Dva chlapi v majáku

Robert Eggers, který před pěti lety debuto­val historickým hororem Čarodějnice (The Witch, 2015), pokračuje i svým druhým celovečerním filmem Maják v ohledávání specifického časoprostoru, jenž vyrůstá z konkrétní historické zkušenosti, ale atmosférou evokuje fantaskní inferno. Přestože šestatřicetiletý Eggers zatím natočil jenom dva filmy, je považován za vyhraněného tvůrce s rozpoznatelným rukopisem, podobně jako svého času David Robert Mitchell nebo Jordan Peele. Spolu s generačně spřízněným režisérem snímků Děsivé dědictví (Hereditary, 2008) a Slunovrat (Midsommar, 2019) Arim Asterem dokážou vybudit zájem fanoušků hororu, ale i publika, které se o tento žánr běžně nezajímá. V době, kdy se ze spojení artový horor stala nelichotivá nálepka pro filmy všelijakého původu a diskutabilní kvality, které se téměř nepovšimnuty povalují v online videotékách, se Eggers s Asterem vydělili koncepčním uvažováním a jasnou představou o tom, jak chtějí s žánrem pracovat. Navíc jsou ochotni svá díla prezentovat nejen jako horory, ale také coby exkluzivní cinefilní událost, za což jim jejich domovské studio A24 poskytuje nebývalou tvůrčí svobodu. Dochází tak k absurdním situacím: například na Eggersův Maják se stály fronty během festivalu v Cannes i v pražském Světozoru.

Hledání ztraceného ráje

Eggers se ve svém druhém snímku vrací k vizi jakéhosi převráceného ráje. Zahradu, v níž se zrodilo lidstvo, umisťuje židovskokřesťanská tradice na odlehlé, ale harmonické místo, kde jsou vůně libé, zvěř pokorná a podnebí mírné. Představuje si ji jako prostor, kam se lidé touží vrátit a kde by rádi začali nový život. Tuto potřebu sdílejí právě Eggersovi hrdinové, avšak světy, které při svém hledání pozemského ráje objevují, se pro ně mění v nebezpečný transgresivní prostor, kde narážejí na limity svého dosavadního poznání i vlastní mysli. V Čarodějnici se rodina anglikánských puritánů vydává do hlubokých lesů Nové Anglie, aby zde v souladu s Bohem našla nový domov. A rovněž nehostinný ostrov v Majáku se má stát pro nově příchozího hlídače Ephraima místem, kde hodlá přepsat svoji chmurnou minulost.

Voda je zde ovšem buď slaná, anebo páchne fekáliemi, země je kamenitá a vůkol se kromě vlnobití rozléhá jen kakofonie vřeštících racků a řinčení strojů. Jeho nadřízený Thomas Wake navíc není shovívavý mentor, ale rtuťovitý psychopat, kterého ovládá kořalka a námořnické pověry o mořských pannách a raccích přinášejících smrt. Eggers je vynikající rešeršista. Zevrubně se věnuje průzkumu dobové všednosti a praktických činností, které jeho postavy vykonávají. Jejich životní rytmy podléhající striktnímu řádu však zpravidla naruší cosi neuchopitelného, co může přicházet z vnějšku, ale stejně tak být výplodem mysli poznamenané dlouhým pobytem v izolaci.

Myšlenkový obzor Eggersových hrdinů formují báchorky, legendy a mýty, které jsou přirozenou součástí jejich reality, imaginace i mluvy. Do jazyka postav se přitom promítly historické prameny i tehdejší literární fikce. Eggers tak přesvědčivě rekonstruuje každodennost nižších vrstev, avšak referuje o ní jazykem autorit. Do dialogů Čarodějnice zakomponoval například pasáže záznamů o čarodějnických procesech; svérázní obyvatelé majáku zase pronášejí archaicky ornamentální repliky, připomínající literární styl Hermana Melvillea. Symbolem moci jazyka nad postavami je v obou Eggersových filmech kniha, jejíž otevření navždy mění životy hrdinů. V Čarodějnici do ní byl vepsán pakt s ďáblem. Protagonista Majáku Ephraim touží nahlédnout do pracovního deníku svého nadřízeného, aby zjistil něco o sobě a odhalil tak i svou budoucnost.

Triumf obrazů

Gros Eggersova autorství tvoří osobitá vizuál­ní stylizace. V podcastu studia A24 probírá se zmíněným Arim Asterem dětskou fascinaci divadelními kostýmy, starožitnostmi, literaturou o módě i historickými řemesly a vyznává se z přání stát se kovářem. Mezi rodinné přátele Eggersových ostatně patřil třeba malíř Hyman Bloom, proslulý excentrickou funerální poetikou a spirituálními tématy, který nasměroval mladého Eggerse od primitivní popkultury k temnějším žánrům. Maják, pro nějž Eggers vynalezl unikátní vizuální klíč, působí jako suverénní výtvarné dílo, které je bez nadsázky triumfem obrazů, a jeho kameraman Jarin Blaschke za něj oprávněně získal nominaci na Oscara.

Černobílý obraz oříznutý do téměř čtvercového formátu umocňuje tísnivou atmosféru a Ephraimovu sílící paranoiu. Tato zúžená perspektiva prostor deformuje a zároveň dynamizuje. Jako bychom s prostředím vstupovali do přímého kontaktu, voyeursky jej zkoumali kukátkem nebo klíčovou dírkou a podvědomě přitom pátrali po něčem skrytém nebo vrcholně znepokojivém. Volné průhledy na pobřežní skaliska s majákem, do nichž se ostře zakusuje zlověstně bouřící moře, kompozicí a bohatou, vrstevnatou strukturou připomínají malby kteréhosi pozapomenutého romantického umělce. A chvíli předtím, než se Ephraim a Thomas pustí do frenetického křepčení pod vlivem pálenky, je zase na okamžik vidíme, jak spolu mlčenlivě postávají v soumračné krajině a jejich strnulé pózy působí jako z raných fotografií.

Komu šplouchá na maják

Výsledný tvar není jen krásná sbírka obrazů evokujících minulost, ale především precizní kurátorská práce, která simuluje možnosti dívání a způsoby, jakými mohli svět nahlížet naši předkové. Zároveň Eggers nápaditě pracuje s lovecraftovským motivem osamělých bytostí, které opouští racionalita a jež se zvolna propadají do šílenství. Pomocí zvukového designu se mu daří ustavit zvláštní dimenzi časoprostoru, v níž se ruší časová posloupnost a zpochybňuje realita světa majáku i jeho obyvatel. Ve zvukových vrstvách kvílení ostrovního větru nenápadně prolíná do poryvů sněhové vánice, které nečekaně silně zpřítomňují Ephraimovo trauma z dob, kdy se živil jako dělník v kanadských lesích. Tím Eggers s hrozivou účelností vyvolává děs vyvěrající z možnosti, že hrdina je nevratně rozpolcen mezi tady a tam.

O to víc mrzí, že takto intenzivně nepůsobí Maják jako celek. Není vždy snadné bez výhrad přijmout hrůzu Ephraimovy a Thomasovy existence a napojit se na jejich strach. Přes vypjaté herectví Roberta Pattinsona a Willema Dafoea vyznívají občas jejich postavy jako vágní archetypy, byť interpretace, že jde o blednoucí přízraky, které se bezprizorně prohánějí na výspách lidské civilizace, je hypnotizující jako zpěv sirén. A nabízí se také srovnání s dosud nejsuverénnějším historickým hororem posledních let Prokletí čarodějnice (Hagazussa – Der Hexenfluch, 2017), který jako svůj absolventský film natočil Lukas Feigelfield. Pomalý, meditativní snímek, který se odehrává v pozdním středověku na zapadlé samotě v bavorských lesích, kde v odtržení od vnějšího světa žije matka s dcerou, propojuje místní folklor a primitivní magii s emocionálně vypjatým svědectvím o boji člověka s předsudky i silou přírody. Zároveň ústí do nekompromisní, a přitom metafyzicky křehké pointy, která v nás dlouho dohořívá, což se o podmanivé, avšak poměrně rychle vyhasínající záři, již vydává Eggersův Maják, bohužel říct nedá.

Autorka je filmová publicistka.