Pravidla v umění neexistují

Na nedostatek výstav si v posledních letech nemůžete stěžovat. Například v roce 2017 jste absolvovala výstavní maraton, během něhož jste jich v krátké době připravovala hned sedm…

To byl úžasný a velmi zábavný rok. Jako bych byla kapitánkou pronajaté lodi: struktura již byla vytvořena, posádka na místě, o palivo bylo postaráno. Mou úlohou v takové situaci je mít vymyšlenou koncepci, být klidná a umožnit všem pohodovou plavbu, za kterou nesu plnou zodpovědnost.

Ve stejném roce jste vytvořila projekt Lord of Abandoned Success [Pán opuštěného úspěchu], kde si hrajete s myšlenkou nedokončeného díla. Rovněž kombinujete různá média a samotné objekty obvykle nevytváříte sama. Existují podle vás nějaká pravidla konvenční umělecké tvorby?

V umění žádná pravidla neexistují a konvenční umělecká tvorba je protimluv. Nechci ale, aby to vypadalo, že jsem nějaká průkopnice. V rámci své tvorby kopíruji, adaptuji a přisvojuji si umění mnoha jiných umělců a koncepcí. Jsem jen jednou z mnoha – těch, kteří byli přede mnou, i těch, kteří ještě přijdou. I mně byl předán štafetový kolík.

Kdo vám ten pomyslný kolík předal?

Poprvé jsem se zamilovala do umění, když jsem porozuměla Černému čtverci od Maleviče – pochopila jsem, že jde o nahrazení posvátné ikony pouhou geometrickou formou. Poté následoval dadaismus, surrealisté… Sama sebe vnímám pouze jako jeden hlas ve velmi starém sboru, jenž každé desetiletí a století zpívá jiným způsobem.

Říkala jste, že se ve svých dílech inspirujete ostatními. Často také odkazujete na různé literární autory. Předpokládáte tedy, že by vaše publikum mělo mít určité znalosti? Promlouváte k nějaké specifické cílové skupině?

Když jsem byla mladší, jeden básník mi řekl, že budu poetickým jazykem promlouvat k básníkům. A do jisté míry je to pravda. Rozhodně tím nechci říct, že bych mluvila jen k umělcům. Je ale pravda, že publiku nic neusnadňuji. Nikdy jsem neměla moc ráda umělce, kteří až příliš času tráví přemýšlením nad svým publikem a pak mu nabídnou skoro až infantilní, didaktickou instruktáž k pochopení jejich umění. Tím diváky v podstatě podceňují. Chci ke svému publiku přistupovat tak, jak si já sama přeji, aby se přistupovalo ke mně – tedy s velkou vážností, jako ke zvídavému dospělému, který už má za sebou všelijaké zkušenosti a který ke všemu nepotřebuje návod.

Zdroje vaší inspirace jsou velmi rozmanité. Zabýváte se například čínskými legendami nebo římskými právními texty. Co pro vás dělá z textu dobrý inspirační zdroj?

Důležité je, zda dokáže dobře stárnout. Pokud je předáván po celá staletí, je zřejmé, že je univerzální. Skvělý srdceryvný příběh by měl vždy zabolet, strašidelný vyděsit a báseň by měla povznést. A je jedno, jestli je ten text starý tisíc let, anebo jediný den.

Kdy jste si uvědomila, že ve své tvorbě chcete propojovat písemné a vizuální prvky?

Možná poprvé ještě během studií, při práci na svém prvním „opravdovém“ uměleckém díle, A Guide to Insults and Misanthropy [Průvodce urážkami a misantropií]. Byla to kytice živých květin, vybraných na základě viktoriánské květomluvy. Vystavila jsem ale jen ty, které podle květomluvy byly nějakým způsobem urážlivé. Byla to tedy směs přirozené, svůdné krásy rostlin. A její symbolická temná stránka byla mou epifanií. Pochopila jsem, že příběhy potřebují nádoby – a přesně tak já pojímám svá díla.

Názvy vašich děl často fungují jako vodítka k objasnění jejich smyslu – jak ostatně dokazuje i zmíněný titul A Guide to Insults and Misanthropy. Jak názvy vymýšlíte?

Názvy jsou pro má díla opravdu velmi podstatné. Jsou to skoro až kouzelné formule či elegantní matematické vzorce. Obvykle se jedná o různé citace, třeba úryvky z básní nebo písní, případně zaslechnuté věty. Mohou mít tedy různý původ. Jakmile si je přečtu nebo je někdo vysloví, hned si je zapíšu do svého deníku. Přistupuji k nim stejně jako ke každému jinému materiálu, se kterým pracuji. Ptám se, zda mají dostatečnou sílu, aby obstály samy o sobě, jestli jsou poetické a tak dále. Velmi často mám názvy vymyšlené dokonce už před samotnou realizací příslušných děl.

Kromě názvů jsou pro vaši produkci důležitá i místa, kde vystavujete. Koncepci výstav údajně často připravujete při procházkách jednotlivými městy. Jak taková příprava probíhá?

Hodně chodím, například do muzeí, knihoven, obchodů, stanic metra, klubů, zajímá mě mytologie konkrétních měst, jejich divokost… Nicméně koncepce musí být v mé hlavě již dlouho před příjezdem. Několik měsíců pracuji doma, přemýšlím o možné dějové linii. Ta může vzejít odkudkoli. Jakmile dokončím svou část, sejdu se s kurátory a technickými spolupracovníky a mluvíme o možnostech, jak vše realizovat.

Čím vás jednotlivá města přitahují?

Mám ráda města, která jsou jako divoká řeka. Když opustíte byt, silný proud vás strhne a po několika hodinách vás vyplivne na druhém konci města.

Narazila jste při tomto přístupu na problémy spojené s globalizací a internacionalizací? Ztrácejí některá místa část své osobitosti?

Pochopitelně. Globalizace i internacionalizace jsou však stále tak trochu elitním fenoménem. Takže když se ponoříte do města hlouběji, můžete proniknout k jeho neměnnému a zřetelnému jádru. To se nachází na každém místě, pouze musíte vědět, kde ho hledat. Já bych doporučila prozkoumávat město v noci, zvlášť v jeho negentrifikovaných částech. A pracovat na předměstí, pokud si na to troufáte.

Dříve jste pendlovala mezi Londýnem a Berlínem, dvěma významnými uměleckými metropolemi. Poté jste prohlásila, že chcete vystavovat i mimo tato tradiční centra, a prezentovala jste svá díla například ve Vilniusu či na Stromboli.

Už nějaký čas v Londýně nepobývám. Jsem teď hlavně v Berlíně, popřípadě kdekoli, kde moje výstava vyžaduje více pozornosti. Upřímně řečeno, nikdy jsem neměla potřebu se někde natrvalo usadit. Netoužila jsem po vlastním ateliéru s všemožným vybavením, denní rutinou, s lidmi, kteří pracují se mnou a pro mě a kteří se na mě po celá léta spoléhají. Tato představa mě děsila od počátku mého tvůrčího období. Jsem opravdu vděčná, že mám možnost tak často cestovat a že mohu pracovat kdekoli. Čím více cestuji, tím lépe funguje moje představivost.