Bídníci dnešní Francie

Režisér Ladj Ly, původem z Mali, ve svém debutu Bídníci zachycuje nekontrolované hemžení přistěhovalců a jejich potomků na exponovaném pařížském předměstí. Stejně jako Hugův slavný román se i Lyho snímek odehrává na pařížském předměstí Montfermeil, není však uctivou adaptací národní klasiky. Naopak vznáší aktuální otázky a neuhýbá ani před tím, co sotva lze tematizovat s rétorickou mašličkou v opatrné ruce.

Výchova k policejní brutalitě

Přiměřenou syrovostí Bídníci prozrazují dokumentární kořeny Ladje Lyho, zároveň si něco berou i z klasických hollywoodských pouček: totiž schopnost vyprávět členitý příběh s mnoha postavami tak, aby vyzníval precizně provázaně, byl dostatečně srozumitelný a postupně s patřičnou razancí gradoval. Proto snímek vstupuje do dění na předměstí prostřednictvím zaučování nováčka u protizločinecké jednotky. Ten je při projíždění ulicemi mazácky informován, kdo se jak jmenuje a kam podle mužů zákona patří. Bídníci zároveň nejsou jen akvarijním pohledem na tréninkový den muže zákona uprostřed neproniknutelného zmatku. Režisér usiluje o komplexnost a svěže problematizuje stereotypy.

O mnohém vypovídá rozložení policejních rolí: jednotku vede úporně cynický bílý policista, záda mu kryje takticky zamlklý černý kolega, který zná dokonale terén, a nová posila si s sebou přináší své vlastní démony. Zápletka vrhá rozmanitou trojici do všemožných situací, v nichž obvykle uplatňují policejní zvůli, ale někdy vzbudí i prostý soucit či údiv. Vidět v Bídnících výhradně obraz neslýchané policejní brutality by ovšem bylo příliš jednoduché. Snímek dává především nahlédnout do spirály násilí, kde prakticky číkoli akce může plodit tragickou reakci. Nehraje se o nalezení prvotního viníka, což by v takto zašmodrchaném konfliktu dávných křivd a nenaplněných ambicí zřejmě muselo končit pouhým vršením abstraktních hesel. Namísto toho staví proti sobě nároky různých stran, které jsou všechny v jádru oprávněné, jakkoli se nakonec vzájemně vylučují.

Sociální vyloučení pepřákem

Lze celkem rozumět zájmu pořádkových služeb – byť podivně samorostlých a chatrně korigovaných – udržet v oblasti řád, jak jej definují normy většinové společnosti; snad by šlo pochopit i jejich občasnou touhu po vybití a sklony k šikaně, jež pramení z frustrující neschopnosti onen řád zavést. Nezarazí aktivní vzdor místních, navyklých na sociální vyloučení i dávky pepřáku. Nepřekvapí ani rezignovaný postoj představitele místní samosprávy, který odevzdaně deleguje cokoli závažnějšího na vyšší složky státní moci. Takže když členové kočovného romského cirkusu svérázně pátrají po odcizeném lvíčeti na vlastní pěst, diví se jim málokdo.

V takto vyšponovaném prostředí prohrává ten, kdo první ztratí nervy, jak v kostce výtečně dokládá konflikt v kebabárně, kam zavítají různé strany propleteného sporu. Detailní pohled na rozbušku a de facto vteřinovou ztrátu sebekontroly je nesmírně podstatný – zvládá Bídníky vyvázat z relativistického přístupu, který by se snažil rovnoměrně přidělit každému jeho díl viny. Snímek každým našlápnutím zdůrazňuje, že jde o zdraví a životy konkrétních lidí, proto odsuzuje neuvážené činy těch, kdo drží zbraň v ruce (jakkoli k nim vedla vyhrocená situace a problematika má svůj širší kontext). Ve vynikajícím scénáři Ladj Ly našlehal mnoho jadrných dialogových výměn, aniž by sklouzl na úroveň prázdných řečí. Jeho schopnost vyvažovat různé důrazy zaslouží obdiv. A tím spíš, že tak činí efektním způsobem.

Autor je filmový publicista.