Tři otázky pro popelku

1. Co z české literatury vás v posledních letech zaujalo?

2. Jakou pozici má česká literatura v Německu?

3. Jaké možnosti se české literatuře otevírají v souvislosti s Lipským knižním veletrhem?

Hannes Fricke­-Sonnenschein, redaktor, nakladatelství Reclam

1. Velmi rád čtu díla Jaroslava Rudiše, kterého jsem měl možnost poznat osobně. Jeho komiks Alois Nebel (2006, německy 2012) je mistrovské dílo! Ačkoli jsem už jako dítě nadšeně sledoval televizní seriál Návštěvníci, objevil jsem pro sebe teprve nedávno českou sci­-fi – dílo Karla Čapka považuji za mimořádně zajímavé. Dostupné překlady bohužel příliš radostné počtení nenabízejí… Jako redaktor jsem připravoval nový překlad Poláčkova Okresního města a zaráží mě, že jeho dílo pros­tě v Německu nemá žádný ohlas.

2. Bohužel jen velmi okrajovou.

3. Určitý ohlas v literárních periodikách mívají jen akce tohoto typu – to však vzbuzuje naději, že se v této souvislosti dočkáme nových objevů, pro které by právě kulturní rubriky mohly získat širší publikum.

Tilman Spreckelsen, redaktor literární rubriky, Frankfurter Allgemeine Zeitung

1. Především poslední román Jáchyma Topola Citlivý člověk (2017, německy 2019), ale také Rudišův román Winterbergs letzte Reise (Winterbergova poslední cesta, 2019; vyšlo pouze německy) a Příspěvek k dějinám radosti od Radky Denemarkové (2014, německy 2019).

2. Někteří autoři starší generace (Klíma, Kundera, Hrabal, Procházková) jsou v Německu stále velmi známí, mladší generace už tak známá bohužel není.

3. Zájem publika i médií o aktuálního hlavního hosta Lipského knižního veletrhu v posledních letech konstantně vzrůstá. Skutečný ohlas v tomto kontextu ovšem zaznamená představovaná literatura jen tehdy, má­-li co nabídnout. A zdá se mi, že pro současnou českou literaturu to platí.

Jürgen Jakob Becker, zástupce vedoucího Literarisches Colloquium Berlin

1. Dora Kaprálová, Bianca Bellová, Radka Denemarková, Jáchym Topol.

2. Středo­- a východoevropská literatura je v našem literárním domě poměrně silně za­­stoupená už od jeho počátků v šedesátých letech, proto je můj pohled na věc možná poněkud zkreslený. Polská, ruská, maďarská, ale i ukrajinská literatura mají v posledních letech několik výrazných mluvčích, kteří si v německých literárních periodikách vydobyli pozici všeobecně známých autorů, do němčiny jim bylo přeloženo několik knih (často vycházely v nakladatelství Suhrkamp) a tu a tam dokonce zasáhli do politického dění. V tomto ohledu jsou ovšem Češi poněkud pozadu. Česká literatura tu ve srovnání s Polskem či Ruskem nemá své přímluvce – ať už překladatele, akademiky nebo zaměstnance různých kulturních institucí.

3. Za důležitou považuji práci Českého literárního centra – je to instituce tvořená lidmi, kteří se vyznají, CzechLit podporuje překlady, zve na návštěvy do své země, napomáhá vzniku česko­-německé spolupráce a lobbuje za to, aby českou literaturu vůbec někdo bral na vědomí. Z tohoto pohledu je Lipský knižní veletrh opravdu velkou mediální událostí. Současné vzepětí sil je ale potřeba udržet i v dalších letech!

Ina Hartmann, literární vědkyně, Humboldtova univerzita, Berlín

1. Doktorát jsem získala v oboru česká literatura (Richard Weiner, Věra Linhartová, Danie­la Hodrová a Jáchym Topol) a o dění na českém knižním trhu se neustále zajímám. V posledních letech mi pro českou literaturu přijde příznačná její politizace; taková je nejen Topolova nejnovější kniha Citlivý člověk, ale třeba i Šindelkova Únava materiálu (2016, německy dosud nevyšla). Dokazuje to, jak literatura a kultura reagují na politické události a jaký kritický potenciál se v literatuře stále nachází, ačkoli se právě mladším generacím často vytýká nezájem o veřejné a politické dění.

2. Česká literatura je s ohledem na zemi, z níž pochází, až nezvykle bohatá a mnohostranná. Povědomí o její členitosti i zájem o českou literaturu obecně jsou ovšem v Německu podle mého názoru velmi nízké. Z vlastní zkušenosti musím říct, že ani mezi svými přáteli bych se jako odpovědi na tuto otázku nedočkala oněch „velkých“ jmen, jako jsou Hrabal nebo Kundera. V semináři, kde jsem se na to před dvěma týdny ptala, už studenti neměli ponětí nejen o Kunderovi, ale dokonce ani o Jaroslavu Rudišovi, který u nás na katedře ještě před pár lety učil. Nedá se to nikomu vyčítat: pohled německých vydavatelů, ale i zájem našich periodik se obrací spíše na Západ, kam podle mnohých Česko nepatří. Česká literatura a záliba v ní stále mají příznak něčeho exkluzivního, či snad (nebudeme­-li to vztahovat přímo k postkolonialistickému diskursu) exotického. Bylo by kontraproduktivní tuto skutečnost nějak přikrašlovat. Klesající počty studentů bohemistiky mluví samy za sebe. A je tedy daleko spíš náhoda, že se teď česká literatura dostává do centra zájmu právě kvůli Lipskému knižnímu veletrhu.

3. Veletrh přinese v rámci knižního trhu – jak už jsme to viděli třeba v případě Gru­­zie – dočasný vzestup. Na plné obrátky teď díky této události běží řada překladatelských projektů. Pro německou literaturu tak byla znovuobjevena třeba Daniela Hodrová, uvedena bude také Topolova poslední kniha za účasti jeho překladatelky… Irituje mě, že se i v překladech stále věnuje více prostoru autorům nežli autorkám, ačkoli zrovna v mladé generaci jsou silně zastoupena obě pohlaví. Obecně vzato se dá jistě očekávat, že knižní veletrh zaměřený na Českou republiku jako hlavního hosta její literatuře pomůže a přivede jí nové německojazyčné čtenáře. Aby však byl tento efekt udržen, muselo by se do české literatury začít jednoznačně víc investovat, což vyžaduje v první řadě odvahu podporovat i ty spisovatele a spisovatelky, kteří se ještě příliš neetablovali.

Matthias Freise, slavista, Univerzita Georga Augusta, Göttingen

1. Česká literatura se v posledních letech několikrát dostala do centra mého zájmu. V současné době vedu závěrečnou práci věnovanou Nerudovým Povídkám malostranským a s velkým potěšením si tu knihu čtu znovu. Nedávno jsem měl přednášku o Babičce Boženy Němcové zaměřenou na téma překračování hranic. Stále znovu mě překvapují povídky Karla Čapka.

2. Milan Kundera je v Německu dosud nejčtenějším slovanským autorem, předčí i ruské klasiky. Jinak jsou ovšem čeští autoři určeni spíš jen literárním labužníkům, které dokážou potěšit Hrabalovy absurdity nebo lyrika poetistů. I takový Hašek, který byl v Německu svého času velmi oblíbený, postupně upadá do zapomnění.

3. Nepovažuji se za znalce současné literatury, což je v případě knižního veletrhu důležité, proto k této otázce nemohu příliš říct. Lze nicméně konstatovat, že není nutné znovu překládat české klasiky. Aby došlo k nápravě špatného obrazu České republiky v očích Němců, mělo by Česko bezpodmínečně zlepšit svou kulturní zahraniční politiku.

Marta Eich, překladatelka, Berlín

1. V poslední době se objevila spousta nových jmen a zajímavých témat. Nejvíc mě ale zaujalo, že český autor Jaroslav Rudiš byl se svou německou prvotinou nominován na cenu Lipského knižního veletrhu. To je velký úspěch!

2. Po pravdě řečeno dost popelkovskou. V Německu vychází více než deset tisíc překladových knih ročně, ale překladů z češtiny bylo v posledních letech vždy jen pár. Pokud se německému čtenáři něco z české literatury vybaví, jsou to spíš jména jako Kundera či Hrabal. Z těch mladších se prosadil již zmiňovaný Rudiš. Ostatní autoři jsou známí především okruhu čtenářů, kteří mají k české kultuře bližší vztah.

3. Doufejme, že v souvislosti s Lipskem se česká literatura zviditelní. Díky grantové podpoře teď vychází násobně víc titulů než v posledních letech, například překladová řada Tschechische Auslese vznikla ve spolupráci Větrných mlýnů s rakouským nakladatelstvím Wieser Verlag. Podstatné je navíc i to, že se výrazně zlepšila propagace české literatury v Německu, na čemž mají obrovský podíl místní Česká centra a koneckonců i samotní překladatelé. Vydávané překlady je ale potřeba dostatečně medializovat, protože jen tak se dostanou do čtenářského povědomí. A důležitá je také kontinuita. Aby po Lipsku zase všechno neutichlo.