Rychle se rozvíjející hnutí Extinction Rebellion, jež požaduje vyhlášení klimatického stavu nouze a staví hlavně na přímých akcích, se před časem aktivizovalo také v Česku. Otrocké přejímání taktik a strategií ze Spojeného království ovšem přehlíží místní společenskou situaci i kontext tuzemských ekologických iniciativ.
Hnutí Extinction Rebellion (XR) – které podle klimatologa Marca Hudsona není ani tak hnutím, jako spíše mobilizací – se v mediálním prostoru objevilo poměrně nedávno, ale ve Velké Británii, kde vzniklo, i jinde po světě už vyvolalo pořádný rozruch. I specifická činnost české buňky XR je vidět čím dál víc, mimo jiné díky demonstraci na Staroměstském náměstí. Politika tuzemské odnože XR CZE přesto není nejšťastnější. Zatím totiž především dosti nevybíravě přejímá strategie XR UK, a míří tak vlastně jen na segment městské populace, která je frustrovaná ze současných změn klimatu a zároveň by ráda byla politicky aktivní. Přitom se paradoxně uzavírá možným překryvům s iniciativami, které u nás působí již déle a znají místní prostředí.
Původní myšlenka XR je přitom slibná: několik britských vědců a akademiků, kteří se v různých oborech věnují zkoumání stavu planety, se rozhodlo vyjít do ulic a nechat se protestně zatknout, aby upozornili veřejnost na závažnost situace a postupně donutili vládu vyhlásit stav klimatické nouze. Počet i odhodlanost vážených odborníků ochotných nechat se zatknout za dobrou věc měly lidem ukázat, že to vědci se svým varováním myslí vážně a že je potřeba zareagovat na situaci, v níž se klima a biosféra nacházejí.
Rebelie po česku
Jenže Česko není Spojené království, a tak počátečním cílem zakladatelů skupiny XR CZE, která vznikla v prosinci 2018, bylo organizovat buňky s návazností na stávající české organizace, aby se vytvořilo inkluzivní hnutí, jež by se dále organicky vyvíjelo. Problematika klimatu má v Česku specifickou podobu už proto, že místní společnost nepociťuje takovou míru sociotechnologické zodpovědnosti jako občané západních zemí, jejichž životní úroveň je navíc znatelně vyšší. Debata o tom, co mohou lidé dělat, aby zabránili dalšímu oteplování planety, musí být podávána s ohledem na reálné možnosti lidí reagovat. Původním záměrem tedy nebylo přebírat mechanicky model XR UK, který je zaměřen na co nejrychlejší aktivizaci londýnské střední třídy a následný tlak na státní instituce, ale spíše krůček po krůčku oslovovat veřejnost a spolupracovat na odborných workshopech. Uzavírání komunikací v českých městech a blokování veřejného prostoru totiž působí v souvislosti s ekologickou tragédií na většinu Čechů hystericky. Lidé potřebují nejdříve získat informace, a prvním krokem by tedy mělo být především nenásilnou formou vytvářet podhoubí pro pochopení klimatických změn a nabízet řešení například formou takzvané hluboké adaptace.
Z úvodních debat české XR – ještě před následným zapojením zástupců britské organizace – vyplynulo několik úkolů: mimo jiné upozornit na dopady vysychání na hospodářství a na následky lesních monokultur, poukázat na dlouhodobě nedostatečnou činnost státu v oblasti krajinotvorby nebo reflektovat tendenci „zelené politiky“ prosazovat ekonomicky i ekologicky nesmyslná opatření. Tyto úvahy o činnosti XR v českém kontextu, jež měly zamezit zbytečným nedorozuměním, byly ovšem současným britským vedením odsunuty stranou a není jasné, zda na ně někdy ještě přijde řeč. Prioritou se místo kontaktu s vědci a místními odborníky stává získávání příznivců na sociálních sítích a kontakt s médii.
Klackem proti tanku
Organizační složka britské pobočky XR pracuje podle konceptu „holakracie“, který je ovšem až podezřele kompatibilní s autoritářským a korporátně nedemokratickým způsobem práce. Rychlost, s jakou se tyto postupy šíří uvnitř britské XR (včetně pochybných party a kýčovitého odkazování na velká hnutí minulosti) je ohromující. Původnímu nápadu, který oslovil tolik lidí po celém světě, tak hrozí vyprázdnění a rozmělnění.
Jak je patrné, XR CZE momentálně trpí stejnou nemocí jako XR UK, když mobilizuje studenty a pražskou střední třídu formou, která je spíše spastická. Spolupráce se zavedenými českými aktivistickými skupinami, například s iniciativou Limity jsme my, je zatím nulová, a také nedávné nevybíravé převzetí facebookových práv zástupci XR UK poukazuje především na byrokratický a korporátní modus operandi a na necitlivost k místnímu kontextu. Česká verze XR je tak spíše pobočkou zavedené značky než iniciativou schopnou nabídnout efektivní přístup k řešení klimatické krize. Zatím to tedy vypadá, že vedení XR CZE jde především o principiální gesto než o integraci v rámci českého environmentálního aktivismu a o jeho obrodu. Ve výsledku tak hází klacek mezi kola rozjetého tanku a odvolává se na to, že jde přece o ideu samotnou. V tomto ohledu přejímá ideály britské XR – jeden z jejích hlavních představitelů Nils Agger například tvrdí, že „povstání nakonec děláme, protože je to správné samo o sobě, ne proto, že bychom si nutně mysleli, že dosáhneme vítězství“.
Zatímco jiné buňky XR – třeba ta v americké Albertě – úspěšně propojují občanskou neposlušnost s praktičtějším implementačním křídlem, česká XR se soustředí téměř výhradně na křečovitou mobilizaci, kdy si lidé zvyšují prestiž dostáváním pokut a případným zatčením. Následují tak sice základní aktivistické strategie ozkoušené v Londýně, ale praktikují je způsobem, který je až příliš podobný korporátnímu „astroturfingu“, a nedávají prostor společenské debatě nad místními specifiky. Tento přístup není nutně sám o sobě špatný, ale jeho dopad je velmi nejistý a krátkodobý – nevyhnutelně přijde vyhoření, o němž píše například ekolog Chris Saltmarsh. Je proto potřeba nastoupit cestu již zmíněné „hluboké adaptace“, kterou propaguje současná persona non grata oboru udržitelného managementu Jem Bendell, jehož esej Deep Adaptation: A Map for Navigating Climate Tragedy (Hluboká adaptace. Plán pro řízení klimatické katastrofy, 2018) má v současném ekologickém diskursu oprávněně zásadní místo.
Vít Bohal je anglista. Sebastian Chum je překladatel a spisovatel science-fiction.