Darovat báseň je velká věc

Narodil jste se v Opavě, kde myslím platíte za nepřehlédnutelnou osobnost tamního kulturního života. Opava a okolí se také výrazně odrážejí ve vaší poezii. Nakolik je to město pro vás důležité?

No nesmírně. Vracím se do něj v textech i osobně, i když bych si občas přál žít jinde. Ale to je jakási divná „výsada“ maloměst. Po čase jich máte plné zuby, máte pocit, že zakopáváte pořád o stejné lidi, stejné situace, stejné motivy. Proto je můj život jaksi rozkročen i mezi další oblasti, Vysočinu a také jihozápadní Opavsko, Vítkovsko, kam jezdím pro inspiraci na chatu naší babičky, bez elektřiny, bez pitné vody, jen k ohni, řece a tichu. A do Opavy, do té se vracím, dokud mám pocit, že z ní mohu utíkat. Ukazuje se to i v mých knihách, pěstuji si jakousi hassliebe, nenávistnou lásku k tomu městu. Ostatně, další básnická sbírka, která vyjde příští rok, se do Slezska a Opavska zase navrací. Do nonstopů, kostelů, mezi ty lidi, co vlastně nechci potkávat.

Zmiňujete v jedné větě nonstopy a kostely. Vypovídá jejich sousedství něco o charakteru Opavy?

Tvoří zvláštní bratrství, které funguje, alespoň co se traduje ústně, po staletí. V Opavě je v sousedství kostela vždy nějaký podnik, kde se pak po sousedsku káže stejně vášnivě a náruživě jako v tom kostele. A obě ty pravdy, stojící každá zvlášť v různých barácích, jsou si tak podobné! Dost často se mi stávalo, když jsem v neděli sedával u desítky v pivnici U Mnicha, že ze mše v nedalekém kostele sv. Ducha přišli dědouškové ve svátečním oblečení na pivo a režnou, vypili, zaplatili a šli na nedělní oběd. Je v tom jisté přátelství. I já chodím na pivo pravidelně s jedním minoritským mnichem. Nevím proč, ale kostel a hospoda se v tomto městě nějak podivně bratří.

Zmínka o hassliebe, kterou k Opavě chováte, mě přivádí k otázce tvorby. Necháváte se raději skutečností provokovat a zraňovat, abyste takto zraněný mohl psát, anebo píšete takříkajíc od stolu, od něhož se skutečnost snáze vytváří?

Autorsky se děje to i to, někdy v jurodivém rozbolavění načrtnu něco, co později použiji v básni. Ale v tom rozjaření spíše jen sbírám motivy do sešitku, abych si je později v klidu připomenul, vybral, poskládal nebo zahodil. Neumím z fleku složit báseň, musí mi to chvilku zrát. Jakmile ale jednou nasadím, jsem schopen z těch motivů hned sestavit půl souboru. Poslední tři soubory jsem napsal za méně než dva týdny. Pak už je jen cizeluji, popřípadě předávám redaktorovi, aby se vyjádřil, jestli to vůbec stojí za to vydat.

Ptal jsem se proto, že básníci spjatí se svým městem často vytvářejí jeho utkvělý obraz. Stane se pak, že už nepíší o městě, ale vytvářejí jeho mýtus, který pomalu zvětrává v klišé. Mám teď na mysli především Ostravu.

Na to neumím přesně odpovědět, protože se na mýtu Ostravy nepodílím. Ale podívejme se na věkově rozdílné ostravské autory. Petr Hruška píše o městě jako o něčem, co ho dráždí svým nepokojem, píše tu tolikrát proklamovanou bytovou poezii. A můj vrstevník Jan Nemček zase píše o organismu Ostravy, o těch chybějících domech, o trhlinách ve stavebním prostoru. Klišovitými se stávají básně o různých putykách. Když je čtu, mám pocit, že čtu stále totéž. Ale to se nevyhnulo žádnému z místních autorů. Možná proto, že každá z těch hospod prostě taková je. Živá, opravdová, bez příkras. Fakt ale je, že jsem v poslední době o ostravských hospodách četl jen hloupé básně.

Je možné hovořit o specifikách poezie psané básníky z Opavska a Ostravska ve srovnání s poezií autorů z jiných krajů?

Ona každá krajina má svá specifika. Podívejte se, jak krásně si dokázal Bohuslav Reynek obásnit ten svůj Petrkov. Opava byla a je německá, svým slohem, skladbou domů v centru, řízná, přesná, přímá. Ostrava je rozháraná, jako cákance štětcem na plátně. Opava je stavovská, zatímco Ostrava je neurvalý organismus. Každý kraj má svá specifika, své prostory, do kterých lze vehnat báseň. Ale Moravskoslezský kraj je jako nahý v trní literatury.

V čem tahle „nahota v trní literatury“ spočívá?

Možná je to množstvím autorů, buřičů, kteří se tím krajem prohnali, a pak – kromě Bezruče – upadli do zapomenutí. Kdo dnes zná Lva Karvinského, Jana Rohela, Jana Vrbu, Maxmiliána Kunerta a další? Ještě tak možná Frana Směju či Vojtěcha Martínka. Ale to zvláštní solitérství je tu znát – píše se a hovoří o porobeném lidu, špatném žití, spoustě kořalky a lidském neštěstí. Jsou to záznamy o věcech, které dostaly člověka do kolen, a je vlastně jedno, kdo je napsal. Pořád znějí, navzdory neznalosti jména autora.

Znamená to, že v Ostravě či v Opavě není možné přesvědčivě psát o lidském štěstí, o kráse nebo obyčejné spokojenosti? Nestává se ta neustále hromaděná hrůza jalovou?

Ale samozřejmě, že je to možné! Myslím však, že míra zobrazitelnosti hrůzy je přece jen větší než míra zobrazitelnosti pocitu štěstí. Krása a spokojenost nepatří do básně, to není to, čím se nechává lidské srdce rozjitřovat, byť od knihovnic po celé republice slýchávám, že by si rády četly básně o kráse a spokojenosti. I milostná báseň přitom může vyvstat z hrůzy, třeba ze strachu o ztrátu bližního. Je pak taková báseň horší než lyrické čvaňhání à la Rupi Kaur?

Tím se dostáváme k otázce, o čem a jakým způsobem je vůbec možné psát. Jak si vysvětlujete, že se snáze píše o hrůze než o štěstí?

To už je spíš otázka na naše psychiatry či terapeuty. Myslím si, že obecně je neštěstí přitažlivějším, lépe percepčně uchopitelným stavem, který má spoustu hran a způsobů projevu. Knihu o štěstí vydáte jednu, zato knih o nemoci, smrti, rozchodu… Těch témat je zde přece jen víc.

Čím se nechává rozjitřovat vaše srdce?

Můj lyrický mluvčí rozvíjí jakousi okrajovou samomluvnou poetiku vnitřního prostoru s přesahem k metafyzičnu. Často se ponořuji do meditativně existenciálního kontextu lidí i krajiny. Vyznávám psaní ve velkém vypětí, ten proces musí skutečně explodovat na papír poté, co jsem několik měsíců sbíral jen motivy. Ale v podstatě jsem dosti veselý člověk, který venčí psa, chodí příležitostně na pivo, výstavy, koncerty, sportovní utkání. To vše v doprovodu své ženy Veroniky – dělat to bez ní mi nedává smysl. Je to má pravá ruka. Často si v duchu představuji, jak by to vypadalo, kdyby neexistovala a já na to vše byl sám. Asi bych skončil v klášteře jako mnich.

V klášteře byste možná vyměnil poezii za modlitbu…

Vždyť Bible je jedna velká básnická ­sbírka, dělená na verše, takže tak velkou změnu bych asi neprodělal. A spousta inspirativních duchovních osobností má k básníkům blízko. Marek Orko Vácha, Ladislav Heryán, to jsou postavy, které mají, pro někoho možná překvapivě, k poezii velmi blízko – k poezii jako účastenství na životě.

Co má báseň s modlitbou společného?

Jsou to téměř totožná zvolání. Dobrá modlitba je básni podobná, i když se nevytváří vždycky jen slovy jako poezie. Vždyť to může být cvičení mlčenlivého slova, neproneseného, ale vnímaného a prožívaného. Existuje hluboké vzájemné působení mezi vnitřním rozpoložením a slovem, bez jakéhokoli automatismu mezi nimi.

Všiml jsem si, že básnici z Opavy a Ostravy si ve svých sbírkách vzdávají hold častěji než básníci v jiných regionech. Vás má například přímo v básni Ivan Motýl v loňské sbírce Struska. Čím je dáno tohle souručenství?

Zrovna teď jsem se nad tím podivoval při recenzování básnické sbírky nejmenovaného místního autora. Dedikoval básně vlastní ženě i velkým jménům české literatury. Asi to tak prostě cítíme, chceme se s těmi jmény pobratřit, byť jen na dálku. Darovat báseň je velká věc. To, že jsem ve sbírce Ivana Motýla, je velká věc, alespoň pro mě. Ivan je mi jakýmsi básnickým otcem, který své otcovství nevědomky přebral po Jakubu Chrobákovi, se kterým jsem se před časem pracovně i lidsky rozešel. Ve Strusce jsem dokonce vyobrazen Petrem Szyrokým, který ji ilustroval. Vlastně jsem se na to Ivana neptal a asi ani nezeptám. Myslím, že za něj mluví slova té básně, u které jsem nakreslen jako obr Atlas, co třímá zeměkouli na zádech. Prostě jsme si tu tak zbyli, v prdeli nad dupou. Nějaký Hložek, dršťková a staré známé gzychty z pěší zóny.

Zároveň se jako básnici umíte do sebe opřít. Vzpomínám si na názorové půtky mezi vámi a opavským nakladatelstvím Perplex. Stále v Opavě tento zápas o hodnoty v poezii trvá?

Jestli jste čekal nějakou pikanterii, tak vás musím zklamat. V posledních pár letech půtky ustoupily vzájemnému respektu k práci druhého, střelba ostrýma byla vystřídána tichem a zpěvem ptactva po rozkazu nestřílet. Všichni jsme nějak dospěli, i když myslet si můžeme stále, co chceme. Všichni děláme totéž, jen každý s jinou motivací a přístupem k hodnotám. V zásadě chci, aby se v poezii dodržoval nadstandard jazykový a estetický, tyhle dva předpoklady považuji v dobré poezii za nezbytné. A taky aby poezie nebyla plná klišovitých zvolání. To je vše. Když to kniha nemá, byť je z opavského nakladatelství, tak ji nečtu. Nebo přečtu, ale neupozorňuji na ni. Anebo upozorním, že jí to chybí.

Jak se vám jeví situace české poezie pohledem z Opavy?

Ten pohled je vzdálený, je pohledem z periferie a jeho nositel může být podezírán, že se snaží procpat na hlavní třídu. Ale tak to není. I periferie vládne tématy, která patří v české poezii k frekventovaným. Například město a jeho reflexe či experiment s jazykem. Vycházejí desítky knih, mnohé stojí za přečtení, mnohé si nezaslouží ani být vydány. Nepřinášejí nic, co už by tu nebylo, co už by někdo neřekl předtím a lépe. Ale objeví se případy, kdy je potřeba si na knížku počkat, prohrábnout se zbylým nakladatelským balastem a odkrýt ryzí zlato. Mám rád v české poezii jména, která za svou práci ručí svou stabilitou. Tím míním, že jejich sbírky jsou vesměs trvale kvalitní, že drží nastavenou laťku jak formou, tak obsahem. Karel Šiktanc, Vít Slíva, Petr Hruška, Milan Děžinský, Kateřina Rudčenková, Bogdan Trojak, Pavel Kotrla, Vojtěch Kučera, Radek Malý, Daniel Hradecký, z mé generace pak Natálie Paterová, Klára Goldstein, Roman Polách či Radek Štěpánek nebo Radek Glabazňa. To jen tak namátkou, vyjmenovat všechny, které čtu, by zabralo spoustu řádků. Mám rád, když autor příliš nevystrkuje nos, a když, tak jen za účelem prezentace své tvorby, ne hlučného PR vlastní osoby. Zajídá se mi instagramové a facebookové šílenství kolem některých pisálků, kteří pak šmahem odmítají práci recenzentů a rozdávají rozumy natolik pyšně, až zůstávám s otevřenou pusou stát. Nedávno jsem recenzoval nejmenovanou autorku, která si na tomhle postavila svou image. Texty průměr, ale PR srstnaté. Dojem? Směšný. A taková je celá ta básnická banda. Rozkročená někde mezi skvostnými básněmi a hlučnou reklamou, mezi rozředěnou sečkou a neurvalými pokusy udělat ze sebe pilíř české poezie.

Nechtěl byste tu „bandu“ pojmenovat?

Tím jsem myslel nás všechny, každý z nás má k poezii svůj osobitý přístup. Někdo ji bere jako berličku své image, jiný jako prostor, kde se lze vztahovat ke světu. Někdo na ni balí baby, někdo ohromuje svých dvacet čtenářů na periferii. Každý jsme jiný, ale dobrá práce v literatuře by měla mluvit sama za sebe.

Vnímáte v české literatuře rozdílnost mezi Prahou a ostatními kraji?

Ne ani tak v české literatuře, jako spíš v literárním životě. Autoři periferie nejsou těmi, co by byli zváni na Svět knihy či na Měsíc autorského čtení, nedostávají literární ceny. Protože nejsme centrum, jsme pro Prahu a její literární obzor neviditelní. Praha si uvaří svoji polívčičku, „její“ autoři si rozdávají ceny mezi sebou. Na různé programy, které mi dnes a denně chodí, se zvou dvě desítky autorů, stále stejný okruh, který je pro mě jako pozorovatele z okraje poměrně otravný svou nenápaditostí a omíláním téhož. Jako by neexistovalo nic než to básnické literární centrum uprostřed Prahy, těch pár žvanivých loutek, které se honí furt dokola za zašlou slávou poezie v naději, že se jim podaří napsat něco světoborného, vytvořit nového Holana, Seiferta či Skácela. A když na to nemají, tak uměle vytvoří něco, co je zrovna in. Frčí angažovanost – vytvoříme si angažovanost, frčí introspektiva či sebereflexe – šup ji tam. Do toho konceptuální tendence, pak přírodní lyrika. Praha asi zůstane navždy místem, nad kterým budu kroutit hlavou. Autorsky ji mám ale až na výjimky velmi rád. Správcová, Škrob, Lazarová, Láníková, jen tak namátkou. Tohle mě baví. To, co řve a předvádí se a klouže po povrchu, to ne.

Neposiluje ale tento dojem zviditelňování úzké skupinky autorů i projekt Spisovatelé do knihoven, jehož aktuálního ročníku se sám účastníte a který spolupořádá Asociace spisovatelů, jejímž členem ostatně také jste? Nejde nakonec především o způsob prezentace a o to, že nad dílem a jeho kvalitou dominuje osobnost autora, která dílo zastiňuje?

Autoři pro projekt Spisovatelé do knihoven jsou vybíráni bez ohledu na to, zda jsou členy Asociace, či nikoliv. Stal jsem se členem schválně, abych trochu rozbil ten pragocentris­mus v Asociaci. Vždyť kromě Jana Němce, mě a Petra Hrbáče byl v té době členem z Moravy, potažmo Slezska už jen Jan Delong z Třince. Teď se to trochu změnilo, členy jsou například Antonín Bajaja, Klára Goldstein či Irena Šťastná. Ten projekt je nicméně trochu nešťastný, a to právě v dominanci osobnosti autora. Jako autor z periferie máte jistotu, že na vás přijde minimum posluchačů, třeba i nikdo. A knihovny nevyvíjejí skoro žádnou aktivitu, aby publikum nalákaly. Jsou samozřejmě výjimky, jako například knihovna v Chodově, která spolupracuje se středními školami, a o publikum tak má postaráno. Ale pak jsou místa, kde organizátory v podstatě nezajímáte, nikdo nepřijde, zhasne se v sále a to, že do té knihovny cestujete sedm hodin, vyjde nazmar. Já si ale to krásné cestování napříč zemí jako milovník cest po vlastech vezdejších vyloženě užívám.

Přišla poezie o svou slávu?

Vlastně přišla. Fakticky asi ano, třeba oproti šedesátým letům minulého století. Ale současná česká poezie není ani v ohrožení, ani v útlumu, její produkce se naopak od devadesátých let minulého století značně navýšila. Jen mám pocit, že ubylo čtenářů. A přibylo autorů, kteří se kvůli přesycenosti básnického prostoru ocitají na periferii jak tematicky, tak svým lokálním zakotvením. Takoví autoři se neobjevují v ročenkách Nejlepší české básně, nejsou v obsáhlých interpretačních studiích V souřadnicích volnosti a V souřadnicích mnohosti. Já osobně popírám představu centra, Prahy, jako výlučného nositele kulturních a civilizačních procesů. Myslím si, že tu trochu omšelou slávu poezie nesou do středu dění právě okrajoví autoři. Podívejme se třeba na Pavla Kolmačku a jeho Chrudichromy. Ale i tak má poezie v dnešní době zřetelné konotace okrajovosti.

Je to pro vás jako básníka satisfakce, že jste se dostal do ročenky Nejlepší české básně? Není to jen jedna strana mince, zatímco ta druhá spočívá v tom, aby si básník uchoval autonomii navzdory efemérním náladám literárního provozu, aby se tedy nespoléhal na ohlas a publicitu?

Já tou ročenkou zprvu dosti opovrhoval, především proto, že se v jejím výběru projevovaly právě ty centralistické tendence. Ale jak postupovali jednotliví arbitři ve svém editorském bádání smysluplněji, měl jsem najednou pocit, že to je v podstatě sborníček, který slouží těm, co s českou poezií nemají absolutně žádnou zkušenost a chtěli by si najít nějakého zajímavého autora a dozvědět se o něm víc. Překvapilo mě, když mi Jan Šulc a rok nato i Ondřej Hanus vybrali po básni do ročenky. Jako satisfakci to neberu, protože poezii nemám za sport, ale byl jsem rád, že konečně někdo čte i básníky periferie, popřípadě malé časopisy nebo i na internetu zveřejněné básně. Přineslo mi to jakýsi tvůrčí klid v tom smyslu, že ani na okraje se nezapomíná a že moje autonomie není závislá na tom, co si o mé poezii myslí nějaký arbitr „elegancie“, který nás básníky strká do škatulek. A tak si na tom svém okraji mohu zase v klidu a míru existovat.