Živelnost i prvek náhody

Debaty o první a druhé krizi feudalismu na přelomu padesátých a šedesátých let 20. století udávaly tón (nejen) marxistické historiografii. Jak už je však v marxismu zvykem, nešlo jen o teoretické půtky, ale řešila se i přechodná povaha tehdejší současnosti, ať již šlo o „prohnilý kapitalismus“ na jedné straně nebo o „budování socialismu“ na straně druhé. K tomu ovšem bylo třeba znát i příčiny a podmínky vzniku a zániku společensko­-ekonomických formací dob minulých. Málo se dnes ví, že do této debaty originálním způsobem zasáhl i Robert Kalivoda. A ještě méně se ví, že některé jeho závěry jsou ve shodě se současným marxistickým bádáním.

Od feudalismu ke kapitalismu

Kalivoda prezentoval svou analýzu krizí v první kapitole Husitské ideologie (1961). Hned zkraje je třeba poznamenat, že se jedná o kapitolu bohužel nejméně citovanou, která byla z německého přepracovaného vydání z roku 1976 (v češtině kniha vyšla pod titulem Husitské myšlení, 1997) dokonce vypuštěna a nahrazena kapitolou Evropský feudalismus a vznik fenoménu ‚bürgerlich‘. O co tedy šlo?

Především o krize feudalismu. První byla vymezena 14. a 15. stoletím, druhá pak stoletím sedmnáctým. Dle klasického historického narativu právě v těchto obdobích feudální ekonomika naráží na limity, které není schopna ze svých vlastních zdrojů překonat. Příčiny bývaly hledány v demografické expanzi, v technologickém omezení zemědělské výroby, v přechodu na peněžní rentu nebo v rozvoji obchodu a městské výroby. Rozdíl ovšem spočíval v dopadech obou krizí. Zatímco ta první byla považována víceméně za přechodnou, při druhé již docházelo k erozi dosavadních výrobních vztahů – feudální stavba se začala pod náporem vnitřních rozporů drolit a postupně uvolňovala místo výrobním vztahům kapitalistickým.

Vyvstaly ale dva problémy. Za prvé, jak vy­­světlit evidentní regres v podobě takzvaného druhého nevolnictví v krajích na východ od Labe, tedy návrat (a ještě spíš utužení) feudálních povinností poddaných, ústící – dnešními slovy řečeno – ve vznik „dvourychlostní Evropy“. A za druhé, pokud byly za příčinu dezintegrace feudalismu považovány protikladné kapitalistické prvky (peněžní vztahy, obchodní kapitál, rozvoj měst), vyvstávala otázka, odkud se vzaly. Weberiánská teze o kapitalistickém duchu tu stěží mohla mít pro marxisty nějakou trakci, a to nejen z ideologických důvodů – sama totiž potřebovala vysvětlení. A právě v tomto momentu vstupuje do diskuse Kalivodův příspěvek.

Rozporný vývoj

Kalivoda vzal vážně tezi o rozporném charak­teru společensko­-ekonomických formací a odmítl výklad, který původ kapitalismu hledal v městském prostředí, respektive v prvotních formách obchodního a lichvářského kapitálu, jež podle něj představovaly pouze „zvláštní formy feudální renty“. Italské městské státy, Nizozemí v 17. století ani Velkou Británii 18. století podle Kalivody ještě nelze považovat za plnohodnotné kapitalistické státy, protože jejich bohatství bylo produktem ekonomické konjunktury a vojenské převahy, a nikoliv průmyslové výroby pro stabilizovaný vnitřní trh. Kalivoda se tedy postavil proti těm „dialektickým“ koncepcím geneze a zániku společensko­-ekonomických formací, které původ vývojově vyšší formace hledají v konkrétních elementech formací vývojově nižších, jež v sobě údajně mají zakódovanou matrici formace následující. Dle tohoto výkladu pak stačí dostatečné rozvinutí zárodečných elementů, aby mohla nastat definitivní přeměna jedné společensko­-ekonomické formace v druhou. To je ovšem klasické evolucionistické a naturalistické schéma, kterým se vyznačovala marxistická ortodoxie.

Podle Kalivody naopak obchod, peněžní renta, zbožní kapitál, banka či úvěr nezosobňují kapitalismus ani nejsou jeho zárodečnými elementy, ale představují integrální součást feudalismu, ovšem jakožto produkt jeho rozporného vývoje. Kapitalismus pak „nevzniká tím, že středověký obchodní kapitál je zčistajasna ‚vnitřně nutkán‘ k tomu, aby se najednou kapitalisticky přeměnil, nýbrž tím, že ve své dlouhé cestě za rentabilním uplatněním dospívá konečně k možnosti uplatnit se rentabilně i v průmyslové výrobě“. Změna zde tedy není dána teleologickým pohybem ani „duchem“, který by byl již obsažen uvnitř jednotlivých konkrétních prvků, ale je umožněna rozporným pohybem formace samotné. Je tedy v každém případě vysvětlitelná, ale není uchopena jakožto nevyhnutelnost v rámci zákonité vývojové řady.

Záhada druhého nevolnictví

Na základě těchto teoretických východisek Kalivoda dokázal vysvětlit i vznik na první pohled tak regresivního jevu, jakým bylo druhé nevolnictví ve východní Evropě. Podařilo se mu to především díky proměně optiky, jíž pohlížel na daný problém. Jistě, z čistě jevové perspektivy se druhé nevolnictví muselo ukazovat jako regresivní prvek – historický vývoj přece ukazoval jiným směrem. Z pohledu logiky konfrontace pozdního feudalismu s raným kapitalismem šlo ovšem o bizarní podobu „progresivní“ adaptace. Kalivoda nenechává nikoho na pochybách, když říká: „‚Druhé nevolnictví‘ je jen funkcí zbožní výroby, svým obsahem a smyslem je antifeudálním jevem; se starým feudalismem nejenže nemá co dělat, ale je jeho definitivním pohřbením.“ Vychází přitom ze základního teoretického předpokladu, který jsme zmínili výše: feudalismus není tvořen jen svým takzvaným základním zákonem, ale i jemu protikladnými momenty – masovým přechodem na peněžní formu renty nebo rostoucí úlohou zbožních vztahů, které vytlačují tradiční feudální výrobu. Výsledkem bylo postupné osamostatňování poddaného, který jakožto producent stále více využíval trhu coby prostředku k vlastnímu obohacení, zatímco feudál zůstával pouhým rentiérem. K tomu, aby nezůstal mimo hru a aby si nadále udržel svou životní úroveň, měl dvě možnosti: buď zvyšovat rentu, nebo se zapojit do výroby. První možnost však neřešila jeho postavení rentiéra a navíc jej vázaly dědičné smlouvy, nemluvě o tom, že peněžní renta stále více podléhala tržním efektům (inflace, pohyb cen, spekulace). Druhá se stala skutečnou alternativou, z níž pak vzniklo feudálovo vlastní „podnikání“.

V tuto chvíli se ovšem začíná trajektorie evropského historického vývoje rozdvojovat. Zatímco Anglie se díky velkovýrobě vlny ubírá cestou vyvlastnění a proletarizace rolníka, střední a východní Evropa se vzhledem k možnostem velkovýroby obilí vydává cestou částečného vyvlastnění a znevolnění rolníka. Ani v jednom případě ale nejde o kapitalistické podnikání v silném slova smyslu. „Zisk“ zde nepředstavuje kapitalistický zisk, ale jen jinou formu „dobývání“ či „loupení“ renty. Pokud ale máme co dočinění s ekonomickou aktivitou feudála, která sama ještě není skutečně kapitalistickou, pak se podmínka pro vznik kapitalismu nenachází ve městě a městské řemeslné výrobě, ale na venkově a v zemědělství. Jak tedy nakonec Kalivoda vysvětluje vznik kapitalismu? Bod zlomu nastává až ve chvíli, kdy dochází k masivnímu zbavování bezprostředních výrobců jejich výrobních prostředků a ke komodifikaci jejich pracovní síly. K této transformaci se dospívá podle Kalivody „maximální souhrou tendencí“ a její průběh je „živelný“.

V čem spočívá Kalivodův teoretický přínos marxistické historiografii a filosofii? Byť se nezbavil slovníku historické zákonitosti, na konceptuální rovině jej silným způsobem problematizuje, když zbavuje marxismus naturalistické přímočarosti v chápání historického vývoje. Nová společensko­-ekonomická formace už není prostě jen rozvinutím rozporné stránky formace staré. Tato dezintegrující tendence je spolu s hlavní tendencí „organickou“ součástí téže formace a není zárodkem něčeho, co teprve přijde. Kalivoda do výkladu propašovává prvek náhody, který se odráží ve výrazech „maximální souhra“ a „živelnost“ a který zároveň není jednoduše dedukovatelný ze samotného historického procesu. Kalivoda ovšem moment náhody nijak dále netematizuje. Z hlediska vývoje marxistické historiografie je nicméně pozoruhodné, že mnohé z toho, co říká v sedmdesátých letech Robert Brenner a v letech devadesátých Ellen Meiksins Wood, nacházíme již v šedesátých letech u něho. Z hlediska současné historiografie by se mohli od Kalivody poučit zvláště ti historici, kteří v každé zmínce o trhu nebo důrazu na produktivitu a výkon v rámci státního socialismu hned hledají předobraz současného neoliberalismu.

Autor je filosof.