesl do kanceláře kufřík se spisy, donesl ze sklepa uhlí nebo umyl auto, a říkal sis, žes to měl u nich dobré, že sis nemohl stěžovat, ale s tím je teď nejspíš konec.

– Jestli to chceš vědět, tak počasí letadlům přeje, začal zase jeden ze strážných po nějaké chvíli mlčení, hladina Temže je nízká a za několik dnů bude úplněk,

a druhý,

– Přece bys nevěřil, že opravdu přiletí,

a ozvalo se pokašlávání, které nechtělo přestat a někdo na ně v místnosti zareagoval zaklením, zakašláním, sarkastickým smíchem,

– Stačí jen nastražit uši,

a nějakou dobu bylo slyšet vítr, nepředvídatelný cinkot, s nímž se zachytával na trubkách fasády, jako z podzemí vycházející škrabání, hrabání a klepání, než je přehlušila jeho odpověď,

– Nemaluj čerta na zeď,

a Bledý zase,

– Slyšíš ty blbečky?

a ten s jizvou,

– Myslíš že sem hluchej? (…)

Soudce udělal nepřítomně několik tahů, postavil zas figurky do výchozích pozic, potom je pomalými, pevnými pohyby, jako by musel přemáhat nějaký odpor, shrnul ze šachovnice do dřevěné krabičky, kam je ukládal, a obrátil se k ženě,

– Na to jsi přece celou dobu čekala,

a ona přestala přecházet po pokoji a podívala se na něho, jako by jí vyčítal, že má ze špatných zpráv ještě radost,

– Doufám, že víš, co říkáš,

a on vytáhl z kapsy saka cigáro, ukousl konec, vyplivl ho do prázdné ruky a roztržitě je zase odložil,

– Dokud jednoho z těch skopčáků neuvidím na vlastní oči, neuvěřím, že nám hrozí nebezpečí.

Věděls, že nebere její obavy vážně, že se jejím aktivitám vysmívá, když odjela za přítelkyní do Kensingtonu plnit pytle pískem, jako by šlo o nějakou společenskou hru, jako by šlo o pár momentek do rodinného alba, když v náhlé panice přepravila děti s osobními věcmi a identifikačními visačkami na krku na venkov a hned na druhý den je zase přivezla zpátky, protože se jí přes noc rozleželo, že se nehodí, jak jim tam navlékají přes hlavu plynové masky, aby si na ně zvykly, a celé odpoledne se pak s nimi musely plazit v obýváku mezi nábytkem, a samozřejmě už dávno měla kostým z hrubé látky na uniformy a během prvního zkušebního zatemnění si navlékla bílé, údajně fosforeskující rukavice, což byl poslední výkřik. Nechtěl mít s jejím rozčilením nic společného, nechtěl si už hrát na válku, ještě než vůbec začala, hrozil se vystoupení dobrovolníků, kterým se tleskalo, přehlídek upjatých veteránů cvičících s napůl zrezlými předovkami, které vyhrabali odněkud z hloubi kumbálů, a tys z jeho zdráhání se toho všeho účastnit čerpal naprosto nesmyslné naděje, myslel sis, že budeš hlavně od toho všeho dost daleko, na nějaké jiné planetě, a obdivovals ho za tu jeho aroganci, když ji stále znova ujišťoval, že se nenechá vyvést z míry bandou krvežíznivých barbarů. Přihlížels sice kopání zákopů v parcích, viděls, jak všude po městě vyrůstají barikády, a teprve v den, kdy byl dodán zahradní kryt, ses sám sebe ptal, jestli můžeš dál dělat, jako by to všechno byla jen fata morgána, plechový barák zabetonovaný do země, stál tam jako zapomenutý, rostlinami obrostlý pomník se zeleně natřenou střechou, zatímco on se dál netečně držel svých zvyklostí a večer co večer se hned po jídle stahoval do své pracovny, ať se na něho žena dívala jak chtěla udiveně, ale někdy ti k uklidnění stačilo, když zpod dveří prosvítal proužek světla a ty sis mohl představovat, jak sedí nad svými texty zákonů.

– Divil bych se, kdyby se zastavili na pobřeží průplavu, bylo opět slyšet hlas jednoho z nich, tentokrát bez posměchu, zněl spíš ustaraně a po krátkém váhání zazněl ještě rozhodněji, – Pro mě za mě ať si přijdou, zaženeme je jako prašivý psy zpátky do těch jejich lesů,

– No tak na to můžu jen říct, hodně štěstí,

a podrážděně,

– Jak to myslíš?

a zase to trvalo nějakou dobu, kdy se do tmy ozval nový záchvat kašle a vytrhl pár spících jako na povel ze spánku, než jejich neklidné mumlání zase zesláblo, zmizelo v rovnoměrném oddechování spících,

– Naši páni oficíři. Všechno matčini zchoulostivělí mazánkové a slaboši, z nichž už ani jeden neví, co je to chlap. Mladíčci, který poslali na vojnu, aby se z nich nestali teplouši nebo se nepustili do psaní básní,

a smích,

– To jsou jen takový povídačky,

a odpověď přišla okamžitě,

– Věř mi, se zpitomělými gentlemany už dneska válku nevyhraješ. Ty doby jsou pryč, kdy se pár vyparáděných šviháků vrhalo do bitev, jako by za to měli dostat známky za umělecký výkon. Jedna kulometná dávka a válejí se v celý tý svý afektovanosti v blátě a diví se, že je v internátu nenaučili včas zatáhnout hlavu. (…)

A tys znovu pohlédl na záda těch dvou v okně, viděls čnít hlavně jejich pušek do nebe, jejich matný lesk, jako by to bylo jen mámení, když se pohnuli, viděls na jejich hlavách ty směšné plechové helmy, vypadalo to, že si je nasadili až teď, cítils kouř cigaret, které si zas zapálili, myslels, že ho cítíš, tu vůni, kterou jsi vždycky lačně nasával v otcově autě, než jeho sekretářka znechuceně stočila okénko, byla to jeho vůně, vůně, která mohla být příslibem jednoho z jeho dobře naladěných sdělení, na něž reagovala s pohrdáním ženy, která ho už příliš dlouho pouští k sobě do postele, vůně, která ti doma v kuchyni signalizovala, že bude lepší jít matce z cesty, a později, o sto, o tisíc let později, když jsi ležel ve svém pokoji v podkroví a kouřil, sis myslel, že s každým potáhnutím musíš do sebe vdechnout všechno kolem, abys v sobě zaplnil to prázdno, vdechnout zhluboka, jak to jen půjde, a teprve když hrozilo, že tě to roztrhne, zase vydechnout, vdechnout do sebe celé to město, jeho cizotu, síť křižujících se ulic s jejich světly, která se zdála šířit donekonečna a za zatemněných nocí se před tvýma očima ztrácela v narůstajícím a slábnoucím žáru, jako by mohl sebemenší závan vyvolat rozsáhlý požár. (…)

V kamnech vyhasl oheň a vítr dorážel stále novými poryvy na dům, škubal ho a trhal, a když polevil, znělo to, jako by stavení napadly ohromné zástupy myší, nožičky cupitaly po zdech, písek zurčel a spáči se pohybovali ve snech, hnáni pod vodou jako řasy. Měsíc se sesul z okenního rámu a zanechal za sebou v proděravělé šedi oblohy průhledný ohon, náhle bylo cítit jaro, vonělo slaně, vonělo po mořských chaluhách, po vlhké, zetlelé půdě, a budovy za ohraničující zdí školního dvora připomínaly můstky vedle sebe uvázaných rybářských kutrů, kymácejících se v brázdách přílivu. Dál venku, kde někde muselo být širé moře, se houževnatě držel nazelenalý, zvolna do tmy se přelévající přísvit, a blízké obrysy změkly, rozostřily se, jako by je pokryl jemný opar, jehož vlhkost visela v nepatrných, horečnatě se chvějících perličkách ve vzduchu.

– Vlastně si už asi můžeme jít lehnout, řekl jeden ze strážných, který předtím mluvil jako poslední, a vyslal ze sebe hlučné zívnutí, – Jestli se nepletu, tak z těch nešťastníků už stejně nikdo nikde nepobíhá,

a ten druhý,

– Kam by taky běhali?

a zas ten bledý, zas to jeho šeptání, jeho tvrdohlavé naléhání, jako by neměl nic jiného v repertoáru,

– Slyšíš?

a ten s jizvou ho jako opička napodobil,

a zatímco se opět rozhostilo ticho, až na nepolevující vítr a na sténání spících a pokašlávání, jež k němu dodávalo interpunkci, naslouchals krokům na schodech, úplně tichým, vnímals jakési otálení, ale neozval se žádný hřmot, jen vrzání prken, pak jako by se před tvým pokojem v podkroví otevřely a zavřely dveře, zaskřípalo pero, jímž byly přitaženy do zámku, a jako tenkrát sis opět myslel, že slyšíš něčí dech, myslels, že tam někdo je, a vzpomněl sis, jak služka najednou stála uprostřed místnosti, v rukou svíčku, v jejímž svitu se její noční košile utápěla v nahnědlé žluti, a její plamínek osvětloval dívčiny bosé nohy a neklidně tancoval sem a tam po podlaze.

Zamáčkl jsi cigaretu o okenní parapet a cítil ses přistižen, schovals ještě žhavý zbytek do sevřené dlaně a dostals ze sebe jen její jméno,

– Kláro,

a první, co řekla, bylo

– Smím u tebe spát?

a ty znova, jako by ses musel ujistit, že to není přízrak, ale sám jsi svůj šepot neslyšel,

– Kláro,

a hlavou ti táhl smích tvé matky, viděls ji před sebou, jak sedí s mokrými vlasy u stolu v kuchyni a neúnavně si před ručním zrcátkem vytrhává obočí, muselo to být to léto, kdy konečně dohnala svého muže k tomu, aby s ní někam odjel, byla teprve pár dní zpátky a jedna její známá jí vykládala, žes byl viděn s jednou ze svých spolužaček v Dianiných lázních, a nepřestávala a nepřestávala tě tím škádlit.

– Určitě jsi ji už políbil, řekl tvůj otec, který věděl vždycky všechno, a vrazil ti pěst do břicha, jak jsi vedle něho kráčel podél Dunaje, zasmál se, – Tady máš, vykouzlil odněkud pár složených bankovek a strčil ti je za chůze do kapsy, jako by si tě tím chtěl zavázat, – Udělej si s ní hezký den, ale ne že hned ztratíš hlavu, a najednou ležela jeho ruka na tvém rameni, – Promiň mi tu otázku, Gabrieli, a tys vnímal, jak se kroky vás obou na štěrkové cestě harmonicky doplňují, – Ale není to přece Židovka, co?

Služka přešla kolem tebe k oknu, odhrnula závěs a vyhlédla ven na úplně temné město, kde se dala jen tušit kupole Sv. Pavla, za ní změť domů, žádný obzor, a nad nimi se musely vznášet, rozmístěné podle tajného plánu, přehradové balóny cloumající šňůrami ve větru, obrovské velryby, které zabloudily na nebe a v pátracím prstu reflektorů se kovově leskly jako pozůstatky dávno zapomenuté noční můry. S rozechvělýma rukama sis zapálil další cigaretu, jednu jsi jí podal, a stáli jste vedle sebe a kouřili, skrz látku její noční košile jsi cítil teplo jejího těla, cítils, jak při nepatrném doteku okamžik vyčkávala, než se odtáhla, odhalils křížek, který měla na řetízku na krku, aby se za něj mohla v případě pochyb schovat, a zase sis řekl, že ta tma by se měla roztáhnout, kam až tvá představivost sahá, nepředstavitelné, že je teď někde den, a oni by z té tmy přišli, vynořila by se letadla, slyšels je pokašlávat a myslel sis, bylo by to jedno, byl bys připraven, tebou už nemůže nic otřást, říkal sis, tvé čekání skončilo, ať už přilítnou nebo ne, to tvé věčné zírání do noci, tvůj ustrnulý sen, vrátil by ses domů, jen pár týdnů a měl bys zase všechno před sebou, tvá matka by žila, strčila by tě do postele a zůstala sedět vedle, dokud by tě nepřešla horečka, pořád ses do toho dál a dál vžíval a bez světla svíčky, která dohořela, jsi po svém boku vnímal jen mlhavou postavu. Beze slova jsi ji k sobě přitáhl, položils jí hlavu na rameno a bojovals se slzami, zadržovals dech, až se ti nedostávalo vzduchu, a najednou ti bylo jasné, že ses jí celou tu dobu vyhýbal, věděls, že to mohla být jen tvá zbabělost, tvůj ubohý strach, musel by ses v ní opět poznat, v tom servilním způsobu, jakým reagovala, když ji soudce nebo jeho žena oslovili, v jejích úklonách, když se pozadu vykrádala pryč, v jejích sklopených pohledech, v projevech díků za nic a opět za nic, musel by sis přiznat, že se za to stydíš, že bylo tvým přáním, aby je obsluhovala s největším pohrdáním, pohlížela na ně svrchu, aby jim ukázala, že má svou hrdost, a bylo to přirozené, protože to byla Židovka a utekla stejně jako ty, protože bys ji ve skutečnosti už dávno předtím nejraději objal a občas jsi opět vzpomínal na sekretářku svého otce, abys nemusel myslet na ni, když jsi ležel sám ve svém pokoji.

Už delší dobu ti unikalo, co si oba strážní povídají, a když tě jejich hlasy opět dostihly, bylo ti jasné, žes měl zavřené oči, opatrně ses rozhlédl, pátrals po nějakém znamení, že jsi nevykřikl, nezasténal nebo nepobíhal k posměchu všech s roztaženýma rukama tmou jako náměsíčník, a napjatě jsi poslouchal, jako by nad tebou vyřkli ortel života a smrti.

– Když přilítnou, není pochyb o tom, co se s těmi lidmi stane, řekl jeden ze strážných, a bylo jasné, koho tím míní, – Nejspíš se s nimi nebudou dlouho zdržovat,

a druhý,

– Na to můžeš vzít jed,

a zase ten první,

– Jak je tu máme vedle sebe namačkaný, bude jim stačit vytahovat si je jednoho po druhém, a určitě se nebudou namáhat posílat je zase domů,

a několikrát za sebou mlaskl jazykem, ne­­ohrabaně, jako by chtěl opravdu jen napodobit zvuk korku vystřeleného z lahve sektu, který protrhl ticho slavnostního shromáždění,

a ten s jizvou zase posměšně,

– Těm pitomcům se to mluví,

a Bledý se rozesmál, byl to bezuzdný smích, který ho rozkašlal a přes proklínání, která se na něho ze všech stran snesla, se nedokázal za boha uklidnit,

– To je úplně fuk, co si blábolí, ale já si při nejlepší vůli nedokážu představit, že z toho sami vyváznou se zdravou kůží,

a tys slyšel, jak ho strážní vyzvali, aby se konečně utišil, někde v místnosti jsi zaslechl někoho mluvit cizí řečí, slyšels ty dlouhé přestávky mezi jednotlivými slovy, jako by nevěděl, jak dál, a myslels na to, jak za tebou služka přicházela noc co noc, v těch týdnech a měsících poté, celý podzim a zimu, jak vedle tebe dokázala ležet bez hnutí, ztuhlá zimou, než se pod dekou udělalo teplo, když už jsi neměl žádné mince na topení a vítr v tvém podkrovním pokojíku pronikal všemi škvírami, myslels na její pohyby, jak se o tebe pomalu začala otírat, stále nové a nové náběhy, které šly zjevně mimo cíl a končily téměř nepostřehnutelným chvěním, myslels na její zpomalené zdvihání a klesání, na její tichost, a jak se pak k tobě tiskla, musel ses jí tisíckrát vyptávat a ona se zdráhala o svém útěku vyprávět, ležela a přejížděla ti nehty po zádech, zatímco vyprávěla, jak její rodiče uvízli v Hamburku bez naděje na záchranu, a tobě táhlo hlavou, jak tvůj otec stál před Západním nádražím a mával, takový malinký pod tím neplodným nebem, ani plamínek sněhu, řekl, a teprve později, za jízdy vlakem přišel déšť, nesmělé kapky při přejezdu z Ostende do Harwiche, a ve své fantazii sis představoval, jak to trajekt neubrzdí a odře se o přistávací molo, zatímco lodě křižující v úžině se vynořovaly jako ponorky a pod tlakem, s nímž je to vystřelilo na hladinu, se divoce sem a tam kymácely.

Slyšels úzkostlivou otázku, kterou ti stále pokládala, aniž očekávala doopravdy odpověď,

– Jak dlouho to ještě může trvat?

a tys viděl, jak se její pohledy stočily od postele k oknu, za nímž se probouzelo ráno, ledově chladné světlo, narudlé, svit, o němž sis vždycky myslel, že by se mu člověk neměl pokud možno vystavovat, neměl by se probouzet, dokud přesvědčivě nerozpozná, jak předměty vystupují neživě ze tmy, měl by si ušetřit tu říši stínů, kdy většina lidí ještě spí a těch pár chodců na můstcích odvrací tváře, aby se lidé nezalekli toho neklidného lesku v jejich v očích, a byl to tvůj hlas,

– To se dá těžko říct,

a po chvíli,

– Možná vůbec nepřijdou,

a skutečně uběhly týdny a neobjevovali se, tys ji ráno sledoval, jak vstává a zírá do ne­­zúčastněného nebe, do těch jakoby bezcitně rozmázlých šmouh začínajícího dne, jak se protahuje v pološeru, na sobě spodní prádlo soudcovy ženy, šlohla jí je na noc, jako by se tím mohla osvobodit od toho jejího komandování, hopsala před tebou na špičkách sem a tam, s lehkostí, která jaksi nepasovala ke změti oček a švů a té spoustě navěšených pásků, nebo se nějak dostala k láhvi vína, přestože řada potravin už byla na příděl, a tak tě někdy posílali po celém městě, abys nakonec sehnal na černém trhu u Brick Lane kousek másla navíc, pár vajec pro malé nebo sladkosti, aby se mohli ukazovat mezi ostatními a neběhali jako zanedbané děti hladově kolem.

To už bylo po tribunálech, kterým se museli podřídit utečenci v celé zemi, a tobě se zdálo, že tě podruhé vyhánějí, když tě předseda, bývalý koloniální důstojník, po krátkém výslechu zařadil jako rizikového, jeho otázky, proč jsi uprchl, ti zněly ještě dlouho v uších, jeho nátlak, jako by hledal vinu u tebe, jako by ses svým útěkem dopustil zrady, kterou jsi schopen kdykoli zopakovat, ustrnulé praktiky starého mazáka, jeho ubohé rozumování a vzájemná averze vás dvou na první pohled se ti staly osudnými, a od té chvíle, zatímco služka z toho vyvázla docela dobře, tě soudcova žena sledovala mnohem víc, dbala přísně na to, abys dodržoval veškerá omezení, která ti uložili, dokonce je zpřísnila, sebrala ti kolo a plán města a nařídila ti, abys byl okamžitě po setmění doma, dlouho před zákazem vycházení, a aby ses těch pár týdnů, kdy rodina zase odjela do Eastbourne k moři, hlásil ráno a večer u sousedů. Přišlo jí jen vhod, že to má černé na bílém, nepřítel existoval, přes zdánlivý klid, neboť od muže toho moc očekávat nemohla, ten byl ponořen do svých spisů, jako by pro něho byla válka po prvních měsících, kdy přes různé předpovědi žádné bomby nepadaly a zprávy jako by přicházely z jiného světa, jen jakýmsi přeludem, a tys to musel vydržet, udělala hotovou aféru z toho, že už ve svém pokoji nesmíš kouřit, úplně vážně si namlouvala, že hořící cigaretu by mohlo být ze vzduchu vidět, když byla doma, nenechávala už tě s dětmi samotného, a tys přihlížel, jak se z krytu na zahradě postupně stává uctívaný stánek, klenot se srdcem na dveřích a s nápisem vyprošujícím si Boží ochranu, útočiště, kam se neočekávaně stahovala, aby tam třídila uložené zásoby, zavařeniny a konzervy, a nezřídka stávala po dešti ve svém domečku v gumácích až po kolena v bahně, nic kolem sebe nevnímala a jen zevnitř bez cizí pomoci vynášela v plechovém kyblíku nahromaděnou vodu. Její činorodost se však mohla z jednoho okamžiku na druhý zvrhnout v naprostou apatii, zrovna ještě vyběhla bez dechu na ulici s plynovými maskami k autu, aby je vyzkoušela, všude po domě ověřila, jestli jsou dobře zavřená okna, jako by měla co do činění s obyčejnými zloději, a za chvíli už zase ležela v salonu obklopena polštářky, pták neschopný letu, nenucená jako svůdná bonne femme z románů, z gramofonu se linula taneční hudba a na zemi ležela rozevřená kniha, nebo si četla při svíčkách, všude po stěnách rozžaté svícny, záclony zatažené, stropní světla vypnutá, bylo to tam cítit jako v chrámu, a když tě zavolala, nevěděls, máš­-li vstoupit, nebo pokud možno nespatřen zas zmizet v naději, že už na to nemyslí, a uniknout tak nutnosti dřepět pohotově u jejích nohou nebo zařizovat něco extravagantního, co ji právě napadlo, zaběhnout třeba na King’s Cross nebo St. Pancras a zjistit odjezdy nejnemožnějších vlaků, podívat se, jestli jsou výlohy obchodů v Savile Row pořád ještě zabarikádované, jestli už zase mají v Billingsgate kraby, nebo třeba jen donést poslední vydání novin.

 

Z německého originálu Die englischen Jahre (Hanser, Mnichov 1999) vybral a přeložil Radovan Charvát. Kniha vyjde v nakladatelství Prostor.