Úpis

Po třech týdnech v roli čalouníka, když mi prsty na obou rukou natekly tak, že začaly připomínat špekáčky, jsem se rozhodl opět změnit práci. Honza a Pavel, dva zatoulaní sirotci, mě i tentokrát následovali. Bez lítosti jsme opustili Mladou Boleslav a vyrazili hledat lepší život do Prahy. Podařilo se nám přes agenturu najít práci s ubytovnou, což nebylo nic lehkého. Kvůli mimořádně vysokým nájmům v hlavním městě nabízí práci s ubytováním jen několik agentur.

Pod babylonskou věží

Dojeli jsme metrem na Opatov, do předposlední stanice na trase C. Kancelář agentury se nachází v jednadvacetipatrovém molochu, který spolu se sousedním opuštěným strašidelným hotelem obdobné výšky dominuje ostatním panelákům. Agentura má v budově pronajatá dvě patra, čtvrté a páté, a provozuje v nich ubytovnu. Samotný náborový proces se omezoval na test, při němž měl člověk hledat rozdíly ve dvou spárovaných řadách písmen a čísel. Těm, kteří měli s úkolem problém, pomáhal koordinátor. Šlo o práci v obrovském skladu přístrojů firmy Apple za Prahou. Práce se skenerem – načítání kódů a porovnávání těch, které jsou na obalech, s těmi, co jsou na policích. Musí se oba shodovat, jinak se krabice ocitne na nesprávném místě. Jeden z uchazečů měl problém podepsat smlouvu. Ruka se mu třásla tak silně, že se nedokázal trefit propiskou na papír. Vypadal, jako by právě prodělával záchvat deliria tremens. Koordinátor trpělivě čekal, odvracel hlavu na druhou stranu. Zbývající kandidáti, včetně Honzy, Pavla a mě, solidárně mlčeli. Někdo mu možná dokonce v duchu fandil: „Dělej, vole, to zmákneš! Miř na ten zkurvenej papír!“ Po několika neúspěšných pokusech rozechvělý kandidát konečně úpis podepsal.

Když přijímací řízení skončilo, vyšli jsme si před budovu zakouřit. Zídky obklopující věžák byly plné lidí rozmanitých národností. Někteří si podávali z ruky do ruky flašku, jiní jointa. Ve vzduchu se vznášela intenzivní vůně marihuany. Skupinka snědých Cikánů pouštěla hudbu z boomboxu. Bylo tu rušno – nespočetné jazyky světa se mísily pod betonovou babylonskou věží. Někdo z kandidátů vytáhl z batohu láhev tuzemáku, jiný ubalil brko. Aklimatizace v novém bydlišti proběhla vzorově.

Honza a Pavel v těchto podmínkách moc dlouho nevydrželi. Rychle se chytili pochybné společnosti a přestali chodit do práce. Téměř nevystrčili nos z ubytovny, pohybovali se maximálně z pokoje do pokoje ve snaze najít kumpány k bongu. Když jim došly peníze a zásoby skéra, snažili se zachránit situaci darováním krevní plazmy, což je v Česku placená služba. Když však při registraci nahlásili adresu ubytovny, řekli jim, že odběry dárců z takto podezřelých míst neprovádějí kvůli riziku infekce. Pavel začal s drobnými krádežemi – kradl drahé čokolády nebo sprchové gely, které potom prodával za poloviční cenu vietnamským majitelům obchůdku v přízemí. Tímhle způsobem si prý přivydělává polovina ubytovny. To vše pod bedlivým dozorem policistů, kteří městský věžák pravidelně kontrolují.

Pražské Palermo

Rozhodnutí, že tento betonový moloch má sloužit jako levná dělnická ubytovna, padlo v roce 2013, kdy celou budovu odkoupila Městská část Praha 11. Měly tu vzniknout byty pro mladé rodiny, jenže po koupi se ukázalo, že zrekonstruovat objekt k tomuto účelu přesahuje možnosti nového vlastníka. Koupě prakticky vyčerpala rozpočet čtvrti, takže kvůli ní scházely peníze na naléhavější investice, například do školství. Město přitom budovu vlastnilo už dříve, ale v roce 2008 ji prodalo za 151 200 000 korun investičnímu fondu TTP Invest. Teprve později vyšlo najevo, že se transakce vůbec neměla uskutečnit, protože objekt byl vydražen coby majetek bytového družstva v rámci konkursu; součástí konkursní podstaty byl však neoprávněně. Po pěti letech MČ Praha 11 věžák od téhož fondu odkoupila zpět, ovšem za částku více než dvakrát vyšší – 336 milionů korun. Majiteli fondu, jenž tímto způsobem vydělal téměř 185 milionů, jsou kontroverzní podnikatelé, kteří byli v minulosti spojeni s trestnou činností. V čele TTP Invest stojí Tomislav Procházka starší a Tomislav Procházka mladší – otec a syn. Rodina Procházkových přišla k penězům v první polovině devadesátých let, v době kuponové privatizace. Senior rodu, tedy Procházka nejstarší, a Tomislav Procházka starší se již dříve ocitli v hledáčku kriminalistů kvůli podvodným praktikám při veřejných dražbách. Podvody během privatizace je dokonce oba přivedly do vězení. Druhý z mužů byl kromě toho zatčen coby podezřelý v případu brutální vraždy ředitele liberecké akciové společnosti Limas Ludvíka Petružely, pro nedostatek důkazů byl však propuštěn. Sám také málem neunikl smrti, když si jeho vraždu objednal Marcel Minařík, který Procházkovým dlužil 4,5 milionu korun; Minařík si tím vysloužil dvanáct let vězení. V roce 2013 objevili policisté v bývalých jatkách v České Lípě, která patřila Procházkovi staršímu, nelegální pěstírnu marihuany s vybavením v hodnotě přinejmenším pěti milionů korun.

Betonový věžák za svou více než třicetiletou historii dvakrát změnil název – než ho odkoupilo město a stal se ubytovnou Sandra, jmenoval se hotel Veritas a hotel Twin. Coby Twin tvořil se sousedním hotelem Opatov komplex Twin Towers. Dvě věže vyčnívající nad okolní zástavbu, jenomže nikoli na Manhattanu, nýbrž na Jižním Městě. Hotel Sandra se mnohokrát objevil na stránkách černé kroniky. Došlo tu ke znásilněním, sebevražedným skokům, rvačkám na nože nebo zapalování aut na blízkém parkovišti. Podle místní fámy tu kdysi dva Bulhaři vyhodili z okna v sedmnáctém patře kámoše, protože jim dlužil pětistovku.

Obě transakce, jak koupi, tak prodej věžáku, Procházkové uskutečnili v době, kdy byl starostou Městské části Praha 11 Dalibor Mlejnský z ODS. Za jeho vlády se této části města říkalo „pražské Palermo“. Když byl starosta obviněn, že opisoval ve své diplomové práci, hájil se tím, že k tématu, o kterém psal, se nedá dodat nic nového. A když v rámci rozsáhlé policejní akce objevil protimafiánský útvar v jeho domě čtyři miliony korun v hotovosti a dalších pětadvacet milionů se našlo na zahraničních kontech, svěřil se starosta novinářům MF Dnes, že u něj „něco málo doma našli“.

Střílečka ve skladu

Ohromnou skladovou halu zdobí heslo WE FIT YOUR LIFE. Zaměstnavatel dbá na sportovní vyžití pracovníků – v téhle práci se totiž neustále běhá. Nejrychleji běhají stálí zaměstnanci, protože v závislosti na tom, kolik cest s vozíkem zvládnou, dostávají příplatky. Hned za nimi se umisťují ti, kteří se chtějí předvést v nejlepším světle, aby přešli z agenturní smlouvy na tu firemní; lidé, kteří tu usilují o stálé angažmá, si také dávají dost do těla. Mezi všemi těmi workoholiky v rozletu se nenápadně pohybují brigádničtí nomádi – tiší, pomalí a téměř neviditelní. Vědomí, že si tady odpracují jen měsíc nebo dva, a jakmile opadne sváteční nákupní horečka, uslyší lakonické „na shledanou“, je k běhání příliš nemotivuje. Při čekání na zpáteční autobus z práce na velkém parkovišti před logistickou zónou poslouchám rozhovor dvou Ukrajinek: „Dneska jsem po hale nachodila přes dvacet šest tisíc kroků.“ „Cože? Jak to víš?“ „Stáhla jsem si do mobilu takovou apku, která to počítá.“

Sklad patří americkému potentátovi oděvního průmyslu, majiteli značek Vans, The North Face nebo Timberland. Samotná práce je velmi monotónní, vykonávané činnosti jsou maximálně zjednodušené. Není tu prostor na přemýšlení, jde o to, aby Santa Clausovi pomocníci chystali balíčky co nejrychleji. Wendy z Amsterdamu si objednala bílou čepici s růžovým kšiltem a motivem tančícího Snoopyho a Charlieho Browna, hrdinů animáku Peanuts. Do Santiaga de Compostela posíláme místo poutnických sandálů plátěnky, model Old School 5. Dieneba z Paříže čeká na objednané třpytivé tenisky s růžovými flitry. Devět párů bílých balerín s motivem duhy a jednorožce pojede na bulvár 50. výročí Říjnové revoluce v Saratově. Bílé tričko s potiskem NASA směřuje do Varšavy na třídu Jana Pavla II., zatímco třináct párů tenisek ze série David Bowie Black Star do Merlin Way v Newcastlu. Andrea Mario z Turína si objednal černou větrovku velikosti XL s obrázky z marvelovského komiksu Black Panther a Emir z Omaghu velké pánské tenisky s Mickey Mousem. Všichni netrpělivě čekají na své balíčky a Santovi pomocníci jsou tu od toho, aby jim je rychle dodali.

Nejdřív se vykládají krabice s výrobky poslanými z továren ve Vietnamu, Pákistánu, Číně a na Filipínách. Třídí se podle druhu a rozměru a nakládají na vozíky. Pracovník převezme vozík a skenerem načte na něm umístěný čárový kód. Na displeji se zobrazí cílová pozice, každá je označená dvěma písmeny. Pracovník dorazí na dané místo, pak naskenuje kód z police, ke které ho poslal skener, a na displeji se mu zobrazí typ krabice a počet kusů, které je třeba vzít z vozíku a vybalit na regál. Na druhé straně haly se nachází pás s prázdnými krabicemi s adresami zákazníků. Tyhle krabice se nakládají na jiné vozíky. Zaměstnanci z nich skenují nalepené kódy a kód zóny, z níž s vozíkem vyjíždějí. Tentokrát jim displej skeneru ukáže, kam mají jet pro výrobky určené daným zákazníkům. Na místě se každý výrobek zvlášť naskenuje, skener ho přiřadí k příslušné krabici, a když je krabice plná, uzavře se plastovým klipsem. Jedna objednávka se někdy skládá i z několika desítek kusů nějakého výrobku a člověk má pocit, že načítání kódů nikdy neskončí. Cítí se jako nějaký odstřelovač, který pálí hlava nehlava. Plechová skříň, z níž si zaměstnanci před směnou berou skenery, je na plánku haly ostatně označena jako „Gun Wall“. Název doslova jako z počítačové střílečky. Rozdíl mezi hrou a realitou ve skladu ovšem spočívá v tom, že tady máš jenom jeden život – a právě teď ho promrháváš.

Autor je publicista.

Z polštiny přeložila Anna Plasová.