Festival nahých forem (FNAF), kurátorovaný performerkou a pedagožkou Lenkou Klodovou, zkoumá práci s nahotou v současném živém umění. Hlavní téma šestého, silně redukovaného ročníku znělo Nahota a budoucnost. Festival bohužel naplnil potenciál tohoto vztahu pouze částečně.
Festival nahých forem (FNAF) každý rok zkoumá specifický aspekt nahoty. Po národní nahotě, ženské nahotě, nahotě hédonické a nahotě kritické, mladé a staré nahotě a vztahu nahoty a bolesti se letošní ročník, jejž hostila Kasárna Karlín, soustředil na nahotu a její vazby k budoucnosti. Vzhledem k nejistotám, jimž v současné době čelí nejen umělci a umělkyně, se jedná o pochopitelný rámec. Stejným tématem se zabývaly například multižánrová událost Y: Possible Futures v Praze či New Performance Festival ve finském Turku.
Podat vypovídající zprávu o letošní dramaturgii znesnadňuje skutečnost, že navzdory snahám kurátorky Lenky Klodové došlo ke značnému okleštění programu. Namísto několikadenní akce proběhl pouze jednodenní – zato intenzivní – festival, který nabídl celkem deset performancí. Na vině byla samozřejmě koronavirová pandemie, respektive s ní související restrikce. Z akcí, jež ve mně silněji zarezonovaly, bych rád zmínil vystoupení Martina Zeta a Jana Turnera, Alice Minar a polského umělce Tomasze Sikorského, jejichž spojujícím prvkem bylo minimalistické pojetí.
Retrokyborg
Jeden z čelných představitelů českého performančního umění Martin Zet se stal v první části svého díla pasivním objektem. Jeho umělecký kolega Jan Turner mu na nahé tělo – včetně obličeje a genitálií – aplikoval desítky baněk a pohárků běžně užívaných při tzv. baňkování. Během tohoto několik tisíc let starého zdravotního postupu jsou pacientům trpícím revmatismem, bolestmi a jinými neduhy na tělo přikládány baňky vytvářející podtlak. Po jejich odstranění zůstávají na těle kruhové modřiny, které někdy zmizí až za několik dní. Po samotné aplikaci se Zet z poslušného objektu proměnil v neklidné zvíře, jehož jediným cílem bylo zbavit se přisátých baněk otíráním o okolní stěny a předměty. Po úporném a zjevně bolestivém procesu se umělec osvobodil a jeho tělo zůstalo plné modřin.
Zet představil jakéhosi kyborga, člověka vylepšeného obvykle moderní, v tomto případě však naopak starobylou technologií. Jeho souboj s objekty primárně určenými ke zlepšení zdravotního stavu pacienta naznačil dvojakou povahu tělesných implantátů, které mohou lidskému organismu pomoci, ale také uškodit. Díky dostatečné míře nejednoznačnosti nebyla Zetova a Turnerova akce moralitou varující před technologiemi ani jejich adorací.
Jed
Tomasz Sikorski jako jediný v rámci festivalu nabídl jasně artikulovanou reflexi aktuálního politického tématu, což je vzhledem k radikální povaze umění performance (a letošního zaměření FNAFu) překvapivé. Je však zapotřebí vzít v potaz, že v důsledku neúčasti řady zahraničních hostů se festival stal především přehlídkou české scény. Ta se vyznačuje spíše hravostí, humorem a poetičností než silnými politickými gesty.
Akce klasika polské performanční scény byla krátká, ale silná. Za zvukového doprovodu tvořeného štěkotem psů polonahý umělec, stojící na hlavě na hromádce písku, vyplivl z úst cosi, co vypadalo jako kuličky hrachu, z těchto kuliček zformoval na podlaze slovo „JED“ a odešel. Jeho asistentka ukončila vystoupení tím, že smetáčkem rozmetla hromádku písku, čímž odkryla nápisy názvů polských konzervativních politických stran včetně vládnoucího Práva a spravedlnosti (PiS). Odklon Polska od demokratických principů sleduje Evropa se znepokojením již několik let; v zemi jsou pod vedením staronového prezidenta Andrzeje Dudy a premiéra Mateusze Morawieckého (PiS) mj. potlačována práva LGBT+ komunity. Jelikož byl politický podtext Sikorského performance odkryt až na samotném konci, po většinu výstupu nebylo jasné, co performera otravuje, čím se dusí, s čím svádí boj. Akce díky tomu přesahovala parametry politické agitky a byla intenzivním zážitkem.
Oblečená-neoblečená
Ještě minimalističtější byla ve svém vyjádření tanečnice a choreografka Alica Minar, která na sobě měla jen boty na podpatcích. Ve večerních hodinách jí jako osvětlení postačilo světlo pronikající otevřenými dveřmi ze sousední místnosti. Práce samotná by se dala označit za striptýz – až na to, že umělkyně na sobě neměla žádné oblečení již od začátku. Nevypadalo to, že by se Minar snažila předat nějaký specifický narativ, pouze s požitkem a elegancí prezentovala vlastní tělo. Tato smyslná exhibice zafungovala právě ve své jednoduchosti a upřímnosti. Podobných oslav svobodného nahého těla bylo k vidění hned několik. Záměrně erotický byl výstup Saydie Vell, Darina Alster také představila v první části své performance striptýz a v této souvislosti nelze nezmínit partnerské hrátky Kači Olivové a Aloise Stratila na pískovišti, které však měly spíše odlehčenou atmosféru. Tato vystoupení dokazují, že FNAF se nebojí představovat ani formáty spadající spíše do populárnějších forem uměleckého vyjádření, jako jsou striptýz nebo burleska.
Citelná byla absence podobně laděných akcí od mužských protagonistů, třeba něco na způsob drag show, která by zpochybnila tradiční model svlékající se ženy (pro mužské publikum). Obdobně zarážející bylo, že nikdo z vystupujících neměl potřebu vyjádřit se k potřebám a tématům, s nimiž se potýkají sexuální menšiny, snad částečně s výjimkou Sikorského. I přes zástupy obnažených těl tak nakonec letošní FNAF sice oslavoval nahotu ve vztahu k budoucnosti jakožto přirozený a žádoucí, ale nepříliš progresivní fenomén. Přitom nahé tělo, zákony zatlačené do striktně vymezených zón, má velký revoluční potenciál, jak nás to ostatně učí historie performance a body artu.
FNAF a budoucnost
Jak už bylo uvedeno, line-up měl být původně podstatně bohatší. Zda by ovšem představil také širší spektrum témat, je otázka. Na festival jsou totiž spíše než vybrané projekty zváni konkrétní umělci a umělkyně, kterým je ponechána velká volnost. Taková strategie má své nepochybné výhody, protože neklade tlak na prezentující, a navíc může zafungovat šťastná souhra náhod – poloimprovizované performance spolu mohou navázat nečekaný dialog, který by někdy nebylo možné připravit ani během měsíců plánování. Jedná se ale o značně riskantní princip, což potvrdil právě letošní ročník. Ne všechny práce byly dotažené a festivalu chybělo ucelenější sdělení, silnější a vícerozměrná reakce na zkoumané téma.
Přesto byl letošní Festival nahých forem příjemným zážitkem. Velmi vítaným zpestřením byla také sauna, kterou mohli využít jak umělci a umělkyně, tak návštěvníci a návštěvnice: kdo chtěl, mohl se tímto způsobem hlouběji napojit na představený program – nikoli pouze pozorováním a nasloucháním, ale také prostřednictvím vlastní nahé zkušenosti. Škoda jen, že tato „participativní performance“ nedostala možnost se více rozvinout; v případě třídenního trvání festivalu by se sauna mohla stát důležitým místem setkávání. Až na tuto výjimku tak panovalo striktní rozdělení: umělci a umělkyně (během svých výstupů) svlečení, publikum oblečené.
Lence Klodové patří každopádně velké uznání za to, že se nezalekla současné mimořádné situace a dovedla FNAF 2020 k úspěšné realizaci. Bude zajímavé sledovat, kam se festival posune, bude-li se moci v roce 2021 uskutečnit znovu v plné síle. Možnosti tu jsou.
Autor je performer a kurátor.