Spirála saturnálií rozumu

Píše se rok 1656. V Paříži vzniká Všeobecný špitál a sjednocuje různá internační zařízení, která shromažďovala všechny, kdo zdravým a normálním připomínali nicotnost existence: žebráky, veneriky, epileptiky, trestance, „padlé ženy“, znetvořené, slabomyslné. Nastává „Velké uvěznění“. Právě proměny vztahu k „šílenství“ v období od Velkého uvěznění do konce osmnáctého století sleduje Michel Foucault v knize Historie šílenství v době klasicismu (Histoire de la folie a l’âge classique, 1961; text vychází z autorovy takřka tisícistránkové disertace), jejíž nezkrácená verze loni poprvé vyšla v češtině (doposud české publikum znalo jen zkrácenou verzi, jež byla publikována v roce 1994 pod názvem Dějiny šílenství).

Středověk segregoval malomocné, klasicismus zbavuje svobody masu lidí, kteří překročili hranice buržoazního řádu a dostali se mimo posvátné hranice jeho etiky. Všeobecný špitál neměl v sedmnáctém století nic společného s léčením. Pomocí kůlů, bičů, pranýřů, podzemních kobek, řetězů, odepírání jídla, vody, oděvu a čistého vzduchu v nich direktoři vykonávali vlastní představu o spravedlnosti nad rámec soudních tribunálů. Lidé „nerozumu“ jsou postupně diverzifikováni podle různých klíčů. Zprvu třeba na zhýralce, marnotratníky, homosexuály, čaroděje, sebevrahy a libertiny. Na „zatvrzelé kverulanty“, „veliké sudiče“, ty, kteří „celé dny i noci obtěžují ostatní lidi svým zpěvem a pronášením těch nejstrašnějších rouhání“, „vylepovače pamfletů“, „ohromné lháře“. Později se dělí podle míry zasažení, projevů a příčin, případně se na ně aplikují strukturní principy botanického třídění.

Do náruče vědy

Klasifikace typy nerozumu a šílenství zmnožují, vnitřně oddělují a pojmenovávají, a tak uskutečňují první krok k subjektivaci, kterou Foucault později teoretizuje v textu Subjekt a moc (v češtině vyšel jako součást souboru Myšlení vnějšku, 1996). Důležité je ale především to, že diverzifikace v množství charakterů nabývá podoby „morálních portrétů“: „Ve chvíli, kdy má být přistupování k šílenství spojeno s konkrétním člověkem, setkává se s morálkou.“

Roku 1793 se do čela špitálu Bicêtre dostává uznávaný odborník na duševní nemoci Philip­pe Pinel. Jeho nástup do funkce stvrzuje proměnu přístupu k bláznům, která se v průběhu osmnáctého století odehrála ve Francii a Anglii. Blázni byli zbaveni okovů, umyti a oblečeni, aby mohli být předáni lékařské vědě a později pozitivistické psychiatrii. Duševní onemocnění se pod vlivem dobového politického a morálního myšlení pomalu konstituuje jako objekt medicíny. Forma vědění se statusem vědy a posun k lékařské péči, v jejíž náruči blázen chápe sám sebe jako blázna, obecnou subjektivaci šílenství završují. Represivní internace se ke konci osmnáctého století proměňuje v nápravnou, produktivní moc lékařského vědění a v uvěznění v morálních imperativech.

I díky objevu nervových chorob mohou lékaři hledat příčiny zešílení a jeho – často fantasmagorický – fyziologický původ. Šílenství může vyvolat jakákoli náhlá proměna ve vnějším světě: hněv, přílišná rozkoš, strach, zklamaná láska, často také náklonnost k vědám, literatuře a nadužívání rozumových schopností vůbec. Uvnitř těla normální rozumové a nervové procesy narušuje přílišný chlad, zima, vlhkost i suchost, hromadění a přetlak tělních „duchů“ a „humorů“. Společenský podíl zdůrazňuje především devatenácté století, na jehož historizaci šílenství později pozitivistická psychiatrie zapomene. Šílenství se může rodit ze zahálky, existenční bezstarostnosti a prostopášnosti – v případě boháčů – či ze špíny, násilí a morálního úpadku – v případě chudáků. Příčinám odpovídají i léčebné metody. Přemíra horkosti živočišných duchů se léčí ledovou vodou, sucho mnohahodinovými koupelemi; doporučuje se návrat k přirozenosti, čistý vzduch, manuální práce, chůze.

Foucault ukazuje, jak psychiatrie vymezuje svůj předmět a vyřazuje hlas a děs šílenství ze hry: místo něj nastupuje specializovaný diskurs a zvídavost, které odcizují šílence sobě samému.

Nový archivář

Téměř tisícistránkovou doktorskou práci, kterou napsal během svých uppsalských a varšavských angažmá, Michel Foucault obhájil v roce 1961. Jen pro účely obhajoby zvolený „vedoucí“, profesor dějin věd na Sorbonně Georges Canguilhem, byl prací nadšen. Foucaultův životopisec Didier Eribon vypráví, že poté co Foucault svoji obhajobu uzavřel slovy, že „hovořit o šílenství, k tomu by bylo třeba mít talent básníka“, Canguilhem prohlásil: „Ale ten vy máte, pane.“ Zápis obhajoby, jehož kompletní znění Eribon cituje, předznamenává jak důvody budoucí fascinace Foucaultem, tak typ výtek, které budou na jeho dílo opakovaně cílit. Porota oceňuje autorovu erudici, originalitu, silnou osobnost, bohaté, elegantně přesné a sebevědomé myšlení. Kritizuje ale jeho lhostejnost k akademickým nárokům, spěšnost svůdných myšlenek, které autor formuluje „na základě pouhých několika faktů“ – případně fakta rovnou obchází –, přílišnou snahu o efekt, rétoričnost. Oba typy reakcí budou napříště provázet mnohé Foucaultovy vstupy do akademického i veřejného života.

Foucault ale s přijetím disertace není spokojen. S jejím vydáním uspěje až u druhého nakladatele a kniha se zpočátku nesetkává se zájmem širokého publika (na ten musí Foucault počkat až do vydání Slov a věcí v roce 1966). Pocit hořkosti ještě zesílila kritika Jacquese Derridy, týkající se obrazného spojení Descartese s umlčením šílenství. Derridův text a následná Foucaultova odpověď započaly mnohaletou debatu, které se účastnila nejen francouzská intelektuální scéna, ale třeba i Edward Said nebo Slavoj Žižek.

Jako autorovy ostatní „archeologické“ studie i Historie šílenství vypovídá mnohé o stavu věcí ve Foucaultově současnosti. Soudobá psychiatrie vskrytu přebírala kompletní dědictví všech dosavadních vztahů k nerozumu. Podle Foucaulta o šílenství uvažovala jako o objektivní patologii, ale nevyhnutelně měla co do činění se šílenstvím prostoupeným jak skandálností animality, tak etikou nerozumu. Autor se angažoval – kromě mnoha jiných projektů – v antipsychiatrickém hnutí a ztotožňování Foucaulta­-aktivisty s Foucaultem­-akademikem se stalo příčinou nejednoho nedorozumění.

„Archeologickou“ a později „genealogickou“ metodu Foucault používá ve stále vybroušenější podobě až do konce života. Tématu šílenství – a především jeho institucionálním, existenciálním a kulturním aspektům – se věnuje i v útlé knížce Psychologie a duševní nemoci (1962, česky 1971; původní verze pochází z roku 1954), instituci nemocnice rozpracovává ve Zrození kliniky (1963, česky 2010). Historie šílenství ukazuje také Foucaultovo konceptuální podhoubí. Kromě zmíněného pojmu subjekt obsahuje popis proměny způsobu uzavírání a umlčování šílenství i zárodek jeho koncepci moci, která se z banální represivní síly víc a víc mění v produktivní moc nad životy a těly; moci, která pobízí, vynalézá, naslouchá, rozmisťuje subjekty kolem normy. Moci, která čerpá z vědění, a také moci pastýřské, jež slibuje spásu výměnou za pravdu a doznání. Právě toto pojetí moci pak Foucault rozvíjí nejen v díle Dohlížet a trestat (1975, česky 2000), ale také ve svých přednáškách na Collège de France nebo v Dějinách sexuality (1976–1984, česky 1999–2003). V těch uchopuje sice jiný předmět a s již mnohem vyvinutější pojmovou výbavou, ale podobně archeologicky, respektive genealogicky. Ke svému pojetí moci až postupně přidává „technologie self“: mocenské operace, které jedinci uskutečňují na svých vlastních tělech, duších, myšlenkách, způsobech chování a existence tak, aby se přiblížili normě a dosáhli štěstí, čistoty, dokonalosti.

Historie šílenství představuje první verzi Foucaultovy celoživotní knihy o vlastních zkušenostech psychiatricky hospitalizovaného homosexuálního suicidéra. „Víte, proč člověk píše? Aby byl milován,“ řekl své asistentce na Univerzitě v Clermont­-Ferrandu v sedmdesátých letech.

Triumf technologií self

V mezidobí se Foucault stal „zakladatelem diskursu“ (sám takto tituluje Marxe a Freuda); filosof Maurice Clavel ho trefně nazývá „člověkem, po němž už není možné myslet jako dřív“. Skrze knihy Dohlížet a trestat a Dějiny sexuality se Foucault v jednadvacátém století stává jedním z nejcitovanějších autorů v sociálních a humanitních vědách. Píše se o terapeutické společnosti a o globální krizi duševního zdraví. Estetizované formy autismu a způsoby romantizace duševních onemocnění prostupují popkulturními obsahy. Díváme se znovu, jinak. Vznikají studie o spojení duševních onemocnění a kreativity. Progresivistická psychoterapie uvádí do praxe terapeutické účinky přírody a vznáší avantgardně znějící tezi, že člověk by se měl léčit podle toho, co si myslí, že mu pomůže. Vyhořelí manažeři si otevírají truhlářské dílny, stěhují se na Šumavu a instalují si autoterapeutické mobilní aplikace. Starost o duševní well­-being každé lidské bytosti se stává jedním z jejích mnoha individuálních projektů a investicí. Proměnu forem moci nad šílenstvím završuje nástup technologií self.

Autorka je socioložka médií.