Jak měřit umění?

Současné financování vysokých škol je částečně postaveno na měření kvality hodnot vyprodukovaných těmi, kteří na školách učí nebo studují. Zatímco ale v případě technických i humanitních věd se dá kvalita vyučujících hodnotit podle takzvaného citačního indexu – tedy podle toho, jak jsou jejich vědecké články rozšiřovány dál v podobě dalších textů, které je citují –, v případě uměleckých škol je situace složitější. I zde samozřejmě funguje systém hodnocení na základě toho, do jak prestižních časopisů vyučující přispívají, zachycený v Rejstříku informací o výsledcích (RIV). Zároveň tu je však potřeba měřit kvalitu těch, kteří vědecké články nepíší, ale vedle výuky nebo během ní tvoří umělecká díla. V roce 2009 tak začal vznikat nápad na vytvoření takzvaného Registru uměleckých výstupů (RUV), který měl nahradit tehdejší systém finančního ohodnocení vysokých uměleckých škol a zejména sjednotit metodiku posuzování různých uměleckých odvětví.

Dej tam kód

Aplikace RUV, do níž pedagogové jednotlivých škol zapisují umělecká díla, která mají být následně bodována, vznikla v roce 2012. Jako oficiální nástroj využívaný pro financování škol byl nicméně RUV zakotven až v novele vysokoškolského zákona z roku 2016. Systém RUV je postaven na bodovém ohodnocení jednotlivých děl a je rozdělen do sedmi segmentů: architektura, design, film, hudba, literatura, scénická umění a výtvarná umění. Každý segment má přitom metodiku bodování přizpůsobenou specifickému uměleckému vyjádření, princip je ale stejný – vždy se skládá ze tří kritérií. Tím prvním a nejdůležitějším je kritérium závažnosti a významu, které může mít hodnotu A (výstup zásadního a objevného významu), B (přinášející významná nová řešení), C (inspirovaně rozvíjející současné vývojové trendy) a D (nebodovaný umělecký výstup). D funguje víceméně jen jako cena útěchy. Podobně jako v případě vědeckých výsledků se předpokládá, že áčko mohou objektivně získat jen zhruba dvě procenta bodovaných uměleckých výstupů, takže je potřeba do systému nahnat co nejvíc béček a céček. Každopádně ideální by bylo vymyslet registr, v němž by bylo možné zaznamenat všechna umělecká díla vznikající na školách a z nich vyselektovat ta nejlepší.

Dalšími kritérii jsou rozsah (K, L, M) a institucionální kontext, který potvrzuje a někdy určuje první kritérium. U audiovize a designu je pak doporučeno, aby áčko dostala jen díla, která získala nějaké významné ocenění. Tady se pracuje s kódy X (mezinárodní kontext), Y (celostátní kontext) a Z (kontext v profesionálních institucích nebo v médiích regionálního významu). Celkem se tedy vybírá ze sedmadvaceti kategorií pro bodované výsledky (od AKX po CMZ) a devíti kategorií pro nebodované (DKX až DMZ). Nejvíce získává škola za kategorii AKX (305 bodů), nejméně za CMZ (osm bodů). Výpočet pro udělení bodů se opírá o vícekriteriální matematický model, jejž na základě Saatyho metody vytvořila se svými kolegy Jana Talašová z Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a který se stále vyvíjí.

Všichni chceme áčko

Hned na začátku pilotního projektu RUV se objevily problémy s tím, že některé vysoké školy přiřazovaly dílům, která vzešla od jejich vy­­učujících, nekriticky vyšší hodnocení, než jaké jim příslušelo. Áčka tak rozhodně netvořila požadovaná dvě procenta, jakkoli se na tomto procentu školy předem domluvily. Za korigování výsledků odpovídali dva nezávislí experti neboli certifikátoři. Pokud se škola a alespoň jeden certifikátor na hodnocení neshodli, vstupovaly školy do takzvaných arbitráží, jichž se účastnili i zástupci jiných vysokých škol a přidělená kategorie se domlouvala mezi nimi. Tento systém však příliš nefungoval, protože většinou z arbitráže vzešel výsledek totožný s původním návrhem školy. To se změnilo v roce 2013, kdy rozhodnutí o definitivním určení kategorie přešlo ze škol na garanty segmentu, tedy na sedm odborníků, kteří s pomocí dvou certifikátorů původní návrhy škol korigovali. Výhodou přenesení rozhodování na garanty bylo, že mohli posuzovat ­přihlášené umělecké výtvory na základě srovnání s podobnými díly v segmentu. V současnosti je zařazení do výsledné kategorie určeno většinovým rozhodnutím rady jednotlivých segmentů. Kategorie, do nichž jsou umělecká díla zařazena, lze během pětiletého období, které je výchozí pro získání finančních prostředků, přecertifikovat, a to v případě, že se význam díla zvýší nějakým oceněním. Ta jsou většinou udělována až v následujícím roce po uvedení, zároveň je možné díla zapisovat do registru s maximálně ročním zpožděním.

Měnit body na peníze

Finance, které se na základě dat z RUV rozdělují, pocházejí z takzvaného Fondu umělecké činnosti (FUČ), jenž například v roce 2019 činil 587 milionů korun. Částka byla následně rozdělena mezi jednotlivé univerzity právě podle získaných bodů, a to za jejich součet za předchozích pět let, kdy vysoké školy dohromady nasbíraly přes 641 tisíc bodů. Například Akademie múzických umění za svých 114 tisíc bodů získala do rozpočtu 105 milionů korun, hodnota jednoho bodu se tedy pohybovala na úrovni 920 korun. Financování vysokých škol se skládá z fixní a výkonové části, přičemž ta první je dána především počtem studentů, ta druhá sestává z několika položek. Poměr mezi fixní a výkonovou částí je pak stanoven na 83 : 17. V případě uměleckých vysokých škol, které Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) v rámci financování zařazuje do segmentu číslo jedna (vedle AMU ještě AVU, JAMU a UMPRUM), pak tvoří výsledky z RUV padesát procent výkonové části. U škol ve třetím a čtvrtém segmentu, kam patří například technické nebo humanitní fakulty, jde o tři procenta výkonové části.

Není áčko jako áčko

Nejslabším místem RUV jsou i po několika letech značné rozdíly mezi jednotlivými segmenty. Premiantem v počtu získaných áček za rok 2019 bylo výtvarné umění, které jich nasbíralo čtyřicet, následované segmenty designu a architektury (oba přes třicet). Důvodem je zejména větší možnost zabodovat v kritériích institucionálního ohlasu, tedy prezentovat se v mezinárodním měřítku, což zvyšuje šance na získání áčka. Na třicet áček se dostal i segment filmu, který má možnost sbírat body na zahraničních filmových festivalech.

Složitější to mají scénická umění, zejména divadlo, a také literatura. Literatura si v loňském roce přišla jen na čtyři áčka, scénická umění dosáhla na devatenáct. V případě literatury jde mimo jiné o to, že počet přihlášených děl je malý, protože kreativní psaní se na vysokých školách často nevy­učuje. Do hodnocení jsou zařazeny i překlady z cizího jazyka – mezi loňská literární áčka se dostal třeba překlad knihy Edwarda St Aubyna Patrick Melrose I (ALX) od Ladislava Nagye nebo Sorrentinův román Všichni mají pravdu (AKX) v překladu Alice Fremrové. Kromě kvality překladu se však dost přihlíží i ke kvalitě původního díla. Zároveň se v segmentu literatura u kódů X, Y a Z vychází i z takzvaného číselníku nakladatelství, tedy bez ohledu na mezinárodní přesah stačí pro áčko vydat knihu u dostatečně reprezentativního nakladatelství. Není divu, že v době, kdy se české knihy příliš nepřekládají, je právě vydání knihy u vybraného nakladatele jedinou možností, jak se k áčkové kategorii dostat. Na druhou stranu si lze představit, jak by mohla áčkovou kategorii zaplevelit obdoba módy severských detektivních románů.

Při pohledu na áčka v segmentu scénických umění pak trochu zarazí jméno Miloš Šejn, který v loňském roce zabodoval hned s šesti áčky z celkových osmnácti. Mezinárodní přesah, tedy zařazení v kategorii X, však nemělo žádné z áček, která získal. Šejn přitom působí na soukromé vysoké škole Art & Design Institut, která se scénickým uměním nevěnuje. Výhodu má v rámci RUV segment hudba, kde je zase možné za samostatná díla považovat i zahranou skladbu prezentovanou v rámci různých komponovaných představení.

To, co RUV chybí, je možnost veřejné kontroly. Do aplikace se veřejnost nemá šanci dostat, takže o tom, která áčková umělecká díla u nás vznikla, se bohužel nedozví nikdo kromě těch, kteří mají do systému přístup. MŠMT, které registr spravuje, by se jimi přitom mělo chlubit, aby si RUV získal vážnost i mimo akademické vody a zároveň mohl fungovat jako platforma, kde je možné obdržet o současné české kultuře komplexnější přehled. Registr uměleckých výstupů má jistě budoucnost a nemusí to být jen budoucnost spojená s financováním uměleckých vysokých škol. Pokud by se rozšířil i o produkci, která nemusí nutně pocházet z tvůrčí dílny pedagogů či studentů vysokých škol, mohl by fungovat jako srovnávací databáze české umělecké tvorby, tedy i jako poměrně objektivní podklad pro udělování grantů. Je však třeba vyladit nastavení jednotlivých segmentů tak, aby byly vedle sebe rovnoprávné, a nikoli zvýhodněné či naopak znevýhodněné svou formou vyjádření. Zároveň by v rozšířeném systému mělo být v radách jednotlivých segmentů více členů. Nicméně to, jakým směrem by se hodnocení uměleckých děl mohlo ubírat, současná podoba RUV minimálně naznačuje.