Badatelské zájmy Marie Janion sahaly daleko za dějiny polské literatury a překračovaly hranice mezi vysokou a populární kulturou. Dokladem je i její kniha Upír. Symbolická biografie, která obsahuje i antologii vampyristických textů „od Goetha a Byrona k Toporovi a Sapkowskému“. Otiskujeme překlad jedné z kratších kapitol.
Béla Lugosi a Helen Chandler ve filmu Dracula (1931)
Podle čeho se pozná upír? Existuje několik jeho znaků, které se neustále opakují jak v lidových pověrách, tak v literárních zpracováních. Ivan Vahylevyč udává, že „upíři a saně se dají rozeznat podle bledé a vyhublé tváře; oči jim planou a září jako oheň, schází jim ale mírné a vlídné světlo a teplo. Dlaně jako by měli porostlé bílým mechem.“ Podobně informuje Adam Mickiewicz své posluchače v přednášce z roku 1841: „Upíři se poznají po své bledé pleti, dále pak po lesku v očích, jak jej popsal Byron a v poemě Melmoth také anglický básník Maturin, který přejal jejich popis z lidových písní.“ Clarimonde z povídky Théophila Gautiera je bílá – jde o krásnou ženu, ale vyniká jakousi zvláštní, nadpřirozenou bělostí.
Podobnou vizi zachovává Anne Rice: její upíři jsou bílí, mají hladkou kůži a oči se jim lesknou. U Stokera a Kinga mají vampýři červené oči, což je podtrhováno jako jejich podivuhodný a strašidelný rys. Roger Dadoun zdůrazňuje, že ve filmu Teda Browninga Dracula (1931) dochází k vytěsnění falického znaku: zde je to upírův „penetrující“ pohled, který magnetizuje a ochromuje oběť. Freddie Francis ve filmu Dracula vstal z hrobu (1968) podle něj „dovádí do krajnosti obraz očí nasáklých krví; je to jejich podstatná vlastnost, a protože erekce je důsledkem přílivu krve, je příliv krve v Draculových očí erekcí“.
Základní výbava
Nejdůležitější výbavou upíra jsou zuby – pomocí špičáků upír proniká k životadárné krvi oběti. „Podobně jako každý řezný nástroj jsou i zuby falickým symbolem,“ píše Ornella Volta. Upíří polibek je ve skutečnosti kousnutím, uštknutím do krku a ten nabízí snadný přístup ke krvi. Upír totiž nelíbá na ústa, ačkoli právě „upíří ústa představují dvouznačný otvor… pohlcující, ale i penetrující, hrozivým způsobem zastírající různost pohlaví“. Upír v podobě doktora Weylanda z novely Poslední upír (1980, česky 1993) Suzy McKee Charnas má po určitý čas, když je držen v zajetí a předváděn za peníze, pít krev nikoli z ramene, jak zamýšlel, ale z šíje. „Ti lidé platí a chtějí vidět, jak piješ krev z krku,“ napomíná ho „majitel“, který počítá s tím, že vkus publika utvářeli filmoví upíři. Jak ve své knize O líbání (1996, česky 2002) ukázala Adrianne Blue, „to, čemu říkám Falická Šíje“, vystavovaly filmové milostnice ve scénách s jednoznačným sexuálním podtextem.
Carmilla ve stejnojmenné novele Josepha Sheridana Le Fanu (1872, česky 1925) propadá zuřivosti ve chvíli, kdy jí potulný kupec a kejklíř začne zničehonic nabízet své dentistické dovednosti: „Vaše šlechetná přítelkyně [říká Lauře, s níž Carmilla vyhlíží z okna], dáma, jež stojí po vaší pravé ruce, má náramně ostrý zub: dlouhý, štíhlý, špičatý jak šídlo. (…) Jsem vám k službám; zde je mé náčiní – kleště, pilník a dláto. Pokud slečna dovolí, zoubek bude co nevidět zakulacený a zabroušený, jak se sluší na tak mladou a půvabnou dámu.“ Šarlatán totiž ví, že v okolí řádí upír a vrhá se na mladé ženy, a tak zlomyslně navrhuje Carmille kastraci – v podobě zakulacení zubu.
Ostřejší než obvykle
Jonathan Harker si záhy všímá, že ústa hraběte Draculy „jsou ztuhlá, s dosti krutým výrazem a ostrými, bílými zuby vystupujícími zpoza rtů“ a že jeho ponurý úsměv „ještě víc než dosud zviditelňuje jeho vyčnívající zuby“. Lucy se po návštěvě upíra stává čím dál bledší „a dásně jako by jí ustupovaly ze zubů“; o něco později „otevřená ústa ukazovala bledé dásně, které se stáhly zpět, takže zuby vypadaly delší a ostřejší než obvykle“. Tato takříkajíc racionalistická vysvětlení pokračují, až nakonec na samém prahu smrti, kdy už se z Lucy stala smyslná upírka, „se jí ústa otevřela a v bledých, odkrytých dásních vypadaly její zuby nezvykle dlouhé a špičaté“. Těmito zuby chce pochopitelně uškodit svému snoubenci, jenže Van Helsing si je všeho vědom a nic takového nepřipustí: polibku Lucy a Arthura zabrání, místo rtů se setkají jen jejich oči, a takto se navždy rozloučí.
Filmová a komiksová zpracování s čím dál větší intenzitou vytěžovala agresivní sexualitu upírů. Christopher Lee, specialista na upírské role, vycházel z maskérny vybaven impozantními špičáky. Erotický aspekt upířího kousnutí bývá ztotožňován s orálním sexuálním aktem, ať už s heterosexuálním či homosexuálním – příkladem jsou filmy jako A umřít z rozkoše (1960), Rudé rty (1928) či Ples upírů (1967).
V noci všechno, ve dne nic
Zajímavou obměnu přináší skvělý román Poslední upír Suzy McKee Charnas. Jeho hrdinou je doktor Weyland, profesor antropologie, upír pocházející z jiného kmene než vampýři z Balkánu nebo New Orleans. Během přednášky na téma démonologie snových tužeb vykládá svoji teorii vampyrismu a zdůrazňuje, že upíři by ze všeho nejvíc uvítali neexistenci konkurence, takže „nemají zájem na plození budoucích soupeřů“. Proto by také upíří kousnutí v žádném případě nemělo učinit z oběti upíra, ale mělo by mít diskrétnější účinek. „Špičáky příliš bijí do očí,“ vysvětluje profesor, „a navíc nejsou dostatečně efektivní. Velké ostré zuby, jaké mají například vlci, slouží k trhání masa. Jako pravděpodobnější se jeví polská verze legendy o upírech. Ta hovoří o čemsi na způsob jehly v upířím jazyce, o žihadle naplněném substancí, která snižuje srážlivost krve. Díky tomu by mohl vampýr sát krev a svými rty přitom obepínat drobnou ránu, aniž by musel v těle nešťastné oběti vykusovat dvě velké zbytečné díry.“ V té chvíli se doktor Weyland pousmál, jelikož právě takovým způsobem se sám živil.
Doplňkem zubů draculovského upíra jsou ostré drápy. Jonathan Harker poznamenává, že hrabě Dracula „měl dlouhé a štíhlé nehty, zastřižené tak špičatě, že jejich konce byly ostré jako jehly“. Friedrich Wilhelm Murnau ve filmu Upír Nosferatu (1922) exponoval především jeho dlouhé ruce, zakončené zahnutými nehty. Všechny tyto znaky svědčí o tom, že má upír povahu „abjektu“ – podobně jako to, že upírským mrtvolám rostou vousy a drápy, jak je tomu v díle Prospera Mériméa. Jsou zkrátka nadáni jakousi magickou vitalitou, která způsobuje, že se jim nesráží krev, jejich pohled míří vzhůru a dovedou zabíjet, a zároveň se na ně „vlci, supi, vrány, krkavci“ nevrhají jako na zdechlinu.
Dvouznačný způsob existence upíra – jeho přítomnost/nepřítomnost – je zdůrazněna některými vlastnostmi: nevrhá stín, neodráží se v zrcadle, jeho kroky nejsou slyšet, umí se pohybovat s nebývalou rychlostí (i tím se vyznačují upíři Anne Rice). Proto je tak těžké zachytit upíra, který kolísá mezi neobvyklou mocí a naprostou nicotou: „V noci je vším, ve dne ničím.“
Z polského originálu Wampir. Biografia symboliczna (Słowo/obraz terytoria, Gdaňsk 2002) vybral a přeložil Michal Špína. Redakčně upraveno.