Na konci cesty

1.

jsem jacob horner. svým způsobem

 

Jsem Jacob Horner. Svým způsobem.

Do učitelské profese jsem nastoupil ro­­ku 1953 na doporučení doktora a po jistou dobu jsem byl učitelem gramatiky na Wicomico State Teachers College ve státě Maryland.

Doktor mne v stanoveném terapeutickém plánu dovedl k vytčenému cíli (to se psal červen roku 1953), a když jsem proto jako každého čtvrt roku přicestoval z Baltimoru k lékařskému vyšetření na remobilizační farmu, jež se tou dobou nalézala nedaleko Wicomico pronesl ke mně tato slova: „Jacobe Hornere, nesmíte už dál zahálet. Musíte začít pracovat.“

„Já nezahálím,“ odvětil jsem. „Mám příležitostné práce.“

Seděli jsme v místnosti pokroku, porady a pomoci v obytném stavení: naprosto stejná místnost se nachází i v nynějším sídle v Pensylvánii. Je to místnost průměrné velikosti, velká jako běžný obývací pokoj, jen s vysokým stropem. Stěny jsou čistě bílé, okna překrývají bílé lamelové žaluzie, obvykle stažené, a zdrojem světla je na stropě uchycené kulovité svítidlo. V místnosti se nacházejí dvě prakticky totožné bílé dřevěné židle s rovnými opěrkami, natočené uprostřed podlahy proti sobě; z nábytku je to vše. Ty židle jsou poměrně blízko u sebe, natolik blízko, že se pacient takřka dotýká doktorových kolenou.

Zůstat v místnosti pokroku, porady a pomoci uvolněný je naprosto vyloučeno. Doktor proti vám sedí čelem, nohy mírně roztažené a ruce na kolenou, a nepatrně se k vám naklání. Do pohodlnější polohy se svézt nemůžete, protože pak byste svými koleny de facto narazili do těch jeho. Nemůžete se ani odtáhnout a po mužském či ženském způsobu přehodit nohy křížem: mužský způsob s kotníkem levé nohy spočívajícím na koleni pravé nohy by měl za následek, že byste se doktorovi otřeli podrážkou o levou nohavici a pravděpodobně mu ušpinili bílé kalhoty ve výši kolene; při ženském způsobu s levým podkolením spočívajícím na pravém koleni byste mu špičkou boty šťouchli do téže nohavice o něco níže, na holeni. Sedět bokem pochopitelně nepřipadá v úvahu a oddálení kolenou po doktorově vzoru vás dovádí k neodbytnému pocitu, že nejste vybaveni vlastní osobností a opičíte se po jeho posezu. Vaše pozice (která jeví zdání svobodné volby, neboť sedět právě takto nemáte nařízeno, avšak zvolili jste si ji jen ve velmi omezeném smyslu, neboť žádné alternativy neexistují) pak vypadá následovně: na vlastní bílé židli sedíte poměrně ztuhle a vaše záda a stehna tvoří týž pravý úhel, jaký vytváří konstrukce židle; nohy máte k sobě přimknuté tak, že stehna a nohy od kolenou dolů tvoří další pravý úhel.

Samostatný, sám o sobě zajímavý a v jistém smyslu ještě komplikovanější problém představuje umístění rukou; je však méně významný, neboť ať je složíte kamkoli, do fyzického kontaktu s doktorem obyčejně nepřijdou. S nimi můžete nakládat po libosti (byť samozřejmě není radno napodobovat doktora a pokládat si je na kolena). Já těmi svými povětšinou živě pohybuji, chvíli je nechávám v jedné poloze a pak je přesouvám do další. Paže založené, dané v bok či spuštěné volně; ruce pevně tisknoucí okraj sedátka nebo stehna, sepjaté za hlavou anebo spočívající v klíně – všechny tyto pozice (a jejich četná stupňování a obměny) jsou pro paže a ruce svým způsobem příjemné, a jestliže přecházím od jedné k druhé, není to opravdu primárně projevem rozpačitosti, přinejmenším po prvním půltuctu pohovorů ne, ale spíše nahlédnutím skutečnosti, že když jedinec čelí takové spoustě žádoucích možností, žádná jednotlivá možnost se ve srovnání s úhrnnou přitažlivostí všech zbývajících nejeví uspokojivá nadlouho, byť by ze srovnání s kteroukoli z ostatních méněcenná nevyšla.

V daném okamžiku mi připadá (píši tato slova v horním patře společné noclehárny pět minut před osmou večerní v úterý 4. října roku 1955), že když toto závěrečné konstatování pochopíte metaforicky, je to vlastně příběh mého života zhuštěný do jediné věty – nebo abych byl přesný, do druhého volného členu dvoumístného predikátu nominativního výrazu v druhé větě poměrně složitého souvětí. Jak vidno, učitelem gramatiky jsem opravdu byl.

Cítit se v místnosti pokroku, porady a pomoci dobře by nebylo ku prospěchu věci, neboť tam člověk koneckonců nepřichází pro psychické uvolnění, nýbrž pro radu. Kdybychom byli zcela ve své kůži, svádělo by nás to pouze k tomu, abychom nad doktorovými slovy uvažovali bez potřebné naléhavosti, tedy způsobem, jímž by člověk mohl posuzovat snídani, kterou mu do postele přinesl livrejovaný sluha, to jest hyperkriticky, kdy si vybíráme toto a odmítáme tamto, kdy sníme pouze tolik, kolik se nám zachce. Je jasné, že takovéto rozpoložení mysli by v místnosti pokroku, porady a pomoci bylo naprosto nevhodné, neboť jsme to my, kdo se svěřil do doktorových rukou; naše přání jsou podřízena jeho přáním, nikoli naopak; a rada nám není udílena proto, abychom ji zpochybňovali nebo přezkoumávali (zpochybňování je impertinentní, přezkoumávání zbytečné), nýbrž proto, abychom se jí do písmene řídili.

„To nestačí,“ řekl doktor, míně tím můj zvyk, že jsem pracoval jen tehdy, když jsem potřeboval hotovost, a že jsem bral každou práci, která se naskytla. „To už nestačí.“

Odmlčel se a soustředěně se na mne zahleděl, přičemž, jak měl ve zvyku, pod růžovým jazykem převaloval z jedné strany úst na druhou doutník.

„Teď si musíte najít nějaké smysluplnější zaměstnání – kariérní uplatnění, chápete: povolání, životní náplň.“

„Ovšem, pane.“

„Je vám třicet let.“

„Ano, pane.“

„A z nějaké školy máte titul bakaláře. Z historie? Literatury? Ekonomie?“

„Z umění a věd.“

„Ale v tom je všechno!“

„Já ale žádnou specializaci nemám, pane.“

„Umění a vědy! Copak je na celém širém světě něco zajímavého, co není vědou nebo uměním? Studoval jste filosofii?“

„Ano.“

„Psychologii?“

„Ano.“

„Politologii?“

„Ano.“

„Tak to moment. Zoologii?“

„Ano.“

„Nu a filologii? Romanistiku? A kulturní antropologii?“

„Později, pane, na postgraduálu. Nesmíte zapomínat, že –“

„Mordyjé!“ zachrchlal doktor, jako by si odkašlával před plivnutím na postgraduální studium. „Studoval jste na postgraduálu techniku vyháčkování zámku? Smilstvo? Šití plachet? Výslechové metody?“

„Ne, pane.“

„Copak to nepatří mezi umění a vědy?“

„Studoval jsem jazyk, pane.“

„Hrom do toho! Jaký jazyk? Jelení jazyk a jeho anemochorii? Termodynamickou rovnováhu sněhových jazyků? Nebo snad evoluci jazykových svalů u obratlovců?“

„Anglický jazyk, pane. Ale nedokončil jsem studium. Složil jsem ústní zkoušky, ale ne­předložil jsem diplomovou práci.“

„Jacobe Hornere, vy jste ztřeštěnec.“

Nohy jsem ponechal jako předtím přímo před sebou, leč ruce jsem zpoza hlavy (kterážto pozice v mnoha typech situací svědčí spíše o přehnaně bezstarostném přístupu) přesunul do kombinované pozice: levá ruka svírala levou klopu kabátu, pravá ruka ležela dlaní vzhůru s prsty uvolněně pokrčenými poblíž středu pravého stehna.

Po chvíli se doktor otázal: „Vidíte nějaký důvod, proč si nezažádat tady ve Wicomico o místo na pedagogickém institutu?“

Proti žádosti o místo na Wicomico State Teachers College se mi okamžitě nabízelo množství užitečných argumentů a zrovna tak bezprostředně se naproti nim šikoval odpovídající počet protiargumentů, jeden proti jednomu, takže otázka mé žádosti o přijetí setrvávala nehybně, tak jako barevně vyznačený střed provazu při přetahované, když jsou týmy protihráčů dokonale vyrovnané. Také tohle je v určitém smyslu můj životní příběh a vůbec nevadí, není­-li navlas shodný s tím o pár odstavců výše: jak jsem se sám začal dozvídat nedlouho po tomto pohovoru, když plán léčby dospěl k mýtoterapii, propůjčuje se jeden a týž život nesčetnému množství příběhů: příběhům paralelním, soustředným, společně obyvatelným, cokoli chcete. Takže tak.

„Nevidím, pane,“ řekl jsem.

„Nuže dohodnuto. Okamžitě si zažádejte o nástup na podzimní semestr. A co budete učit? Ikonografii? Automechaniku?“

„Nejspíš anglickou literaturu.“

„Ne. Zde musí nastoupit přísná disciplína, jinak to nebude pracovní terapie, ale pouhé zaměstnání. Musí zavládnout zákon. Chcete mi tvrdit, že planimetrii učit nezvládnete?“

„No, nemyslím…“ Učinil jsem gesto vyjadřující domněnku, které sestávalo z mírného, ven směřujícího pohybu levé ruky, jíž jsem svíral levou klopu, přičemž jsem současně propínal prostředníček a třetí prst, avšak stále držel klopu – ten pohyb ruky doprovodilo rychlé povytažení obočí (a jeho zrovna tak rychlé spuštění), chvilkové našpulení rtů a komíhání hlavy, jak jsem zvažoval jednu i druhou možnost.

„Nesmysl. Ovšemže nezvládnete. Řekněte jim, že budete učit gramatiku. Anglickou gramatiku.“

„Ale přece víte, doktore,“ odvážil jsem se namítnout, „že existuje gramatika deskriptivní a preskriptivní. Chci říct, mluvil jste o systému fixních pravidel.“

„Budete vyučovat preskriptivní gramatiku.“

„Ano, pane.“

„Vůbec žádné popisy užití. Žádné ukázkové situace. Učte pravidla. Učte gramatická fakta.“

Udílení rad bylo u konce. Doktor zbystra vstal (ucukl jsem nohama, abych mu udělal místo) a opustil místnost, já u recepce zaplatil sestře Dockeyové a vrátil se do Baltimoru. Večer jsem sepsal řediteli Wicomico State Teachers College dopis se žádostí o pohovor a projevy přání přičlenit se k učitelskému sboru coby vysokoškolský asistent v oboru preskriptivní gramatiky anglického jazyka. Mezi uměními jest jedno, v němž mne mé rozptýlené vzdělání přec jen nutně vycvičilo: umění sepsat výmluvnou písemnou žádost. Byl jsem vyzván, nechť se v červenci dostavím k pohovoru.

 

2.

wicomico state teachers college,

obklopená kadidlovými borovicemi

 

Wicomico State Teachers College, obklopená kadidlovými borovicemi, je zasazena do stroucí se rovinaté krajiny u jihovýchodního okraje města Wicomico na východním pobřeží státu Maryland. Její provozní areál sestává z jediné ošklivé cihlové budovy, jež je opatřena dvěma přístavky a na pseudogeorgiánský styl, v němž je vystavěna, je přehnaně velká. K hlavnímu vchodu vede od College Avenue půlkruhová příjezdová cesta.

Když se v červenci přiblížil den pohovoru, naložil jsem osobní věci do chevroletu a od pokoje na baltimorské East Chase ­Street odevzdal klíč, neboť jsem si pojednou umínil, že bez ohledu na to, zda mne přijmou, či nikoli, si ve Wicomico seženu podnájem. To byla neděle. V dopise, který jsem v odpověď na svou žádost obdržel, byl pohovor původně stanoven na úterý, jenže v sobotu odpoledne mi ještě před odjezdem z Baltimoru zavolal ředitel školy a požádal mne, ať se dostavím již v pondělí. Spojení sice bylo mizerné, já však nemám nejmenších pochyb, že termín změnil na pondělí.

Vybavuji si, jak jsem na to řekl: „Oba dva dny mi vyhovují.“

„Tedy po pravdě řečeno, připouštím, že nám také,“ řekl ředitel. „V úvahu přichází pondělí i úterý. Ale kvůli pár lidem z výboru by možná lepší než to úterý bylo pondělí. Pokud ovšem pro vás není pondělí vyloučené. Hodí se vám víc úterý?“

„Pondělí i úterý vyjdou nastejno,“ odpověděl jsem. Říkal jsem si, že úterý (které, jak si vzpomínám, bylo původním termínem) pro mne vlastně lepší bylo, neboť na poslední chvíli před odstěhováním z Baltimoru by se mohly naskytnout pochůzky a podobné věci k vyřízení, a v neděli budou obchody zavřené. Ale rozhodně jsem z toho nemínil dělat problém, a zrovna tak dobré důvody se koneckonců daly snést i pro pondělí. „Pokud je pro vás lepší pondělí, pak vyhovuje i mně.“

„Vím, že jsme to původně plánovali na úterý,“ uznal ředitel, „ale myslím, že nejlepší bude pondělí.“

„Pro mne to vyjde nastejno, pane,“ řekl jsem.

V neděli jsem tedy do auta naštosoval oblečení, komínek knih, gramofon a gramodesky, whisky, sošku a zbývající drobnosti a vyrazil směrem k východnímu pobřeží. O tři hodiny později jsem se ve Wicomico ubytoval v hotelu Peninsula, kde jsem zamýšlel setrvat do té doby, než si najdu vhodné dlouhodobé ubytování, a po obědě jsem se začal poohlížet po vhodném pokoji.

První nevydařenou věcí bylo, že jsem zcela vyhovující pokoj objevil okamžitě. Zavděčit se mi s pronájmem pokoje bylo zpravidla nesmírně těžké. Vyžadoval jsem, aby nade mnou nikdo nebydlel, aby to byl pokoj s vysokým stropem a velikánskými okny, aby postel byla široká, velmi měkká a vysoko nad podlahou, aby byla koupelna vybavena kvalitní sprchou, aby pan domácí nepřebýval ve stejné budově (a aby o svou nemovitost a své nájemníky neprojevoval přílišnou starostlivost), aby ostatní nájemníci měli nekonfliktní povahy a aby byla k dispozici posluhovačka. Jelikož jsem byl takto náročný, nalézt byť jen jakžtakž přijatelné místo mi obvykle trvalo hodnou chvíli. Ale teď jako z udělání – první nabídka pronájmu, kterou jsem cestou z hotelu na College Avenue spatřil, všechny tyto předpoklady splňovala. Bytná, impozantní padesátiletá vdova, kterou jsem zrovna zastihl, jak ze starého jednopodlažního cihlového domu odchází, mne zavedla do pokoje v prvním patře s okny do ulice.

„Vy učíte na pedagogickém institutu?“ zeptala se mne.

„Ano, paní. Jsem učitel gramatiky.“

„Tak to vás ráda poznávám. Já jsem paní Alderová. Potřesme si rovnou rukama a tak dál, protože jinak mě tady moc neuvidíte.“

„Vy v tomhle domě nebydlíte?“

„Tady? Panebože, to tedy ne! Nesnesu vedle sebe nájemníky. V jednom kuse otravujou kvůli tomuhle a tamtomu. Celoročně žiju v Ocean City. Když budete něco potřebovat, nevolejte mně, ale panu Prakeovi, to je domovník. Bydlí ve městě.“

Předvedla mi pokoj. Tři okna vysoká zhruba dva metry. Strop čtyři metry. Na stěnách tmavě šedá omítka, bílé obložení. Úžasná, metr vysoká postel, dlouhá přes dva metry a přinejmenším dva metry široká; černý, do výše čnící kolos s nebesy a čtyřmi rýhovanými prstencovými sloupy o síle stěžně a složitě vyřezávaná pelest sahající metr nad podhlavník. Ve všem všudy vyhovující postel! Ostatní nábytek byl směsicí stylů a historických období – člověk měl pocit, jako by zabloudil do kabinetu kuriozit ve Winterthurském muzeu –, avšak každý kus byl nesmírně kompetentní. Člověka okamžitě napadlo právě adjektivum kompetentní, nikoli řekněme účelný. Nábytek působil dojmem téměř pohrdavé kompetence: jako by svou funkci dokázal plnit tak neskutečně dobře, že vaše nicotné užívání sotva zaznamená. Bylo by zapotřebí chlapa, silného chlapiska, aby nábytek vůbec pocítil jeho přítomnost. Zůstal jsem ohromeně stát.

Zkrátka, v tom pokoji nebylo co víc si ještě přát. Sprcha, posluhovačka – všechno tam bylo.

„A co ostatní nájemníci?“ otázal jsem se stísněně.

„Ále, jak to příde. Převážně starý mládenci, pár dvojic těsně po svatbě, obchodní cestující, tu a tam sestra z nemocnice.“

„Nějací studenti?“ Mít za sousedy studenty bylo v Baltimoru žádoucí, neboť se vůbec nepletou do cizích záležitostí; pojal jsem ale podezření, že ve Wicomico budou studenti znát své učitele až moc dobře.

„Kdepak studenti. Ti obyčejně bydlej na kolejích nebo si sháněj bydlení dál od College Avenue.“

Bylo to všechno příliš dokonalé, a já byl tudíž skeptický.

„Asi bych vám měl říct, že cvičím na klarinet,“ řekl jsem. To samozřejmě nebyla pravda: nejsem hudebně nadaný.

„No není to krásný! Sama jsem zpívala, ale vypadá to, že po manželově smrti jsem o hlas přišla. Když jsem byla mladá, na konzervatoři v Peabody jsem měla toho nejbáječnějšího učitele zpěvu. Farrariho. Farrari mě ubezpečoval, ,Alderová,‘ říkával, ,naučila jste se všechno, co vám mohu dát. Máte preciznost, styl, éclat. Jste una macchina cantanda,‘ říkával – to je italsky. ,O zbytek se postará život. Jděte do světa a žijte!‘ říkal mi. Jenže k žití jsem se dostala až potom, co manžel před pěti rokama umřel, a to už byl hlas pryč.“

„Nemáte námitky proti zvířatům?“

„Jakýho druhu?“ otázala se ostře paní Alderová. Napadlo mne, že mám způsob, jak z toho ven.

„Hm, nevím. Mám rád psy. Časem bych si mohl pořídit boxera nebo dobrmana.“

Bytná si úlevně oddychla. „Zapomněla jsem, že jste učitel gramatiky. Jednou jsem tu měla učitele biologie,“ řekla na vysvětlenou.

Chopil jsem se poslední šance. „Moje maximum je dvanáct za týden.“

„Činže dělá osum.“ řekla paní Alderová. „Posluhovačka dostává navíc tři dolary tejdně, nebo čtyři padesát, záleží.“

„Záleží na čem, proboha?“

„Taky pere prádlo,“ řekla paní Alderová nevzrušeně.

Nezbývalo než ten pokoj vzít. Činži jsem bytné zaplatil na měsíc dopředu, ačkoli po mně žádala jen týdenní, a doprovodil jsem ji ven až k autu, pět let starému kabrioletu Buick.

Nazývám tuto šťastnou náhodu smolnou pohromou, neboť jsem takto získal celé odpoledne, večer i ráno následujícího dne, aniž bych měl co na práci. Odhlášení z hotelu Peninsula, přemístění do nového bydliště a urovnání osobních věcí mi se vším všudy zabralo jen hodinu a půl a po uplynutí této doby již nebylo co zařizovat. Prochodit si Wicomico mne nelákalo: byl to ten druh městečka, které člověk dostatečně pozná při prvním zběžném pohledu – naprosto bez osobitosti a svérázu. Jednotvárná obchodní čtvrť, tuctový park a za nimi obytné čtvrti, lišící se pouze dobou původní výstavby a momentální udržovaností. Co se týče samotné Wicomico State Teachers College, jediný pohled stačil k uspokojení i té nejpřehnanější a nejnašpicovanější zvědavosti. Byl to státní pedagogický institut.

 

Z anglického originálu The End of the Road (Doubleday & Company, New York 1958) přeložil Jaroslav Hronek. Kniha vyjde v nakladatelství Dokořán.