Jak nedělat terapii

V reakcích na nedávno odvysílaný tuzemský seriálový hit Most! (2018, viz A2 č. 5/2019) se objevily názory oceňující, že Česká televize skrze postavu transsexuální ženy Dáši jako první v českém audiovizuálním mainstreamu otevřela tematiku transgenderu. Samo prvenství ovšem není důvodem k oslavám. Jistě, Most! je s ohledem na jeho komediální ukotvení třeba brát s nadhledem a bylo by pošetilé zrovna od scenáristy sexistických komedií Padesátka (2015) nebo Bajkeři (2017) očekávat vnímavé vykreslení ženské hrdinky. Pro mnohé z takřka dvou milionů diváků, kteří seriál sledovali, šlo nicméně o první setkání s trans postavou, a není proto radno podceňovat možnost, že spíše posílil některé stereotypy, než aby přispěl k uznání trans komunity.

Jako serióznější korektiv k seriálu České televize mohli diváci sledovat na HBO třetí řadu Terapie, dokládající, že i u nás existují tvůrci schopní přistoupit k transsexualitě, aniž by ji pod záminkou frustrace z politické korektnosti exploatovali. Jedním z pacientů, který pravidelně dochází za psychoterapeutem Markem Poštou (Karel Roden), je Šimon (Vojtěch Dyk), který pracuje jako stevard a je otcem dítěte. Jeho postupné uvědomování si, že by se lépe cítil v ženském těle, seriál zachycuje v průběhu devíti týdnů takřka dokumentaristickým způsobem, citlivě, trpělivě a s pochopením. Mostem! sugerovaná představa, že podstatou nesouladu mezi genderovou identitou a anatomickým pohlavím jsou penis a vagina, je uvedena na pravou míru vrstevnatým portrétem člověka přijímajícího své pravé já.

Trpělivě naslouchat

Pozoruhodným aspektem transgenderové příběhové linie Terapie je skutečnost, že se nejedná o motiv importovaný ze Západu. Český autorský tým pod vedením Petra Zelenky oproti předchozím dvěma řadám nemohl vycházet z izraelské předlohy BeTipul (2005, 2008), která skončila s druhou sérií. Stejně jako jejich američtí kolegové měli čeští filmaři napotřetí volné ruce a mohli si vymyslet vlastní příběhy. S návrhem učinit z jedné postavy transsexuála přišla scenáristka Iva Klestilová, inspirovaná skutečným předobrazem. Režie se pak ujal Matěj Chlupáček, který společně s kameramanem Alexandrem Šurkalou zvolil specifický vizuální styl, vyznačující se oproti ostatním epizodám, režírovaným Zelenkou, chladnějším barevným tónem. Psychologicky nuancovaný přístup k postavě díky tomu není jedinou kvalitou povyšující Šimonova sezení nad ta ostatní.

Kromě Šimona dochází za Poštou také slovenská zpěvačka, která v důsledku psychosomatických potíží přišla o hlas, muž s amnézií, který vystřídal asi 150 milenek, a matka s dcerou traumatizovanou stalkingem. Pošta sám řeší vztahové problémy se svou novou partnerkou a jejím synem a čelí obavám, že by se u něj stejně jako u jeho otce mohla projevit Parkinsonova choroba. Každá epizoda je přitom pojata jako jednoaktové drama. Dva, nanejvýš tři herci si spolu v jedné místnosti necelou půlhodinu povídají. Pacient odkrývá své myšlenky, terapeut naslouchá a zvažuje, jak co nejvhodněji reagovat. Na minimalistické prezentaci jednotlivých konverzací přesto není nic divadelního.

Práce se světlem, rámováním, mizanscénou a střihem vede naši pozornost a doplňuje, co zůstává nevyřčené. Přesná souhra výmluvných reakčních záběrů, naléhavých detailů a hlediskově neutrálních pohledů ze strany pak pomáhá dialogy rytmizovat. Napětí a očekávání plyne také z toho, že víme víc než pacienti. Zásluhou blízkých záběrů například z terapeutových nonverbálních reakcí dokážeme lépe než pacient vyčíst, co se terapeutovi během naslouchání některým výrokům odehrává v hlavě. Snáz chápeme jeho občasnou netrpělivost nebo pocit marnosti, s předstihem nám dochází to, co pacientům zatím uniká. Zásluhou živého vizuálního pojetí a naší pozice dobře informovaných posluchačů a interpretů dokáže seriál přes svůj konverzační charakter diváka bez problému vtáhnout do děje.

Konflikt nadevše

Přestože však mnohé ze šestatřiceti epizod zpočátku přesvědčivě navozují podmínky terapeutického sezení, jejich autenticitu postupně srážejí bizarní dějové zvraty a násilně generované dramatické situace – to vše ve snaze zastřešit třetí řadu seriálu tématem zneužití terapeuta jeho pacienty. Odhalení jako z telenovel, prudké hádky nebo hysterický pláč jsou tu ovšem na úkor konzistence a pravděpodobnosti. Seriál začínající jako vážné psychologické drama tak v druhé polovině dává smysl spíše jako další absurdní zelenkovská komedie, jejíž hrdinové mají netradiční záliby – případně schovávají v šuplíku pracovního stolu penis karety obrovské.

Problémem ale nejsou pouze podivně jednající pacienti. Jedním z důvodů, proč seriál – vyjma zachycení Šimonovy proměny – nelze brát zcela vážně, je i Rodenova postava terapeuta. Přestože Pošta v osobním životě řeší podobné problémy jako mnozí pacienti, kteří tak zrcadlí jeho vlastní trápení, nezdá se, že by mu to pomáhalo se sebereflexí. Namísto naslouchání pacienty často tlačí do určité pozice a snaží se jim vsugerovat své interpretace, dává jim ultimáta a konfrontuje je s informacemi, které se dozvěděl mimo terapii. Své vlastní potřeby opakovaně nadřazuje potřebám pacientů. V zájmu větší dramatičnosti je orientován na konflikt, ne na přijetí, naslouchání a porozumění. V terapii tak pokračuje i po nepříjemné hádce nebo odhalení, že muž, který za ním dochází, je milencem jeho bývalé manželky.

Senzační odhalení

Podmínky úspěšné terapie, jako je atmosféra bezpečí nebo jistota, že terapeut o vašem problému nebude mluvit s další osobou, nejsou v seriálu dodržovány. Terapie dostatečně ne­zohledňuje, že pojmenování či interpretace něčích pocitů představuje pouze část složitého procesu. Klíčové je vytvoření důvěry mezi oběma účastníky dialogu. Terapeut by měl vědět, kdy je vhodné problém důkladněji rozebrat, a kdy naopak mlčet a dát prostor druhé straně. Marek Pošta z tohoto hlediska při veškeré své vlídnosti dobrým terapeutem není, ať už reprezentuje jakýkoliv terapeutický přístup (sám sebe označuje za rogeriá­na). Navzdory hrdinově nejistotě a sklonům k ofenzivnímu vystupování se přitom po divákovi chce, aby věřil, že ve svém oboru patří ke špičkám, je vyhledáván slavnými osobnostmi a za své služby si nechává štědře platit.

Seriál tak kvůli sklonům k senzačním odhalením a násilnému dramatizování situací i napotřetí selhává v postižení samotného procesu terapie a víru českých diváků v terapeutické řešení psychických problémů pravděpodobně nezvýší. Uznání si ovšem zaslouží za přesvědčivé zobrazení potřeby sebeurčení u transgenderového jedince. Zároveň je učebnicí nenápadných kameramanských a střihových postupů, s jejichž pomocí lze dlouhé dialogy dynamizovat a činit motivicky vrstevnatými. Doufejme, že následující seriál z produkce české HBO – Bez vědomí od Ivana Zachariáše – dokáže přehlížené téma a vysokou řemeslnou úroveň propojit do vyrovnanějšího výsledku.

Autor je filmový publicista.