Bývalý Památník Bulharské komunistické strany na hoře Buzludža je jedním z mnoha příkladů brutalistické architektury, s níž si současnost neví rady, a přesto stále láká turisty z celého světa. Rozpadající se stavba by se měla proměnit v muzeum, aby bylo jasné, co si návštěvníci mají myslet o budovatelské minulosti tohoto místa.
Buzludža je zvláštní místo. Úpatí silnice, která se k ní klikatí, nestřeží sochy Leninů, pomníky archandělů dělníků ani kamenné plameny revoluce, nýbrž obrovská zrezlá pračka na koberce. Nikde žádné ukazatele, žádní lidé, jen obyčejná děrovaná silnice do hor pár kilometrů za Kazanlakem.
Od mýtu k ruině
Přitom mezi roky 1974 a 1981, v době stavby Památníku Bulharské komunistické strany, vypadala hora před námi úplně jinak: „Kvůli transportu surovin do hor k Buzludže byly postaveny nové silnice: nahoru se vyvezlo sedmdesát tisíc tun betonu, tři tisíce tun oceli a čtyřicet tun skla,“ dočteme se na oficiálním webu projektu Buzludža. Poblíž stavby vznikla na vrcholu hory dřevěná dělnická osada a zůstala tam sedm let. Architekt Georgi Stoilov si nepřál, aby památník lidu sponzoroval stát, a tak každý pracující Bulhar údajně přispěl padesát stotinek. Z webu se dozvíme i to, že „kolovaly zvěsti, že mnoho dělníků dobrovolníků na stavbě zahynulo“ a že „skleněné hvězdy na vrcholu sedmdesátimetrové věže měly být největší na světě“.
Když se 27. srpna 1981 Buzludža slavnostně otevírala, zaznívaly věty typu: „Nechť sem přichází socialistické a komunistické Bulharsko, generace po generaci, sklonit se před velkými činy těch, kteří přišli před nimi.“ O státním svátku prý místo navštěvovalo až pět set návštěvníků za hodinu. Buzludža se stala mýtem.
Památník byl veřejnosti otevřen osm let, do roku 1989. V druhé polovině devadesátých let se premiérem stal Ivan Kostov a bulharskou politiku ovládl antikomunistický program. V roce 1999 Kostov nařídil demolici mauzolea, v němž po vzoru Vladimíra Iljiče Lenina ležel nabalzamovaný první premiér Bulharské lidové republiky Georgi Michajlovič Dimitrov. O záměrné demolici Buzludži se ale nikdy nedebatovalo. Bylo to mnohem prostší. Kostovova vláda propustila hlídače objektu – a k památníku se bezprostředně poté sjeli lidé a orvali z něj všechno, co mělo nějakou hodnotu. Nejprve odnesli dvě železné sochy vlajek u vchodu. Pak rozebrali mozaiky a záhy i měděný strop. Šuškalo se, že část si pro sebe ukradli i členové vlády. Spekulovalo se také, že obrovské rudé hvězdy jsou z pravých rubínů, a proto je vandalové rozstříleli na malé skleněné střepy. Buzludža se stala ruinou.
Západ ruiny miluje a obzvlášť ruiny opředené mýty. Lovci komunistických ruin se předhánějí s úlovky opuštěných staveb. Čiší z nich exotifikace a romantizace Sovětského svazu. Zříceniny reprezentují něco reálného, přítomného, a přesto něco radikálně jiného. Jako by se skrze ruiny šlo dobýt do cizí minulosti a přivlastnit si ji. Sovětské ruiny jsou velkolepé a strašidelné. Jejich symbolické kódy v dnešním světě nedávají smysl. Vymykají se chápání, a proto je lovci vnímají především jako zábavný bizár. Pocházejí z jiného světa. Sovětský svaz a jeho evropské satelity se staly Atlantidou, do níž se lze vloupat. Strašidlo komunismu začalo strašit ve zříceninách.
Zalitá betonem
Pomalu se prázdným mikrobusem suneme nahoru, serpentinu po serpentině, do mlhy a do chladu. Míjíme opuštěné brutalistické zastávky v místech, kam už dávno žádná veřejná doprava nejezdí. Válejí se tu toulavá psiska, štěkají na nás a pronásledují nás až do další zatáčky. Na prvním rozlehlém parkovišti je už ale jen mlha a vítr. Náš řidič Tomáš se bojí řídit rychleji než patnáct kilometrů za hodinu. Má také obavy, že nahoře bude taková zima, že z Buzludži nebudeme nic mít. Vypráví o otevřené ventilaci asi dva metry nad zemí, kudy se do monumentu dalo na jaře vlézt. Chtěl s sebou vzít lana, ale nakonec je nechal doma v Kazanlaku.
Nahoře se skoro neslyšíme. Dereme se naslepo k Buzludže, kam vítr, tam baloňáky, a přestáváme věřit, že stavba existuje. Má od nás být třicet čtyřicet metrů a my stále vidíme jen mlhu. Z fotografií dokáže Buzludža uhranout: obří UFO s hranatou věží, symbol srpu a kladiva přes celý strop, okna s výhledy jako z Hvězdných válek, napůl rozebrané mozaiky představující dějiny Bulharské komunistické strany, na něž děravým stropem dopadá slunce nebo sníh. Na leckterém blogu lze také najít vcelku podrobné plánky polorozpadlé budovy. Jenže pro nás Buzludža zůstává zahalená hustou mlhou až do chvíle, kdy se dotýkáme jejích ledových zdí. Kromě nás tady asi nikdo není. Obcházíme posprejovanou budovu kolem dokola. Každičký vchod, každé okno, ventilace, kanál, každý otvor je zalitý betonem. Tomášova ventilační šachta také. Zato z levé strany betonového kolosea nacházíme poslední věc, kterou bychom tu čekali: novou unimobuňku.
Ukázalo se, že stát přestal věčný souboj s lovci ruin bavit. V posledních měsících sem přijíždělo denně přes sto lidí, na konci dubna až čtyři sta. A všichni se samozřejmě, stejně jako my, chtěli protáhnout dovnitř tajemné zříceniny. Graffiti se začala objevovat i na vnitřních freskách. Tak zalili poslední vlez, zřejmě Tomášovu ventilaci, a instalovali nepřetržitého hlídače.
O dvě hodiny později sedíme na obrubníku před obchodem s kávou, kterou tu praží Tomášův kamarád Stanimír. Je krásně jasno a slunečno, srkáme kafe z plastových kelímků a jsme hrozně zklamaní.
Asimilace jinakosti
Stát Buzludžu vytrhl z fantastického světa mytické minulosti a rozhodl se ji přetvořit v muzeum. Čteme si o novém „projektu Buzludža“ a o plánech, jež mají buzludžská strašidla komunismu domestikovat. V hlavní hale by měla vzniknout expozice o ideologii a propagandě, vnitřní koridor má být věnován represím a obětem komunismu a vnější prstenec každodennímu životu v socialistickém Bulharsku. Cíl muzea vyjádřili tvůrci konceptu básní: „Nepřepisovat/ Neoslavovat/ Ale vysvětlovat/ Dějiny monumentu.// Netransformovat/ Neobnovovat/ Ale zachovat/ Design monumentu.// Neschovávat/ Neuctívat/ Ale připomínat si/ Smysl monumentu.“
Nepřekročitelnou jinakost monumentu je třeba asimilovat. Přeložit do jazyka, kterým svět vykládáme. Nechápeme Leniny ani rudé hvězdy. Chápeme hrůzy komunismu, chápeme nástroje propagandy a chápeme muzea. Muzeum je způsob, jak si přivlastnit to, co je cizí. A jak z vlastního cizí zároveň udělat. Bulharská minulost má být v nové Buzludže bezpečně zamčená a izolovaná, a přesto identifikovaná a vysvětlená.
Rusku s jeho současnou historickou interpretací je dark tourism ukradený. Ale státy východní Evropy se ruin bojí, a proto se je snaží domestikovat. Socialistické ruiny se ale ne a ne nechat zavřít a přizpůsobit muzejní perspektivě. Příběh vždy může být jiný, než se zdá. Přibližně ve stejné době, kdy se začalo mluvit o možné realizaci Projektu Buzludža, natočil Richard F. Morten rozhovor s jejím tvůrcem – Georgim Stoilovem, člověkem z jiného světa:
RM: „Zdá se, že Buzludža má potenciál stát se významnou turistickou atrakcí. Podívat se na ni přijíždějí lidé z celého světa. A mnoho Bulharů by ji také chtělo zachovat…“
GS: „Bulhaři možná, ale bulharští politici ne. Ti jsou podřízení evropským politikům a ti zase Americe.“
RM: „A Američané nechtějí zachovat nic, co by se mohlo jevit jako sovětský symbol?“
GS: „Nemají žádný důvod něco takového chtít. Nicméně aby bylo jasno, Buzludža není sovětský památník. Samozřejmě, rubínová hvězda byla v Sovětském svazu vyrobena, protože my jsme na to neměli prostředky, ale kromě toho Buzludža nemá se Sovětským svazem nic společného!“
RM: „Takže oslavuje bulharský, ne sovětský komunismus?“
GS: „Přesně! První, kdo v Rusku založil marxistickou skupinu, byl Dyado [Dimitr Blagoev, zakladatel Bulharské sociálně demokratické dělnické strany v roce 1891 – pozn. TR]. To bylo dávno před Plechanovem a před Leninem. První byl Bulhar! Hvězda na Buzludže byla největší svítící hvězdou na světě, široká dvanáct metrů! Kremelské hvězdy jsou široké tři metry, ale buzludžská dvanáct… největší na světě! Takže ne, tohle není sovětský památník…“
Autorka je reportérka.