Už jste spatřili své pravé já?

„V roce 2019 je tématem PAFu portrét – nikoliv ve smyslu tradiční reprezentace podoby či identity existující osoby, ale naopak jejího performativního utváření skrze nejrůznější kamufláže, masky a stopy, které člověka kladou do určitého mezistavu na rozhraní přítomnosti a absence, objevování a mizení.“ Toto poněkud vyčerpávající souvětí definuje poslední téma každoroční Přehlídky filmové animace a současného umění, tedy olomouckého festivalu známějšího pod zkratkou PAF. Portrét, jak dále festivalový průvodce informuje, prošel v důsledku rozvoje digitálních platforem dynamickým vývojem a v dnešní době už dávno nelze mluvit pouze o statickém vyobrazování osob. Nověji se portrét vnímá spíše jako multioborový žánr zabývající se tématem identity. Takto široká definice se v menší či větší míře odrazila v dramaturgii festivalu. PAF tentokrát přivítal přes sto umělců z dvanácti zemí a představil je v osmdesáti programových blocích. Program tak bylo složité obsáhnout. Zajímavé přednášky konané téměř ve stejný čas občas vyvolávaly syndrom FoMO (fear of missing out) a do umělecko­-utopického ráje univerzitního Konviktu vnášely chaos.

Prolínání světů

Pokud bych měl vybrat motiv, který by nejlépe vystihoval osmnáctý ročník PAFu, byla by to otázka virtuálního prostoru. Program byl touto tematikou prostoupen od začátku do konce a představil ji návštěvníkům v největší komplexitě. Otázka identity ve virtuálním světě, sbližování simulací a online interakce byly hlavními body prezentace avatara LaTurbo Avedon, který byl jednou z hlavních tváří virtuální sekce festivalu. Genderově nebinární LaTurbo Avedon se ve své přednášce zabýval/a virtuální identitou a ochranou osobních dat. Sociální sítě, na nichž svá virtuální já prezentujeme, se staly základním nástrojem každodenní socializace. „Facebook býval zábava,“ zaznělo v prezentaci. To se ale rychle změnilo – největší sociální síť světa se během několika let proměnila v platformu obchodující s našimi osobními daty. Přitom by mělo být pouze na uživatelích, jak se s jejich daty bude nakládat, a to i po jejich smrti.

Podle avatara LaTurbo Avedon je proto nutné, abychom si začali klást otázky po tom, kde jsou naše data uchovávána, kdo k nim má přístup nebo kdo a jak je ochraňuje. Je zkrátka potřeba otevírat otázky související se samotnými základy kyberprostoru. Virtuální svět totiž nemusí být jen extenzí offline světa a virtuální identita nemusí být pouhou kopií identity fyzické. Nejprve je však nutné aktivizovat uživatele kyberprostoru, aby si vzali zpět, co jim náleží, dokud to ještě jde. Avatar přitom nabádal diváky, aby si i oni vytvořili svého avatara – za několika podmínek: 1. buďte milí; 2. povzbuďte ostatní, aby zkoumali sami sebe i vzájemné rozdíly; 3. zjistěte si víc o historii virtuálních identit; 4. oslavte vlastnění sebe samých. Dále avatar LaTurbo Avedon varoval před vpuštěním agresivního byznysu do stále se formujícího kyberprostoru. Příkladem je instagramový projekt Lil Miquela – fiktivní postava vytvořená Trevorem McFedriesem a Sarou DeCou, sloužící jako marketingový nástroj pro propagaci streetfashion a luxusních značek jako Calvin Klein a Prada. Celý výstup představil otázky, které jsou u nás v zásadě diskutovány jen okrajově. Upozornil na potenciál avatarizace a zároveň na rizika s ním spojená.

Avatarizace

Další výraznou postavou virtuální sekce byla americká umělkyně Carla Gannis. Ta během přednášky představila svou virtuální kopii, avatara pojmenovaného C.A.R.L.A. G.A.N. Vytvořila ho z fascinace virtuálními postavami z her The Sims a Second Life. Ve své přednášce se zaměřila především na problematiku zrcadlení a na takzvaný Protheův efekt. Proces zrcadlení demonstrovala na porovnávání sebe a své digitální kopie za pomoci anket na Instagramu, v nichž umělkyně zpočátku vedla, ale to trvalo jen do té doby, než si followeři zvykli na posthumánní charakter C.A.R.L.Y. Gannis pak položila posluchačům otázku, zda se na všech sociálních sítích prezentují stejným způsobem jako ve fyzickém světě. Přitakala pouze hrstka lidí. Podle Gannis to svědčí o potenciálu avatarů, díky nimž můžeme vyjádřit své nejniternější já bez ohledu na přírodní zákony, přičemž se nezřídka stává, že se avatar stane nedílnou součástí naší identity. Právě tento fenomén se nazývá Protheovým efektem. Gannis soudí, že prolínání realit se dostalo již na takovou úroveň, že je zbytečné od sebe oddělovat reálný a virtuální svět, a avatar se stává katalyzátorem změny v našem životě. Může se přitom jednat i o drobnosti, například když umělkyni její avatar C.A.R.L.A. dodal odvahu, aby si obarvila vlasy na zeleno.

Díky tomuto ročníku PAFu jsme měli možnost porovnat dva projekty či dvě tvůrkyně, které mají značný vliv na to, jak vnímáme kyberprostor. LaTurbo Avedon vyzývá k větší angažovanosti na formování virtuálního světa. Carla Gannis se zase pokusila publiku dokázat, že aktuální rozdělení na online a offline prostředí je zastaralá záležitost. I přes rozdílný přístup oba pohledy pojí vnímání avatarů jakožto prostředníků osvobození se od zaběhlých společenských norem a způsobů, jak ukázat okolí, kdo ve skutečnosti jsme. Sekce zabývající se virtuálními světy ovšem nepředstavila pouze zmíněné dva projekty. Diváci se mimo jiné mohli během tří dnů leccos dozvědět o trendech na poli herního průmyslu, a to prostřednictvím série přednášek vedoucího Ateliéru herních médií na VUT Vojtěcha Vaňka, který se ve svém bloku zabýval vnímáním virtuálního prostoru jak z hráčské, tak z autorské perspektivy, a rovněž tématy avatarizace a streamování. Součástí výkladu byly i demonstrace na různých hrách.

Nenápadné ocenění

Na závěr by bylo dobré připomenout výsledky soutěžní sekce festivalu. Do soutěže Jiné vize vybrala kurátorka Laura Amann deset finalistů, a to na základě dvou hlavních kritérií: dílo muselo být promítnuto v kinosále a nesmělo být starší než osmnáct měsíců. Vítězem divácké ceny se stal kolektiv BCAA system s videem No ~ one Is an Island, které vypráví fantasy příběh o světě zrozeném z balíčku karet, jenž obsahuje zármutky a přání všech exitujících bytostí. Svět, do něhož byly bytosti přivedeny, je hojný a stabilní, to se však postupně mění kvůli nešetrnému působení organismů a ekosystém utopického světa se dostane do nerovnováhy. Kolektiv pochopitelně odkazuje na neutěšenou ekologickou situa­ci dnešního světa.

Hlavní cenu si tentokrát odnesl ­Zbyšek Semelka za dílo Advertising the Earth Radio – Stephen P. McGeevy’s VLF Cut­-outs. Ani jemu téma stavu planety nebylo cizí. Ve svém videu využívá nahrávky zvuků magnetosféry z archivu Stephena P. McGeevyho, které následně graficky přenáší na speciálně upravenou sádrokartonovou desku. Semelka se ve svém díle zaměřuje na krásu surreál­ného šumu, kterým jsme obklopeni každý den, ale záměrně ho ignorujeme. Škoda, že soutěž zastínilo vyhlašování Ceny Jindřicha Chalupeckého, které se tentokrát odehrálo v rámci PAFu. Díky tomu Jiné vize vypadaly jako pouhý doplněk festivalového programu, a navíc se vyhlašovaly v době, kdy byla většina návštěvníků již na cestě domů.

Autor studuje mediální studia.