Téma financování umění z neeticky nabytých zdrojů loni otřásalo místní uměleckou scénou. Přitom na začátku tisíciletí volali čeští umělci po silnějším trhu s uměním, ale o negativech, která to s sebou může nést, se nemluvilo. Tyto problémy jsou ovšem celospolečenské a netýkají se pouze uměleckého provozu.
Rok 2019 přinesl na umělecké scéně řadu událostí hodných pozornosti, mezi nimi i těch, jež se týkaly spíše společenského a politického pozadí kulturního provozu než samotné tvorby a její prezentace. Nejvýraznější kauzou bylo odvolání ředitelů Národní galerie a Muzea umění Olomouc ministrem kultury Antonínem Staňkem a následující vývoj, který ve výsledku stál křeslo i samotného ministra. Mimo to ale rezonovala oborovou a nakonec snad i veřejnou debatou kritika nových privátních muzeí umění. Samotný fakt rozšiřování kulturní nabídky o nové soukromé výstavní prostory přitom nikoho nepopuzuje – problematický je původ peněz, z nichž jsou tyto aktivity financovány. V případě Petra Pudila a jeho připravované galerie Kunsthalle Praha jde o Pudilovo angažmá v privatizaci Mostecké uhelné, která je považována za jeden z největších potransformačních tunelů. Robert Runták, který 17. listopadu v Olomouci otevřel Telegraph Gallery, je zase dlouholetým ředitelem kontroverzemi opředeného exekutorského úřadu v Přerově. Oba dva patří mezi prominentní domácí sběratele umění.
Protesty a právníci
Pudilův i Runtákův záměr vybudovat vlastní uměleckou galerii byly známy už delší dobu. Výraznější pozornosti se ale problematice dostalo až s článkem Václava Drozda Privatizační umělec Petr Pudil, publikovaným začátkem loňského roku na webu Artyčok TV. Kromě odezvy od umělecké komunity se mu dostalo i pozornosti Pudilových právníků v podobě předžalobní výzvy. Článek byl pak na přechodnou dobu stažen a následně znovu zveřejněn po odstranění sporných pasáží. Otevření diskuse na toto téma každopádně dovedlo vedení Akademie výtvarného umění k rozvázání spolupráce s Pudilovou nadací, která předtím dva roky sponzorovala diplomantské výstavy AVU. Začátkem léta pak na akci organizované Kunsthalle na Nové scéně Národního divadla došlo přímo ke konfrontaci Petra Pudila se skupinou protestujících a na fasádě rekonstruované budovy Kunsthalle se pak dvakrát objevil kritický nápis.
V případě Roberta Runtáka se odehrála nejvýraznější konfrontace přímo při slavnostním otevření galerie Telegraph, spojeném s vernisáží výstavy Václava Stratila. Skupině aktivistů se během zahájení podařilo přečíst na mikrofon své prohlášení a prostory galerie polepit nálepkami vysvětlujícími problematiku exekucí. Vůči Runtákovi se pak sarkasticky vymezil i Andreas Gajdošík ve své děkovné řeči při přebírání Ceny Jindřicha Chalupeckého. Také Telegraph Gallery je spojena s praxí zastrašování svobodných médií právníky. Na rozdíl od Pudilových právníků si ti Runtákovi však nestěžovali na možné dezinformace, ale na to, že web Artalk odmítl publikovat Telegraphu placenou inzerci a přijmout za ni peníze. Argumentovali údajným porušením ústavního zákona o diskriminaci na základě majetku a postavení.
Touha prodávat
Popisovaná série akcí a reakcí přirozeně vyvolala určitou mediální pozornost a samozřejmě i plamenné diskuse na sociálních sítích. Není nutné hodnotit jejich kvalitu, pomohly však odhalit rozpory, které na umělecké scéně panují v otázce původu peněz, jež do ní proudí. Neuplynulo totiž ještě ani desetiletí od doby, kdy se kolektivní hlas umělecké obce shodoval na tom, že státní podpora živého umění je nedostatečná a jakožto převažující model financování nutně potřebuje protiváhu v tehdy ještě marginálním privátním sektoru. Volalo se po vyšší míře kulturní vzdělanosti, po soukromém sběratelství a mecenášství. V tomto hlase navíc často zaznívala jistá frustrace z toho, že se onoho kýženého stavu stále ještě nepodařilo dosáhnout. Nelze se potom divit, že když dlouho očekávaná situace konečně nastává, je pro řadu umělců i kulturních činovníků obtížné si přiznat, že to, čeho se dožadovali, má i odvrácenou stranu.
Nedávno jsem při listování jedním číslem časopisu Umělec z roku 2004 narazil hned na dva výmluvné příklady. Nejdřív ruští umělci Blue Noses v rozhovoru stručně odpovídají na otázku, zda se nebojí mafie, kterou ve své práci kritizují: „Bylo by dobré, kdyby ruská mafie koupila nějaké naše dílo za velké peníze.“ O pár stran dál Jiří David v reportáži z amerického veletrhu umění Armory Show hlásí: „Jistě, kupovalo se, prodávalo se, proč ne?! Kéž by se toto mohlo, třeba i s odporem, říci o našem území.“ Touha prodávat za každou cenu, „třeba i s odporem“, ovšem dala vzniknout situaci, kdy někdejší uhlobaron a současný exekutor vstupují na trh s uměním, aniž by nějaký odpor vůbec očekávali. Přinejmenším u mladé části umělecké scény už ale citlivost k sociálním či environmentálním otázkám patří k základnímu kritickému vybavení a tato témata jsou často i námětem uměleckých děl. O tom, že se dotčení investoři v těchto nových poměrech nevyznají, nejlépe vypovídá silová reakce, když na kritiku reagují právními výhrůžkami poté, co zjevně očekávali uznání.
Díl viny na tomto stavu má ovšem právě dlouhodobá touha umělců po etablování trhu s uměním západního střihu ve spojení s převažujícím vnímáním kritiky kapitalismu coby nepřiměřeně radikálního postoje. Přestože jde hlavně o dobově podmíněný jev typický pro postsocialistickou Evropu, bylo by krátkozraké vnímat kvůli tomu aktuální diskusi jako výhradně generační. Existují i mladí zastánci kontroverzních byznysmenů, stejně jako příslušníci starší generace, kteří se vůči nim vymezují. Debata se také týká jen výřezu scény a neměli bychom opomíjet onu mytickou „mlčící většinu“ (a už vůbec ne se domnívat, že známe její názor). Přesto je třeba zmínit aspoň dva základní argumenty používané v diskusích zastánci Runtáka a Pudila. První by se dal shrnout jako „legální je legitimní“: pokud dotyční nebyli za své aktivity odsouzeni, nemůžeme říct, že by tyto aktivity byly špatné. Druhý argument se od prvního přímo odvíjí: oba kontroverzní investoři jenom umně využívají systémového nastavení ve svůj prospěch, a nejsou tedy „zlí“, ale jenom „chytří“. Ve druhém plánu se tím říká, že výtky kritiků míří špatným směrem a místo kritiky konkrétních jednotlivců by bylo zapotřebí spíš apelovat na zákonodárce a požadovat změnu legislativy.
Umění jako odpustek
Spíš než o nalezení slabého místa argumentace kritiků jde o neporozumění jejich motivacím. Skutečnou podstatou protestů totiž není snaha zabránit vstupu dvou kontroverzních osobností do prostředí kultury. Robert Runták a Petr Pudil slouží spíše jako modelové příklady, na nichž se dá dobře vysvětlit, co je na způsobu nabytí jejich majetku a následném nakládání s ním špatné. Fakt, že jde o legální počínání, situaci rozhodně nelegitimizuje, ale naopak odkrývá nefunkční či nespravedlivé nastavení systému. Konečným cílem by totiž měla být právě změna legislativy, poukazováním na zákony samy o sobě ale zmůžeme jen málo. Teprve konkrétní příběhy nám ukazují, komu stávající zákony mohou nepřiměřenou měrou pomoci a komu naopak ublížit. Stejně jako v případě zahraničních protestů proti sponzorování newyorských muzeí rodinou Sacklerových, spojenou s americkou „opiátovou krizí“, v případě kritiky MoMA za spolupráci s firmami zřizujícími v USA soukromé věznice a detenční centra nebo v případě sponzorování britské Portrait Award naftařským koncernem BP i u nás jde o odsouzení krajně neetického jednání, jež je ale v mezích zákona. A zároveň jde o znepokojení z rozmáhající se praxe investic do umění – často spojovaného s pojmy jako kritické myšlení či sociální a etická uvědomělost – jakožto koupě odpustku za kontroverzní podnikání.
Trend diverzifikace uměleckých institucí je určitě správný. Státní, soukromý i nezávislý sektor plní každý trochu jinou funkci. Účelem kritiky Telegraphu a Kunsthalle ovšem není delegitimizovat soukromý sektor jako celek. Cílem je poukázat na aktivity, které se často skrývají na jeho pozadí. Ve zmíněných dvou případech je to pochybná privatizace státního podniku a spojení s neekologickým fosilním průmyslem na jedné straně a na straně druhé nastavení exekučních zákonů umožňujících soukromým exekutorům vydělávat horentní sumy i při vymáhání marginálních pohledávek a praxe lichvářských nebankovních půjček, která tento exekuční byznys živí. I když se zdánlivě bavíme o dvou konkrétních uměleckých institucích a jejich vlastnících, skutečným předmětem debaty jsou systémové problémy celospolečenského dosahu.
Autor je umělec.