S členkami kolektivu Spolka jsme hovořili o aktuální publikaci Mapping the In-Between a také o mezinárodní letní škole Never-never school, kterou organizují. Mluvili jsme rovněž o „prázdných“ místech nebo o tom, proč současná architektura a urbanismus potřebují znovu objevit utopii.
Jedním z hlavních témat obou vašich letních škol a z nich vycházející publikace Mapping the In-Between byla utopie. Proč toto téma považujete za důležité?
Zuzana Tabačková (ZT): Letní škola vznikla jako reakce na naši frustraci z neustálého řešení participativních projektů v Košicích. Stále jsme se zaobíraly každodenní agendou a už nás to trochu dusilo. Potřebovaly jsme se trochu nadechnout a znovu v sobě probudit kreativitu. Proto jsme založily letní školu a stejně tak vzniklo i téma utopie – jako protilátka k realitě. V průběhu obou letních škol a psaní knihy jsme pak stále hlouběji pronikaly do toho, co utopie může znamenat.
Chtěly jste se vymezit vůči běžnému pojetí městského plánování a upozornit na nedostatečnost tradičních popisů a postupů?
Viktória Mravčáková (VM): Pokusím se to vysvětlit na příkladu, který jsme vybraly pro druhý ročník Never-never school. Mapovaly jsme zdánlivě prázdný a nevyužívaný břeh Hornádu nedaleko centra Košic. Zvolily jsme místo, které bylo už mnohokrát interpretováno různými architekty a urbanisty. Vždy ale šlo o plánování shora, kdy se na „prázdné“ místo nakreslí klasická bloková struktura, kterou autor vymyslí od stolu. My dlouhodobě kritizujeme, že Košičané nejsou zapojováni do tvorby města. A také chceme zkoušet nové interdisciplinární přístupy.
Lýdia Grešáková (LG): Mně také chyběla nějaká přímá zkušenost se středo- a východoevropským kontextem, protože většinou přebíráme vzory hlavně ze Západu a nevyužíváme vlastní historickou zkušenost a specifické prožívání daného místa.
Zuzana Révészová (ZR): Nevytváříme jen praktickou alternativu ve smyslu, že něco uděláme jinak a lépe, spíše si chceme vymýšlet alternativy, upustit od nutné užitečnosti…
ZT: Škola Never-never school neměla za cíl vytvořit určitý relevantní výstup, který lze snadno aplikovat. Místo toho jsme se otevřely různým možnostem a nechaly jsme participovat samotný prostor. Součástí našich aktivit ale byli samozřejmě i lidé, kteří na břehu Hornádu žijí nebo tam chodí a oblast nějak využívají. Cílem letní školy ovšem nebylo jen zjistit, co chtějí s tímto místem udělat Košičané, ale také co by si přály zdejší rostliny, zvířata, voda, prostředí. Chtěly jsme prozkoumat participaci v širším smyslu. Protože lidé nejčastěji chtějí právě tu klasickou městskou blokovou strukturu…
Blokovou zástavbu dnes architekti často prosazují, a naopak většinou odmítají modernistické přístupy 20. století, především sídliště. Ale mám dojem, že obyčejní lidé to tak jednoznačně nevidí. Jak je to konkrétně v Košicích v případě okolí Hornádu?
VM: Myslím, že pro lidi není zásadní otázka, zda takový nebo onaký urbanismus, ale jestli stavět nebo nestavět.
ZR: Mnoho lidí vnímá nedostatečné napojení řeky na město. Řada obyvatel by asi volila možnost ten prostor upravit, protože jsou tam podle nich nebezpečná a nevyužitá místa, a někteří by ho určitě rádi zastavěli luxusní výstavbou. Záleží na úhlu pohledu. Třeba ti, co tam mají zahrádky, nebo lidé bez domova vidí to území úplně jinak.
VM: Spousta lidí ho vnímá tak, že tam vlastně nic není. A nás zajímalo, co to je, to nic, a zda má nějakou hodnotu.
Pojem utopie se v urbanismu často spojuje s 20. stoletím a se socialistickou utopií a nahlíží se na něj jako na něco překonaného. Proč je podle vás naopak přínosný?
LG: My hlavně stále nevíme, jak utopii v architektuře definovat. Snažily jsme se poctivě zkoumat, co utopie znamená a jak by mohla být použita jako myšlenkový nástroj, který otevírá dveře dalším možnostem. Nevnímáme ji jako reálný model, spíš jako možnost vidět alternativy, od kterých se dokážeme odrazit, a dospět tak k vizi jiné budoucnosti. V běžném životě se většinou zabýváme konkrétními problémy, třeba nedostatkem veřejného prostoru nebo dopady klimatické krize, a je těžké orientovat se na něco, co je za tím. Pomocí utopie se snažíme tyto hranice překonávat a představit si nové způsoby, jak by město mohlo fungovat.
ZT: S utopií v architektuře si každý spojuje sídliště. Ta jsou ale naplánovaná shora, autoritářsky, chybí tam proces vyjednávání. Jde o myšlenkově a politicky uzavřené ideje, se kterými se už nedá hnout. Na druhou stranu existují i utopie, které jsou způsobem přemýšlení, nástrojem společného vyjednávání… Problémem tedy nebyly utopie, ale plánování shora založené na velmi specifickém pohledu na svět. Proto je dnes utopie bohužel spíš nadávka. My se nicméně snažíme ukázat, že utopistické myšlení potřebujeme i v architektuře a městském plánování.
ZR: V podstatě souzníme se širším proudem spekulativního designu a s představou, že je třeba otevřít se imaginaci, která nám umožní spekulativně popsat skutečnost. Jako kdybyste přes realitu přehodili polštář a otiskly se do něj věci, kterých byste si jinak nevšimli. Utopie je pro nás výzkumný nástroj, který se pak dá využít i prakticky.
ZT: V urbanismu existuje názor, podle kterého kritika utopií, modernismu a sídlišť způsobila, že architektura a plánování ztratily schopnost reprezentovat společenské ideály. Co my architekti a architektky vlastně umíme? Pracovat s formou. Jaká má společnost být a co chce, to necháváme na ní. Architektura a plánování se tak stávají nástroji pro dosažení jakýchkoli neoliberálních záměrů. Proto se potřebujeme vrátit k utopiím, aby se architekti a plánovači mohli z tohoto cyklu vymanit.
Jak ale tyto ideje uplatnit v praxi?
LG: Na tom právě pracujeme. Samotná utopie jakožto metodologický nástroj nestačí. Postupně jsme zjistily, že do tvorby měst je potřeba zapojit třeba i feministické principy a koncepty jako péče a pokusit se vytvořit přístup, který by bylo možné realizovat i za hranicemi experimentu, jakým byla Never-never school.
ZR: Letní škola je spíš prototyp, ne hotový nástroj, který bychom mohly nabídnout městu. Asi bychom ho ale dokázaly vymyslet, takže když nás nějaké město požádá, abychom vytvořily alternativní mapování, tak možná…
VM: Dobře víme, že je velký luxus moci prozkoumat nějaký prostor do takové hloubky, jako jsme to dělali na letní škole. Ale snažíme se především přijít s novým příběhem, který bychom pak otiskly do reálného plánování. Nejde o hotový produkt, ale o změnu perspektivy.
Mária Topolčanská na přebalu vaší knihy Mapping the In-Between uvádí i praktické důvody, proč se věnovat okolí řek. Často se jedná o velmi lukrativní pozemky, které se developeři snaží komerčně využít. Veřejně přístupné místo se pak promění v soukromý prostor. Byl to jeden z důvodů, proč se letní škola uskutečnila právě u Hornádu?
ZR: Možná něco takového hrozí i v Košicích, ale město naštěstí nemá dost peněz, ani zde není moc developerů, kteří by to financovali. Mluví se o tom, ale zatím se nic neděje. Vymýšlet alternativy dřív, než je pozdě, je ovšem důležité.
ZT: Na začátku jsme si položily otázku, co je to brownfield a proč je vnímán a priori jako něco negativního, co čeká na „posun k lepšímu“. My zkoumáme možnosti, jak pomocí jemných úprav stávající prostor využít hned. Košicím navíc ubývají obyvatelé, snění o velkém developmentu tak potřebuje alternativu.
VM: Na konci letní školy jsme své vize diskutovaly i s pracovníky z útvaru městského plánování, kteří vlastně vůbec nepočítali s tím, že by nějaké alternativy mohly existovat.
LG: Spolka má výhodu, že není závislá na univerzitách ani na politicích, a právě tato nezávislost nám umožňuje vytvářet vlastní odpovědi na důležité politické otázky.
Spolka je kolektiv slovenských architektek a socioložek, které se zabývají urbanismem s důrazem na zapojení veřejnosti do formování podoby městského prostoru. Kolektiv se zaměřuje na osvětu formou diskuse, vlastního výzkumu i uměleckých intervencí. Působí v Košicích, Praze, Brně a Berlíně.