Druhé město 2018, 100 s.
Bylo na čase, aby si někdo vystřelil z poněkud zmatečné situace, která v české literární kritice a publicistice nastala neopodstatněným nadužíváním termínu „lyrický subjekt“. Z úzce vymezeného nástroje literárněteoretické analýzy se stalo křehké autorské alibi, stylistické rukojmí sugerující odbornost pisatele. Zkreslený obraz pojmu slibovala narušit obratně sestavená sbírka Olgy Stehlíkové a Milana Ohniska alias „debutující“ Jaroslavy Oválské. Jejím programem není, jak by název mohl naznačovat, apologetika imaginární entity plozené básnickým textem, ale, řečeno s Miroslavem Červenkou, hra s fikčním světem díla, jak jej (re)prezentuje „persona“ Jaroslavy Oválské, respektive její stýskání a skopičinky, nad nimiž trůní blazeovaná dvojhlavá saň autorského subjektu, vláčející nebohou Jarunu z ostudy do průseru a zpátky. Výstředními postoji a nemožnými činy Jaruna zosobňuje naši zhůvěřilou současnost, zároveň animuje otravně intelektuálské výboje autorského tandemu, které mají parodovat konstrukční úsilí básníků, kteří jím lakují svou tvůrčí bezradnost. Výborně! Háček vězí v tom, že legrácky se brzo obnosí, čtenář se unaví (například polysémickými či falešně etymologickými hříčkami prováděnými, kdykoli je to jen možné), Jaruna se utopí v perifrázích básnické výpovědi a „vytříbená zábava“, vyráběná v ironickém bezčasí, zvolna přejde v postmoderní kocovinu, při níž rozpustilé hihňání vystřídá cynické škytání.