„Komiksové Oscary“ letos kopírují zeitgeist jako dosud nikdy v historii a poprvé mají více vítězek než vítězů. Před bílými klasiky dostal přednost afrofuturismus. Nejvíce ocenění získala teenagerovská romance, ve které se už nikdo nemusí zpovídat ze své sexuality.
Vesmírný koráb dramaticky přistává na asteroidu a pod jeho tryskami explodují barvy, jako kdyby nad výjevem párkrát zatřepal štětcem Jackson Pollock. Zadnímu plánu dominuje planeta se zářivě růžovým prstencem, na jejímž povrchu digitálně švitoří další vesmírné procesy. Vítězství Christiana Warda mezi výtvarníky na letošních komiksových cenách Willa Eisnera říká něco podstatného o tom, jak se v posledních letech proměnila estetika mainstreamových komiksů – často spojují zdánlivě nespojitelné, neodvolávají se na žánrové velikány a úspěch slaví čím dál podivnější, osobité vize. Ward ve sci-fi Invisible Kingdom (Neviditelné království) s osvěžující „nepečlivostí“ skáče od videoherních trojrozměrných prvků k iluzi tradičního akvarelu nebo oleje. Některé pasáže působí jako rychle nahozený storyboard, jiné vypadají jako propracované konceptuální umění. S jeho mimozemským a často psychedelickým projevem skutečně poznáváme cizí galaxii, přičemž zálibu v neonové barevnosti vystihuje bonmot původně určený fauvistům: „Jako kdyby vychrstl do tváře světa kbelík barvy.“
Afrofuturismus 2.0
Zářivá sci-fi Invisible Kingdom, kterou píše spisovatelka G. Willow Wilsonová, zároveň vyhrála sledovanou kategorii nových sérií. Obě ocenění pro „popartově-feministické Star Wars“, jak sérii přejmenoval jeden z amerických kritiků, patří k nejzaslouženějším. Přestože spoluautoři mluví především o inspiraci knižní ságou Duna nebo anime Cowboy Bebop (1997–1998), scenáristka nezapře vliv jedné ze svých duchovních učitelek, Ursuly K. Le Guinové. Vymyslela nové náboženství a důležitým motivem je rasa, u níž se vyvinula čtyři pohlaví, pojmenovaná up, down, left a right. Praktiky pozdního kapitalismu se otiskují už i do komiksové space opery, takže protagonistky svede dohromady vykořisťovatelská korporace Lux, obdoba Amazonu, která má logo i na uniformách vojenských jednotek. „Musíme si udělat tolik známostí, aby nás ostatní raději chtěli uplatit než zabít,“ glosují hrdinky své pobývání mezi mlýnskými kameny.
Zatímco Wilsonová bez problému kombinuje kariéru spisovatelky a scenáristky, americko-nigerijská autorka Nnedi Okoraforová tak přesvědčivá není. Bohužel to potvrzuje i angažovaná sci-fi LaGuardia, zasazená do světa, kde Nigérie prosperuje díky mimozemské imigraci a titulní letiště je uzlem pro meziplanetární lety. Okoraforová tu spoléhá především na jednoduchá hesla a schematické situace, což rozhodně neplatí pro její literární tvorbu. Sama říká, že doslovnost je zcela záměrná, alegorický komiks o americké imigrační politice prý zamýšlela jako gesto odporu. LaGuardia (navíc toporně nakreslená Tanou Fordovou) vyhrála kategorii určenou souborným vydáním již dříve publikovaných děl. Spíše než o zhodnocení uměleckých kvalit tak jde o vyjádření podpory hnutí Black Lives Matter. Komiks loni prošuměl a neobjevoval se v žádných výročních přehledech, takže nynější vítězství vyhlíží poněkud křečovitě v kontextu dalších nominovaných – přednost dostal před soubornými svazky introspektivních opusů od Chrise Warea (Rusty Brown), Setha (Clyde Fans) a Kevina Huizengy (The River at Night), jejichž několikaleté cykly Acme Novelty Library, Palookaville, respektive Ganges posouvaly formální i tematické možnosti celého média.
Se současnými událostmi ve Spojených státech naštěstí koresponduje i vítězství skvělé sešitové řady Bitter Root (Levisie vytrvalá), která se odehrává ve dvacátých letech minulého století v kulisách Harlemské renesance, ale rozhodně nepůsobí dobově. Kreslíř Sanford Greene kombinuje kinetiku anime s všudypřítomným tancem pohybových čar a širokou obrysovou linkou jako u graffiti a hiphopových ilustrací. Barevně se tu navíc nejčastěji potkává růžová, tyrkysová a zelená. Steamfunk od scenáristů Davida F. Walkera a Chucka Browna přichází s myšlenkou, že nenávist a rasismus dělá z bělochů doslova monstra. O tom, zda se takto vzniklí démoni, označovaní jako Jinoo, dají vyléčit, nebo je spolehlivější jejich likvidace, se po generace dohadují členové ústřední rodiny Sangerye. Přímočarost akčního vyprávění komplikují stará rodinná tajemství a traumata, skoky do pekelné dimenze nebo snaha dívky Blink narušit zavedené pořádky v rodině, kde muži tradičně bojovali a ženy se věnovaly bylinkářství. Walker, působící na univerzitě v Portlandu, je uznávaný odborník na blaxploitation filmy a díky jeho kontaktům vycházejí v sešitech eseje od předních černošských akademiků a akademiček, které přibližují osobnosti Harlemské renesance nebo pojmy jako Afrofuturismus 2.0.
Komický strach z feministů
Ani oceněná minisérie Little Bird (Ptáče) politické téma neskrývá, jen se ztrácí pod nánosem krve. Osiřelá hrdinka stojí v čele odporu kanadského původního obyvatelstva proti klerofašistickým Spojeným národům Americkým v dystopické budoucnosti, která svou groteskností připomíná spolupráce Jodorowského a Moebia. Na kulturní a technologickou invazi Spojených států do Kanady upozorňoval mediální teoretik Marshall McLuhan už v šedesátých letech, k němuž se scenárista Darcy van Poelgeest v rozhovorech hlásí. Stejně tak ale skládá poklonu ženám z etnických menšin, které jsou v Kanadě vůdčími osobnostmi v boji s environmentální krizí. Ptáče ale s každou postupující stranou pelichá a z ambiciózního tématu zůstává spíš série brutálních atrakcí a z postav se stávají karikatury. Little Bird je díky kresbě Iana Bertrama a barvám Matta Hollingswortha rozhodně viscerální zážitek, a pokud se mu něco daří, tak je to zvláštní propletení přepečlivě šrafovaných obrazů vyhřezlých vnitřností se spirituálními motivy a záběry na padající listy.
Komiks také ilustruje mezinárodní směřování komiksu a vzájemné ovlivňování mezi kontinenty. Už ve fázi příprav byl zamýšlen současně pro americké nakladatelství Image a francouzský Glénat, díky čemuž mohly mít sešity úplně jiný rozsah, než na jaký je publikum zvyklé. Scenárista van Poelgeest psal v Kanadě, Bertram kreslil v USA, Hollingsworth dlouhodobě pobývá v Chorvatsku a indický letterista Aditya Bidikar posílá bubliny z Puné. Kategorii pro nejlepší humorný komiks navíc poprvé vyhrála manga Gokušufudó (Cesta manžela v domácnosti), čímž se japonský komiks po vzoru oscarového filmu Parazit (Gisaengchung, 2019) vymanil z cizojazyčné škatulky. V bláznivém sitcomu se obávaný člen jakuzy stává mužem v domácnosti, přičemž policie a bývalí kumpáni mají neustále zafixovanou jeho drsnou maskulinní identitu. Proto i v běžných denních úkonech nebo cvičení jógy spatřují cosi smrtonosného. Není vůbec těžké tuhle mangu číst jako příběh o komickém strachu z feministů.
Přísliby do budoucna
Nejvíce cen – za scénář, kresbu a nejlepší komiks pro náctileté – letos získala melancholická teenagerovská romance Laura Dean Keeps Breaking Up with Me (Laura Deanová se se mnou pořád rozchází). Třísetstránková spolupráce scenáristky Mariko Tamakiové a kreslířky Rosemary Valero-O’Connellové fascinuje svým neotřelým a hypnotizujícím způsobem vyprávění. V příběhu o toxickém vztahu dvou dívek jsou totiž stejně důležité příjemně civilní dialogy i chvíle ticha. To nastává ve scénách bezprostředního okouzlení a nepopsatelných pocitů zamilovanosti, ale také v okamžicích nepochopení, vzájemného míjení a zrady. Přestože jde o příběh dvou středoškolaček, postavy nemusí nikomu vysvětlovat svou sexualitu ani ji jakkoli komentovat. Valero-O’Connellová, jejíž precizní kreslířská linka je ovlivněná mangou i evropskou školou, předvádí něco, co lze nazvat totálním komiksovým vizuálem – zvýznamňuje barvu, dokáže technicky přesně zachytit „herecké výkony“, subjektivní prožívání hrdinky se odráží i ve způsobu rámování, umístění bublin nebo osamocenosti panelů na stránce.
Obrat k ženám coby hrdinkám i autorkám podtrhuje ocenění Rainy Telgemeierové, jejíž novinka Guts (Nervy) o strachu z jídla a dětské úzkosti se stala nejlepším komiksem pro děti, Telgemeierová zároveň získala titul nejlepší autorky. Prestižní kategorii vyhrála žena už potřetí v řadě, Telgemeierová ji přitom jako první žena v historii vyhrála teprve v roce 2015. Hlasující, kteří se na profesionální úrovni pohybují v různých odvětvích komiksového průmyslu, se obecně nebáli oceňovat mladé talenty: Valero-O’Connellové je čtyřiadvacet let, stejně je na tom Tillie Waldenová, která získala už druhou Cenu Willa Eisnera, tentokrát za komiksový román Are You Listening? (Posloucháš), v němž se dvě ženy vydávají na nepravděpodobný road trip a který od konverzačního dramatu v autě odbočí k magickorealistickému výletu do krajiny lidského nitra a traumatických vzpomínek. V kategorii webkomiksů zvítězila dokonce teprve jednadvacetiletá Erica Engová z Malajsie. Příběh s autofikčními prvky nazvaný Fried Rice (Smažená rýže) vypráví začínající kreslířka a animátorka, která touží studovat v New Yorku. Deníkový dojem posilují kolorované kresby tužkou, které zůstávají bezprostřední bez výrazných postprodukčních zásahů.
Ceny Willa Eisnera dosud reflektovaly minulost, ale nyní jsou jakýmsi příslibem do budoucna. V době Black Lives Matter a nových obvinění ze sexuálních přešlapů, kterých se měl dopustit jeden z prominentních tvůrců komiksu 21. století Warren Ellis nebo redaktor Scott Allie, jenž je přes dvacet let architektem Hellboyova vesmíru, hlasující načrtávají svou představu lepšího světa. Superhrdinové už ho totiž nezachrání – DC a Marvel odešly s prázdnou.
Autor je nakladatelský redaktor.