Filosofické myšlení Friedricha Engelse reagovalo na nové teorie přírodních věd, jako byly darwinismus nebo termodynamika. Jeho kritika nových myšlenkových systémů byla sice vždy určována věrností dialektice a historickému materialismu, nikdy se ale neuzavírala sama do sebe a zůstávala otevřená revizi.
Uplynulo dvě stě let od narození Friedricha Engelse, a tak se sluší připomenout dílo revolucionáře, politického aktivisty, novináře a myslitele, který spolu s Karlem Marxem formoval významnou část ideových základů levicového světonázoru. Náš pohled se nicméně zaměří pouze na specifickou oblast Engelsova zájmu, a to na jeho filosofickou recepci nejdůležitějších dobově aktuálních idejí přírodní vědy.
Negace negace
Engelsova koncepce veškeré skutečnosti je přísně procesuální, což znamená, že dává důraz na permanentní pohyb, transformaci a změnu ve všech doménách reality od elementární fyzikální úrovně po společenské procesy. Zcela zásadní je obecná metoda, kterou se veškeré procesy uskutečňují. Je to právě ona tajuplná a paradoxní dialektika, co tvoří strukturní jádro veškerého dění. Na tomto místě ovšem můžeme jen ve zkratce zdůraznit konstruktivní prvky této koncepce, které jsou – nebo mohou být – i z dnešního hlediska objevné.
Dialektika v Engelsově pojetí hovoří o rozporuplnosti skutečnosti, neboli o jednotě a boji protikladů (od přitažlivých a odpudivých fyzikálních sil jako u magnetu až po vztah proletariátu a majitele podniku v rámci kapitalistického výrobního způsobu). Z moderního hlediska bychom možná mohli při jisté interpretační vstřícnosti říct, že koncept dialektické rozpornosti vyjadřuje základní informační strukturu skutečnosti v duchu teze kybernetika Gregoryho Batesona o informaci jakožto „rozdílu, který hraje roli“. To by znamenalo, že tam, kde je skutečně relevantní rozdílnost, je i (alespoň potenciální) rozpor. A naopak, kdyby nebylo rozporu, nebylo by ani relevantní rozdílnosti, a tedy ani informace. Rozpornost reality není triviální vlastností a v jistém smyslu je základní podmínkou existence smysluplného (informace!) světa.
Dialektika dále přichází s tezí o přechodu kvantity v kvalitu, což je opět pravidlo, které v moderní vědě rezonuje. Fyzik John Desmond Bernal a matematik Hyman Levy tento princip spojují s fyzikálními procesy, které dnes nazýváme „fázovými přechody“. Z hlediska moderní teorie emergentismu (vyvstávání nových vlastností, „vrstev“ reality) princip přechodu kvantity v kvalitu také znamená, že každá nově ustavená úroveň reality se řídí vlastními zákonitostmi a nemůže být beze zbytku redukovatelná na úrovně strukturálně nižší či robustnější. Příroda i společnost jsou fakticky plné „fázových přechodů“ (od mrznutí vody až po ustavení nových behaviorálních a psychologických vlastností individuí v rámci hejna, roje, lidského davu či lidské společnosti).
Třetí zákonitostí, která obecně vystihuje dialektické procesy, je „negace negace“. Marxisticky orientovaný biolog Stephen Jay Gould tvrdí, že tento princip popisuje historické směřování komplexních systémů (zejména živých a společenských), které konstruktivně stavějí na předchozích fázích vývoje (mají nějaký druh inherentní paměti). V Gouldově interpretaci princip negace negace souvisí se zásadní nevratností procesů u komplexních systémů. Negace negace vlastně znamená integraci předchozího rozporu na vyšší úroveň dočasné rovnováhy (než se objeví další negace), přičemž se dociluje vyššího stupně provázání systému s předešlými úrovněmi, takže není možná jednoduchá mechanická vratnost procesů do předchozích fází.
Jistě však existuje celá řada konstruktivních alternativ, jak interpretovat principy dialektiky odlišně, než zde bylo naznačeno. Systematizace těchto alternativ stále čeká na další rozpracování.
Problém darwinismu
Připomínka Friedricha Engelse by byla velmi neúplná a v jistém ohledu i příliš zaujatá, kdyby nezmínila hluboké problémy, které metody a základní předpoklady historického materialismu a dialektiky způsobily při recepci největších vědeckých objevů 19. století. Engels se takto musel vyrovnat zejména s darwinismem a naukou o teple (termodynamikou). V obou případech je Engelsovo rozumění problematické, ale současně v mnoha aspektech stimulující.
Darwinismus Engels kritizuje za přílišný sociomorfismus a za nekritické přijetí dobově podmíněných koncepcí politické ekonomie. V zásadě mu vadí Darwinem aplikovaná Malthusova koncepce populace založené na krutém boji o omezené zdroje a „měšťácká ekonomická teorie o konkurenci“. Z moderního hlediska odsoudil Engels přirozený výběr poněkud zbrkle. Zdá se, že uvažoval příliš abstraktně a nepoložil si kupříkladu otázku, proč darwinovský princip selekce z variací nevede v přírodě k něčemu podobnému jako princip konkurence v ekonomické sféře lidské činnosti, totiž k monopolům, a naopak směřuje k rozmanitosti. Darwinovský strom druhů se košatí a rozvětvuje, kdežto ekonomicky efektivní reprodukční síly společností vedou k produkci jednolitosti (monopoly, jednotné vzorce chování jako zbožní fetišismus, konzumerismus a podobně). Princip konkurence tedy zjevně v přírodě a kultuře nefunguje identicky.
Engels se nakonec implicitně přikloní k tehdy již více než půlstoletí staré evoluční teorii Jeana Baptisty Lamarcka, která konkurenční princip přirozeného výběru neobsahuje a operuje s koncepcí aktivního přizpůsobování organismů a dědičností získaných vlastností. Taková hypotéza podporuje tradiční marxistické přesvědčení o tom, že činné subjekty tvoří vlastní dějiny: v tomto případě analogicky činné organismy svým permanentním přizpůsobováním tvoří vlastní evoluci. Výsledkem Engelsových úvah je odmítnutí mechanismu darwinovského přirozeného výběru, který je paradigmatickým základem moderní biologické teorie, a naopak příklon k lamarckismu, jenž dnes všeobecně přijímán není, i když se na druhou stranu dává do souvislostí se současnou koncepcí epigenetiky.
Systém chladne
Podobně problematické jsou Engelsovy úvahy o druhém termodynamickém zákonu, který říká, že uniklé teplo z užitečné práce tepelného stroje nelze žádným způsobem vrátit do systému. Důsledkem tohoto fundamentálního procesu je, že každý uzavřený systém chladne a degeneruje – přechází do stavu nižší uspořádanosti. Jinými výrazy pro tendence systémů vyvíjet se k neuspořádanosti jsou smrt, degradace či rozpad. Tato představa znamenala pro myslitele nepříjemné konsekvence, protože podkopává formativní ideu celého 19. století, tedy ideu pokroku. V tomto ohledu se dostává do rozporu jak s darwinismem, který vysvětluje vznik nového komplexního života, tak s filosofiemi dějin, které nahlížejí dějiny jako vzestupný, pokrokový proces směřující k osvobození a rozumovému zvládnutí světa člověkem.
Engels se proto cítí nucen na tento problém, který zná zejména z formulací Sadi Carnota a Rudolfa Clausia, reagovat. Dospěje k závěru, že „Clausiova druhá věta atd. může být vykládána, jak kdo chce. V každém případě se energie ztrácí alespoň kvalitativně, když už ne kvantitativně.“ Kvalitativní ztrátou energie Engels myslí ztrátu složitosti či komplexity. A to je pro něj nepřijatelná úvaha, která neodpovídá fungování biologické ani dějinně-lidské skutečnosti tak, jak je alespoň na první pohled vnímáme. Co je ještě horší, kdyby druhý termodynamický zákon měl být fundamentálním zákonem fyzikální reality (což se dnes domníváme), byl by to problém pro dialektiku a její principy – zvláště pak pro princip negace negace, jak jsem jej výše popsal. Vypadá to, že druhý zákon a dialektika nemohou být dohromady logicky konzistentní. Druhý zákon by podkopal principy dialektického materialismu, což je pro Engelse nepřijatelné, a proto ho neakceptuje (Engelse by patrně potěšilo, že moderní koncepce nelineárních dynamických systémů naznačují podmínky, kdy má druhý zákon omezenou platnost).
Friedrich Engels byl nicméně tím posledním, kdo by dogmaticky trval na „věčných“ pravdách a principech. Jestliže se mýlil – a on se mýlil –, byl vždy ochotný revidovat svá přesvědčení. Možná by jej výše uvedená kritika vůbec nepřekvapila, a naopak by ji přivítal jako další příklad konstruktivní dialektické negace. Pro Engelse jsou věda, lidské poznání i zdánlivě věčné hodnotové cíle lidstva vždy jen historicky relativní strukturou odrážející stupeň praktického zvládnutí přírody a společnosti. Z tohoto hlediska bylo pro Engelse poznání, stejně jako praxe, navždy otevřeným projektem.
Autor je filosof.