Básník Kamil Bouška a literární kritik Martin Lukáš sepsali a na webu A2 publikovali text Radikální neodpovědnost, jemuž dali vzletný podtitul Manifest. Manifest je žánr již poněkud obstarožní, ale ctěný a v minulosti vlivný. Je to takový důstojný kmet, který když už promluví, měl by mluvit moudře a na podstatné téma. Radikální neodpovědnost však působí spíš jako výplod kreativity dvou patnáctiletých puberťáků po sedmém pivu. Chvíli mluví tónem Manifestu české moderny, jinde jako by z oka vypadl manifestům dada a v tezích typu „Buďte vědomě v každém okamžiku někým jiným“ lze asi vidět i nestrávená sousta surrealismu.
Máme-li přijít na to, jak něco číst, potřebujeme nějakou hypotézu celku. Čteme-li báseň, vyrovnáme se i s vrstvením protimluvů a s fragmentárností, jež vítězí nad konzistencí. Když čteme esej, budou nás stejné rysy rozptylovat a bránit jakémukoli možnému porozumění. Radikální neodpovědnost bohužel chvíli působí jako exaltovaně obrazné básnické žonglování, v němž hraje prim výraz sám, a ne to, k čemu by mohl odkazovat; jinde se ale jeví jako doslovná analýza stavu jevů a věcí, jíž jde o přesnost popisu a diagnostiku situace. Má se to tedy celé číst metaforicky, doslovně, anebo nějak napůl? Nevíme-li si rady s textem, často si lze pro oporu sáhnout do autorského kontextu. Jenže tady je jeden z autorů básníkem, druhý kritikem, takže nápověda, zda číst básnicky či doslovně, nefunguje. První část je plná kolektivního „my“ – skrývají se za ním jen oba podepsaní autoři, anebo už mají kolem sebe jakousi komunitu bližních, kteří si také myslí, že „život v soudobých podmínkách je téměř nežitelný“? Pak se mluví o jakémsi člověku (asi an sich), o němž ti „my“ prý přemýšlejí, ale zároveň se do něj i projektují. Nu a nakonec přijdou na řadu „vy“, čili čtenáři, ale asi i všichni ostatní, k nimž by se ta zapálená slova měla nejspíš dále šířit. Celé to ale dohromady nějak neštymuje, protože nebohým „vy“ se radí: „Nemějte žádné názory“, zatímco privilegovaní „my“ na nás těch názorů stihnou vychrlit v každé větě hned několik. Celek pak působí jako názorná ukázka kdysi módního Derridova konceptu dekonstrukce, založeného na tezi, že text je plný protiřečení a nenese význam, neb neustále popírá to, co se jinde zdál říkat.
Základní argument se točí kolem oznámení: „Zříkáme se odpovědnosti za stav světa, kterou jsme nikdy ani neměli.“ Je-li to nějaká metonymie či jiný básnický obraz, není to nic, nad čím by se čtenář posadil na zadek, ale budiž, snad by se to dalo číst podobně, jako čteme Gellnerův verš: „Za ženu vezmu si gorilu“. Má-li tomu být rozuměno doslovně, je to ovšem stejná pitomost, jako kdyby se odpovědnosti deklarativně zřekli manželé, kteří si právě pořídili malé děti, hypotéku a hejno domácích zvířátek. A tuhle deklaraci „poustli“ na Facebook a věřili, že sociálka, banka a ekologové už to nějak za ně dovyřeší. Literatura – a v českém kontextu obzvláště – po víc než dvě století čerpala svou společenskou prestiž a symbolický kapitál z toho, že se tvářila jako enormně zodpovědná: díky roli svědomí národa a podobným nabubřelostem však máme zlatá šedesátá léta, Kunderu i Škvoreckého a literaturu dodnes jako maturitní předmět. To, že se pánové Bouška a Lukáš zříkají odpovědnosti, působí jako dětské: „Já už nehraju, už mě to nebaví“, vyřčené ve chvíli, kdy mluvící prohrává na celé čáře. Ale neměli by v takovém případě přestat laskavě publikovat v ministerstvem dotovaných časopisech a pracovat ve státem dotovaném ústavu? Chtějí-li být tak úžasně sví a neprospívat nikomu a ničemu, proč by se z mých daní mělo dotovat vydávání jejich knih? Aha, když oni takto čerpají, tak v tu chvíli jsou někým jiným. Tak se tomu musí rozumět, to se pak nepočítá a celé je to kampaň a účelovka. Inu, svůj velký vzor tu už mají, jen člověk by se nadál, že literatura bude na oligarchy ukazovat vztyčeným prostředníčkem, a ne napodobovat jejich čerpací triky.
V dokládání naprosté nekonzistence pokusu o manifest radikální neodpovědnosti by se dalo pokračovat. Jestliže kýžená neodpovědnost nementoruje, pročpak nám na závěr naložili tak vydatnou porci imperativů typu „Vezměte rozum do hrsti a zahoďte ho“? K pochopení, že rozkazovací způsob je cestou, jak svět měnit, si přece ani nemusejí číst v teorii řečových aktů.
Právě ta přemíra nesmyslností mě ale vede k pocitu, že možná měl text zcela jiný účel. Byla to provokativní performance, která měla poukázat na to, že dnešní doba je natolik inertní, že ani sebevětší žvást už nevyprovokuje nikoho k ničemu. Byl-li toto ten pravý účel, nechť oba páni přijmou tuto naštvanou reakci jako opožděný vánoční dárek.
Autor je literární teoretik a vysokoškolský pedagog.