V blížících se volbách do Evropského parlamentu jsou sázky neobyčejně vysoko. Hrozí totiž, že v důsledku dlouhodobé mnohočetné krize uspějí síly, které chtějí Evropskou unii buď zničit, nebo přeměnit v „Evropu národů“, jejíž první vlaštovky můžeme vidět v Orbánově Maďarsku či Kaczyńského Polsku. Obchodních cestujících takové proměny je celá řada, počínaje různými postfašisty typu Marine Le Penové ve Francii a Ligy Severu v Itálii a konče naším Janem Zahradilem z ODS, kterého si polské Právo a spravedlnost vyvolilo jako lídra své frakce v Evropském parlamentu, plné různých obskurních nacionalistických spolků. Dosavadní volby do Evropského parlamentu totiž byly euroskeptikům a nacionalistům spíše nakloněny. Nižší volební účast favorizovala právě tyto síly, a tak třeba za Českou republiku má v Europarlamentu jednoho zástupce i komická strana Svobodných, která se nikdy nedostala do Parlamentu ČR. Její divoká ideologie, mísící až karikaturní tržní fundamentalismus s národovectvím, je přitom jen roztomilým závdavkem toho, co nás možná po eurovolbách čeká.
Není divu, že se mobilizují i stoupenci dosavadní podoby Evropské unie. Zatím jim to ale moc nejde. Na třicet spisovatelů a intelektuálů podepsalo plamennou výzvu k záchraně Evropy před „žháři ducha“ (v anglické verzi použili rovnou výraz „wreckers“, jehož přesnější překlad je „rozvraceči“, tedy slovo, které má v postkomunistické Evropě neblahý zvuk už od moskevských procesů). Bezpochyby dobře míněná iniciativa je bohužel poněkud prázdná: přetéká patosem ve snaze mobilizovat k záchraně Evropy před nacionalisty, ale neříká nic konkrétního o tom, jak by měla ona bráněná Evropa vypadat. Je škoda, že prohlášení podepsané třeba Milanem Kunderou, Orhanem Pamukem či Elfriede Jelinek, sepsal zrovna francouzský mediální filosof Bernard-Henri Lévy. Jeho text totiž nepřináší žádnou novou myšlenku a ani náznak sebereflexe – až na přiznání, které lze shrnout asi takto: mysleli jsme si, že po roce 1989 se pokrok prosadí tak nějak sám od sebe – a hle, nestalo se, musíme mu tedy pomoci. Z výzvy čiší podivné, poněkud nesnesitelné sebevědomí člověka, který se vždy cítí být na správné straně dějin.
Zajímavější je nedávný článek George Sorose, který má z druhé světové války i z nedávného Maďarska zkušenost, jaké to je, být na straně poražených. Současná Evropská unie mu připomíná SSSR v roce 1991 – je podle něj na prahu kolapsu. Zatímco protievropské síly se dokážou efektivně organizovat a působit přesvědčivě, obránci Evropské unie jsou brzděni nepodstatnými věcmi, které jim brání v účinném postupu. „Stranické systémy jednotlivých států odrážejí konflikty, na nichž záleželo v 19. a 20. století, jako třeba napětí mezi kapitálem a prací. Ale štěpení, na kterém záleží dnes, probíhá mezi proevropskými a protievropskými silami,“ píše Soros.
Nicméně fakt, že zrovna Soros hlásá, že dnes už nezáleží na štěpení mezi prací a kapitálem, nepostrádá kouzlo nechtěného. Budou-li to po něm odpůrci pravicových populistů opakovat, budou se tím sami střílet do nohou. Část svého úspěchu totiž protievropské síly čerpají právě ze zamlžení rozporů mezi kapitálem a prací. A tak může Viktor Orbán levně prodávat maďarské pracující nadnárodním firmám a ještě je nutit k přesčasům zákonem, který byl dost výstižně překřtěn na „otrocký“, a zároveň se stylizovat do bojovníka za národní zájmy a proti moci velkých peněz.
Především ale mohou nacionalisté využívat konstrukčních vad samotné Evropské unie. Ta byla právem už dávno svými levicovými kritiky označena za „Evropu byznysmenů a byrokratů“, za neoliberální Evropu bez potřebných sociálních kompenzací, za Evropu nerovností, za Evropu, která se pro celý jeden stát (Řecko) změnila ve vězení pro dlužníky. Bránit evropskou jednotu před náporem nacionalistických sil má smysl. Zůstává to ale bezzubé, pokud se zároveň neřekne, jaká představa Evropy má být bráněna, jakými opatřeními docílit toho, aby se Evropa změnila v žádoucím směru.
Přitom návrhy rozumných změn existují. Thomas Piketty a skupina dalších ekonomů zveřejnili v prosinci minulého roku manifest za „záchranu Evropy před ní samotnou“. Navrhují několik jednoduchých opatření, především daň z velkých příjmů a majetků, která by byla pod demokratickou kontrolou a financovala nejdůležitější investice (například do vzdělávání a výzkumu, k čelení klimatické hrozbě a sociálním nerovnostem). Část peněz by pak tato reforma přenechala jednotlivým vládám, které by, stejně jako parlamenty jednotlivých zemí, více vtáhla do hry. Už by se tedy mohly méně vymlouvat na vzdálený Brusel, který by se naopak stal zdrojem funkční pomoci v nejdůležitějších oblastech. Zároveň by se ukončil daňový „závod ke dnu“ mezi jednotlivými státy unie.
Jistě není nutné souhlasit s Pikettyho řešením. Myslet si, že národoveckou mobilizaci proti Evropské unii lze zahnat pouhým strašením před „nedozírnými následky“, je ale trochu naivní. Chce-li někdo bránit Evropu, měl by říct, jak si představuje překonání jejích chyb. Pouhé pózování v roli vítězů dějin a strašení krajně pravicovými „rozvraceči“ nebude stačit věčně, a dost možná nebude stačit už ani v těchto eurovolbách.
Autor je politolog.