Hrdinský čin

Byť se to může zdát směšné, Martinův dědeček Edelweiss byl Švýcar – urostlý Švýcar s načechraným knírem, jenž v šedesátých letech devatenáctého století dával soukromé hodiny dětem petěrburského statkáře Indrikova a oženil se s jeho nejmladší dcerou. Martin se zpočátku domníval, že sametově bílá alpská květina, ten mazlíček herbářů, dostala jméno na dědečkovu počest. Ani později se nedokázal úplně vzdát té představy. Pamatoval si ho jasně, avšak pouze v jedné podobě a jedné poloze: tělnatý, světlovousý stařec, celý v bílém, ve slamáku a piké vestě oplývající přívěsky (nejzábavnějším z nich byla dýka zvíci nehtu na ruce) sedí na lavičce před domem v čilém stínu lípy. A právě na této lavičce děda zemřel, drže v dlani milované zlaté hodinky s pláštěm podobajícím se zlatému zrcátku. Mrtvice ho zastihla při tom příhodném gestu a rodinná legenda praví, že ručička se zastavila ve stejném okamžiku jako jeho srdce.

Poté byl dědeček uchováván v těžkém koženém albu; za jeho časů se fotografovalo vkusně a do nejmenšího detailu promyšleně. Operace nebyla žádná legrace, pacient se musel nadlouho znehybnit – svolení k úsměvu přišlo teprve s momentkou. Složitostí heliografie se vysvětlovala vážnost a solidnost dědečkových mužných póz na oněch poněkud bledých, ale velmi kvalitních fotografiích – dědeček v mládí, s puškou a zastřelenou slukou u nohou, dědeček na kobyle Daisy, dědeček na pruhované verandové lavičce, s černým jezevčíkem, tak neposedným, že se na snímku objevil se třemi ocasy. Teprve roku devatenáct set osmnáct zmizel dědeček Edelweiss úplně, neboť album shořelo, stejně jako shořel stůl, na němž album leželo, a celá usedlost, kterou chlapi z nedaleké vesnice z hlouposti vypálili do základů, místo aby zpeněžili její zařízení.

Martinův otec byl věhlasný kožní lékař – stejně jako dědeček měl i on velmi světlou pleť a byl při těle, ve volném čase rád chodíval s udicí na hlaváče a vlastnil úchvatnou sbírku dýk a šavlí a také dlouhých bambitek, kvůli nimž ho přívrženci modernějších zbraní málem postavili před popravčí četu. Na jaře osmnáctého roku ztěžkl, natekl, začal se zadýchávat a za nejasných okolností zemřel. Jeho žena Sofia Dmitrijevna pobývala tehdy s jejich synem nedaleko Jalty: městečko si zkoušelo chvíli jeden režim, chvíli druhý a stále se nedokázalo rozhodnout.

Byla to růžová, pihovatá, mladistvá žena se záplavou bledých vlasů, s vysokým obočím, hustším u kořene nosu a téměř neznatelným poblíž skrání, a se štěrbinkami v protáhlých lalůčcích jemných uší, do nichž si kdysi zavěšovala náušnice. Ještě nedávno hrávala s vervou a mrštně tenis na zahradním kurtu, který tam existoval od osmdesátých let, na podzim se často proháněla na černém bicyklu Enfield alejemi jejich parku, po hlučně šustících kobercích suchého listí, nebo se vydávala pěšky po pružné krajnici dlouhé, od dětství milované cesty z Olchova do Voskresenska, přičemž zvedala a spouštěla špičku své drahé hole s korálovou rukojetí jako ostřílený chodec. V Petěrburku měla pověst Anglomanky a ten věhlas ji těšil, s velkou výmluvností hovořila o skautech nebo o Kiplingovi a nacházela zvláštní potěšení v častých návštěvách Drewova anglického obchodu, kde vás už na schodech před velkým reklamním plakátem (žena myje hlavu chlapci v husté pěně) vítala nádherná vůně mýdla a levandule, s příměsí ještě něčeho jiného, co navozovalo představu skládacích gumových van, fotbalových míčů a okrouhlých, těžkých, pevně zavinutých vánočních pudinků. Z toho vyplývá, že Martinovy první knihy byly psány anglicky: jeho matka Sofia Dmitrijevna se jako moru bála časopisu pro děti Zaduševnoje slovo a snědé gymnazistky se šlechtickými tituly, hrdinky románů Čarské, mu znechutila tak, že se Martin i v pozdějších letech trochu bál jakékoli knihy, kterou napsala žena, neboť i v těch nejlepších z nich větřil mimoděčnou nutkavou touhu již ne tak mladé a možná i kypré dámy nastrojit se do hezoučkého jména a stočit se jako kočka na lenošce. Sofia Dmitrijevna nesnášela zdrobněliny, hlídala se, aby je nepoužívala, a mohl ji vzít čert, když její manžel řekl: „Chlapeček má zase kašlík, podíváme se, jestli nemá teplůtku.“ Ruská literatura pro děti se jen hemžila šišlavými slůvky, nebo se dopouš­těla jiného hříchu – moralizování.

Jestliže příjmení Martinova dědy kvetlo v horách, pak zázračný původ dívčího příjmení babičky byl na hony vzdálen různým Volkovům, Kunicynům či Belkinovým a patřil k fauně ruských pohádek. Za onoho času se po naší zemi proháněla podivuhodná zvěř. Avšak Sofia považovala ruské pohádky za nevkusné, zlé a ubohé, ruské písně za nesmyslné a ruské hádanky za pitomé; neměla moc velkou důvěru v Puškinovu proslulou chůvu, tvrdila, že si ji vymyslel sám básník, spolu s jejími báchorkami, pletacími jehlami a steskem. Tak Martin v raném dětství nepoznal nic z toho, co mohlo posléze, skrze prizmatickou vlnu paměti, dodat jeho životu ještě jedno kouzlo, ačkoli nedostatkem kouzel netrpěl a neměl důvod litovat, že v dětství jeho představivost neprobudil potulný rytíř Ruslan, ale Ruslanův západní bratr. Jenomže co na tom záleží, odkud přichází to jemné šťouchnutí, jež uvádí v pohyb duši, jíž je pak souzeno valit se a už se nikdy nezastavit?

***

Archibald Moon Martina oslnil a okouzlil. Jeho pomalá ruština, z níž léta trpělivosti vyleptala poslední ozvěnu anglické velárnosti, byla vláčná, jednoduchá a výrazná. Jeho vědomosti se vyznačovaly živostí, přesností a hloubkou. Předčítal Martinovi verše z takových ruských básníků, jejichž jména mu vůbec nic neříkala. Přidržoval si stránku dlouhými, lehce se třesoucími prsty a sypal ze sebe jambické tetrametry. Pokoj tonul v polostínu, světlo lampy si našlo jenom stránku a Moonův obličej s bledým leskem na lícních kostech, třemi jemnými rýhami na čele a průhlednýma růžovýma ušima. Vždycky, když dočetl, stiskl úzké rty, sundal si cvikr – opatrně, jako by to byla vážka – a semišovým hadříkem si utřel skla. Martin seděl na okraji křesla, černou čtverhrannou čepici si držel na kolenou.

„Proboha, sundejte si ten talár a odložte si někam čepici,“ říkával Moon a mrzutě se mračil. „Neříkejte, že vás baví žmoulat ten střapeček. Odložte ji, odložte ji…“

Přistrčil k Martinovi skleněnou dózu na cigarety s kolejním erbem na stříbrném víčku, nebo vytáhl ze skříňky ve zdi láhev whisky, sifon na sodu a dvě skleničky.

„Mimochodem, víte, jak se tam říká povozům na přepravu hroznového vína?“ zeptal se a pohodil hlavou, a jakmile se ujistil, že to Martin neví, s gustem pokračoval: „Možara, možara, sir“, a nebylo jasné, co mu působí větší rozkoš, zda to, že zná Krym lépe než Martin, nebo skutečnost, že dokáže vyslovit slovo „sir“ tak, jak by ho foneticky přečetl rodilý Rus. Radostně mu oznámil, že ruské chuligan pochází z příjmení rodiny irských rváčů a že ostrov Golodaj nedostal jméno podle goloda (hladu), ale podle Angličana Hollidaye, který tam postavil továrnu. Jednou, když Martin mluvil o jakémsi zpozdilém žurnalistovi (jehož si Moon vzal na paškál v Timesech) a vyjádřil se, že dotyčný „patrně sdrejfil“ (dostal vichr), Moon zvedl obočí, vyhledal výraz ve slovníku a zeptal se Martina, zda náhodou někdy nežil v Povolží. Jindy zase, když Martin použil hovorové ugrobiť, Moon se rozzlobil a zakřičel, že žádné takové slovo v ruštině neexistuje a existovat nemůže. „Já jsem ho slyšel, všichni ho znají,“ plaše pronesl Martin a zastání našel u Soni, která seděla na pohovce vedle Olgy Pavlovny a sledovala s jistou zvědavostí, jak Martin plní úlohu hostitele.

„Ruská slovotvorba, rození nových slov,“ otočil se náhle Moon k usmívajícímu se Darwinovi, „to všechno vzalo za své spolu s Ruskem, to jest před dvěma lety. Všechno pozdější je blatnaja muzyka (zlodějská hantýrka).“

„Já rusky nerozumím, prosím, přeložte mi to,“ odpověděl Darwin.

„Ano, neustále do ní sklouzáváme,“ řekla Zilanová. „To není hezké. Anglicky, prosím, všichni.“ Martin mezitím nadzvedl kovovou kupoli z horkých krutonů a pirožků (přinesených číšníkem z menzy), přesvědčil se, zda dodali to, co měli, a přisunul servírovací podnos blíže plápolajícímu krbu. Kromě Darwina a Moona pozval ruského studenta, jehož všichni oslovovali pouze křestním jménem – Vadim –, jenomže Martin teď nevěděl, jestli na něho má čekat, anebo pokračovat s čajem. Bylo to poprvé, co ho Zilanová s dcerou přijely navštívit, a celou dobu se bál Soniných posměšků. Měla na sobě tmavomodrý kostýmek a pevné hnědé botky s dlouhými jazyky, které se proplazily pod tkaničkami, nahoře se přehnuly zpátky, zakryly tkaničky a ukončily se koženými třásněmi; nakrátko ostříhané, napohled hrubé černé vlasy jí padaly v rovné ofině na čelo; matně temné, mírně šikmé oči podivně ladily s ďolíčky na bledých lících. Toho rána, kdy jí a Olze Pavlovně přišel Martin naproti na nádraží, a později, když jim ukazoval starobylá nádvoří, fontány, aleje olbřímích holých stromů, z nichž těžce a nemotorně vylétaly krákající vrány, byla Soňa zamlklá a rozmrzelá, tvrdila, že jí je zima. Hleděla přes kamenné zábradlí na čeřící se řeku, matně zelené břehy a šedé věže, a náhle přimhouřila oči a zeptala se Martina, jestli má v plánu přidat se ke generálu Juděničovi. Martin překvapeně odpověděl, že ne.

„A ta růžová budova je co?“

„Knihovna,“ objasnil Martin a za pár minut, kráčeje se Soňou a její matkou pod arkádou, záhadně pronesl: „Jedna strana bojuje za přízrak minulosti, druhá za přízrak budoucnosti.“

„Přesně tak,“ vpadla mu do řeči Olga Pavlovna. „Právě proto nedokážu Cambridge úplně docenit. Trápí mě, že vedle těch úžasných starých budov je tady tolik automobilů, bicyklů, prodejen se sportovními potřebami, všelijakých fotbalů…“

„Fotbal se hrál i za Shakespeara,“ řekla Soňa. „A mě zase trápí, když se říkají banality.“

„Soňo, prosím tě, mírni se,“ napomenula ji Olga Pavlovna.

„Ach, to nebylo na tebe,“ vzdychla Soňa. Šli dál mlčky.

„Mám dojem, že začíná poprchávat,“ řekl Martin a natáhl dlaň.

„Ještě jste měl říct ‚vlaštovky lítají při zemi‘ nebo ‚žáby věští déšť‘,“ rýpla si Soňa a změnila krok, aby ho sladila s matčiným. Později, po obědě v nejlepší restauraci ve městě, se rozveselila. Pobavilo ji „opičí“ příjmení Martinova přítele a líbily se jí dialogy, které vedl Darwin s neuvěřitelně příjemným starým číšníkem.

„Co studujete?“ zdvořile se zeptala Olga Pavlovna.

„Já? Nic,“ odpověděl Darwin. „Jen se mi zdálo, že ta ryba má víc kostí, než mít měla.“

„Ne, ne, měla jsem na mysli vaše studia, na jaké přednášky chodíte.“

„Promiňte, špatně jsem vás pochopil,“ řekl Darwin, „ale vaše otázka mě stejně zaskočila. Mám chabou paměť, vejde se do ní vždycky jen poslední přednáška. Zrovna dneska ráno jsem si položil otázku, co vlastně studuju. Mnemoniku? Těžko.“

Po obědě se opět vydali na procházku, tentokrát mnohem příjemnější, neboť jednak vyšlo slunce, jednak je Darwin vzal všechny do galerie, kde měli, jak tvrdil, starou, úžasně hbitou ozvěnu: dupneš nohou a zvuk se odrazí od protější stěny jako míč. Darwin dupnul, ale žádná ozvěna nevyskočila, načež řekl, že ji patrně koupil nějaký Američan pro svůj dům v Massachusetts. Pak došli do Martinova kolejního pokoje a brzy dorazil Archibald Moon a Soňa se tiše zeptala Darwina, proč má profesor napudrovaný nos. Moon se rozhovořil plynnou ruštinou, kterou chvástavě prokládal nádherně jadrnými příslovími. Martin usoudil, že Soňa se chová hrozně. Seděla s kamenným výrazem, ale zničehonic se nemístně rozesmála, kdykoliv se její pohled setkal s Darwinovým. Ten seděl se zkříženýma nohama a palcem pěchoval do dýmky tabák.

„Co to, že tu Vadim ještě není?“ znepokojeně řekl Martin a pohladil dlaní plný bok čajníku.

„Tak už nalejte,“ řekla Soňa a Martin se začal věnovat šálkům. Všichni zmlkli a nespouštěli z něho oči. Moon kouřil nahnědle žlutou cigaretu onoho druhu, jemuž se v Anglii říká ruské.

„Píše vám maminka často?“ zeptala se Zi­-
lanová.

„Každý týden,“ odpověděl Martin.

„Jistě se jí stýská,“ řekla Olga Pavlovna a foukla si do čaje.

„Nikde nevidím tradiční citrón,“ decentně poznamenal Moon – opět rusky. Darwin polohlasem požádal Soňu o překlad. Moon po něm šlehl pohledem a přešel do angličtiny: v záměrné a zlomyslné nápodobě obvyklých cambridgeských společenských způsobů pronesl, že pršelo, avšak nyní se vyčasilo a snad už pršet nebude, zmínil se o regatě a podal jim obšírnou verzi známého vtipu o studentovi, skříni a sestřenici. A Darwin kouřil, přikyvoval a mumlal: „Výborně, pane, výborně. Tomu se říká pravý, střízlivý Brit ve chvílích volna.“

Z ruského originálu Podvig (Sovremennyje zapiski, Paříž 1932) vybral a přeložil Pavel Dominik. Kniha vyjde příští rok v nakladatelství Paseka.