Čtyřikrát Katalánsko

Opravdový autoportrét slíbený paní Lole S. – a neodeslaný kvůli pocitu přílišné směšnosti

 

Výška: metr 74. Dle Retziusova třídění má moje lebka zjevně nejblíž brachycefalii. Moje hlava je tedy krátkolebá a doplním, že i velká. Pokrývá ji bujný vlasový porost. Kdybych jej neměl, bylo by mi to zcela lhostejno, ale dle toho, co mé matce prorokoval jeden kadeřník z ulice Cavallers, když jsem byl ještě malý, jsem předurčen k celoživotní kštici. Vlasy tedy budu mít až do smrti, a to asi bude dobrý důvod k hrdosti a zadostiučinění, především pro mé rodiče. Není to mnoho, řeknete si, ale vždy je lepší se spokojit s tím, co člověk má. Mé čelo není nikterak rozlehlé či vysoké, a tudíž nevzbuzuje dojem působivé inteligence, jakou hlásají románová klišé. Mám normální, rovné, vůči zemské rovině kolmé čelo. Mé vlasy nejsou úplně světlé, ani vysloveně černé. Něco mezi tím.

Zpod čela vybíhá směrem dolů nos, který kdysi býval velmi rovný, jemně vykreslený chrupavkami. O jeho tvar jsem se ale připravil sám, když jsem se v jedné obci na východním pobřeží, kam jsme jezdívali trávit léto, zúčastnil o pouti hry zvané cucanya. Tím, že jsem za předvádění výstředních ekvilibristických kousků přešel kluzkou, lojem potřenou kládu a na jejím konci uzmul pomyslnou trofej, jsem si vysloužil první cenu (dvě kuřátka). Jenže praporek v cíli jsem strhl tak smolně, že jsem upadl obličejem přímo na kládu. Byla to hrozná, děsivě tupá rána. Z vody mě vytáhli spíš mrtvého než živého, byl jsem v bezvědomí, z nosu a úst mi crčela krev – ta do očí bijící barva –, obličej podlitý, celý dofialova, příšerně nateklý. Přivodil jsem si zlomeninu nosních kůstek, chrupavky napadrť. A třítýdenní klid na lůžku.

„A co s těmi kuřaty, co z nich uděláme?“ pravila rodina.

Ze skromného počtu cen, které jsem za svého života obdržel, byla tahle ze všech nejsmutnější. Od té doby můj nos, z jedné strany lehce pomačkaný, ztratil svou původní bezchybnost a nestojí vůbec za řeč.

Pod hustým obočím a řasami postrádajícími délku, romantické zakřivení i okouzlující splývavost jsou uvnitř štěrbin připomínajících otvor kasičky vsazena malá očka, která jsou celkem čilá, velmi pohyblivá a – jak mi bylo řečeno – také všeříkající, zrcadlící jak vnější dojmy, tak dění uvnitř. Jsou to oči neškolené, nepokrytecké, a tak snad není chvíle, kdy jimi nejsem prozrazen. Tento nedostatek mých očí je příznačný i pro můj obličej, jehož rysy jsou přehnaně neposedné – moje mimika je natolik výrazná a proměnlivá, že pokaždé, když mě chtěl nějaký přítel kreslíř portrétovat, musel od toho velice rychle upustit. Je smutné, že nemohu být majitelem statických, neměnných, vzdělaneckých rysů, netečného obličejového mechanis­mu. Protože k čemu mi takovéhle rysy jsou? Co značí? Rozhodně si nemyslím, že by nějak významně vypovídaly o vnímavosti – tak jako široké čelo není žádnou zárukou inteligence, ať si romanopisci říkají, co chtějí. S takovou pohybem oplývající tváří je lepší snad ani nevycházet z domu, vystříhat se veškerého kontaktu s lidmi. Pakliže nedokážete zastřít citové pohnutí, které ve vás vyvolávají ostatní – pokud neumíte skrýt zklamání ze slečen –, je lepší uchýlit se k misantropickému čtení Thébaidy. Myslím si, že to je dobrá rada pro všechny nešťastníky, jejichž rysy jsou stejné jako ty moje. U svých očí bych navíc ani nedokázal určit, jakou barvu vlastně mají. Na to, abych ji viděl jasně, jsou možná až příliš maličké. Někdy mi připadají šedočerné s lesklou tečkou uprostřed, schopnou vdechnout jim život.

Mám nápadně plochý obličej a široké, vy­­stouplé lícní kosti. Kvůli tomu někteří mí barcelonští přátelé tvrdí – a Màrius Aguilar to později napsal v jednom deníku –, že vypadám jako Rus od Středozemního moře. Ten postřeh se mi zalíbil a příměr mi posloužil jako podnět k vytvoření fantaskní genealogie mé rodiny. Podle tohoto rodokmenu pocházím z lidu slovanské, ne­-li přímo mongoloidní rasy, který byl v 16. století zajat jednou alžírskou lodí a u zdejších pláží pak osvobozen křesťanskou galérou. Po vysazení na souš a následném křtu mí předkové naznali, že v této zemi se žije natolik dobře, že se tu usadili natrvalo. Někteří moji přátelé – i nepřátelé – k tomu přimýšlejí spoustu podrobností a opřádají rodokmen tolika napůl absurdními, napůl věrohodnými zvěstmi, až mi občas připadá, že tomu všemu nakonec i sami věří.

Rozhodně nejsem žádný pedant, abych lpěl na tom, že jsem prototyp románského člověka. Mé příjmení po otci – Pla – z latiny nepochybně pochází. Když Eugeni d’Ors poprvé spatřil obě slova – Josep Pla – vytištěná na papíře, řekl, že to jméno tíhne k zemi, že stojí nohama na zemi, konkrétně, nepopiratelně. Ale co mé druhé příjmení Casadevall, které mám po matce, co prozrazuje? Tohle příjmení je v Barceloně, Gironě i v kraji Empordà považováno tak trochu za hebrejské; zkrátka židovské. Na středověkých seznamech osob upálených zaživa v Castelló d’Empúries během nastalých pogromů proti tamní židovské obci se příjmení Casadevall objevuje opakovaně. To jméno je každopádně židovštější než krev, která ve mně koluje, protože mi ani trochu nepřipadá, že bych vykazoval tři nejcharakterističtější rysy židovského vzezření. Židé, jak sefardští, tak aškenázští, mají smutné oči zbitého žebráckého psa; spíše než zahnutý, orlí nos mají nos plnější, dole rozpláclý a se sklonem k tvorbě malých kapek na povrchu sliznice; a pak, jejich šíje není útlá, nýbrž tlustá. Kdežto já, já nemám ani smutné oči, ani vlhký nos, ani tlustý zátylek. Mé oči jsou čilé – někdy až příliš, jak jste si vy sama, Lolo, mohla ověřit –, nos je tupý a šíje se krásně klene jako dobře vystavěná melodie. Tato tvrzení jsou neotřesitelná.

Mimoto je holý fakt, že otcovi předkové z matčiny strany měli sklony k obchodování, o nichž musím objektivně prohlásit, že jsem je u sebe nikdy nepociťoval. Jsem člověk bez jakéhokoli obchodního nadání, naprostý antitalent. Je tedy docela dobře možné, že příjmení je židovské a rasa lehce promíchaná. Mám tušení, že jsem Židem spíše jménem nežli činy. Jedno v sobě ovšem nejspíš nezapřu, a sice že viděno optikou principů díla Houstona Stewarta Chamberlaina, za jehož přečtení vděčím Alexandremu Planovi, a dogmat zastánců árijské čistoty jsem typickým produktem středozemní odpadní stoky. To mě vůbec nemrzí. Přemírou plavovlasosti, onou zářivou blonďatostí, bývám lehce znaven.

Ústa mám poněkud větší, rty výrazně plné a chrup vynikající. Uši normální, velice těsně přiléhající k lebce. Čelist mohutnou – třebaže ji neprovází žádná přemíra předpokládaného voluntarismu. Jakákoli možná souvislost mezi čelistí a vůlí dotyčného člověka je jen dalším neopodstatněným klišé románové tvorby. A pod levou lícní kostí se mi skví piha – nápadně jižanská, nepřehlédnutelná –, která zvýrazňuje neposednost mých obličejových rysů… A jsme tam, kde jsme před chviličkou byli. Ano; rozpohybovanost mých rysů byla a je jednou z mých celoživotních obsesí. Mluvím o sobě, milá paní, jako bych mluvil o někom zcela odtrženém od mého bytí – jako by se jednalo o románovou postavu. Mít tak kompromitující rysy je opravdové neštěstí. Můj obličejový rejstřík umožňuje přecházet z nejhlubokomyslnější vážnosti k nejrozpustilejší, nejdětinštější rozvernosti, z naprosté nevzrušenosti v nezměrnou úzkost, a to pozoruhodně rychle. Tím u mě rysy každou chvilinku podkopávají emoční vyrovnanost a v lidech, s nimiž přijdu do styku, navozují dojem, že projevování mých citů a pocitů postrádá věrohodnost i pevný základ. Mají mě za přelétavého a těkavého člověka, povrchního, záhadného, znejistělého a zbloudilého. Z toho vzešla teorie o mé cynické nestoudnosti. A jiní jsou vůči mně podezřívaví. Nedokážu v lidech vzbuzovat důvěru. Považují mě za člověka dvojí, ba dokonce i trojí tváře, u něhož nemůže být o nějaké diskrétnosti řeč. Jsem si jist, že mého malého okruhu přátel – mimochodem nevýznamného – se mnozí lidé stranili a jiní zase pro změnu dělali všechno možné, aby si k sobě nepustili mě, jenom proto, že ke mně pojali nedůvěru. A to všechno kvůli tomu, že mám velmi plastické rysy v obličeji, křiklavou pihu pod levou lícní kostí a příliš pohyblivou, proměnlivou a různorodou tvář – kterou jsem si navíc nevybral! Kdybych si mohl zvolit výraz svého obličeje, rozhodl bych se pro izobarické, ztuhlé, strnulé a neměnné rysy anglických sucharů. Milá paní, celé je to k pláči, ale co už nadělám? Rysy mám zkrátka takové, jaké jsem dostal do vínku, a jelikož nemohu za to, že jablka nepadají daleko od stromu, nelze mi to mít za zlé.

 

 

Balada

Jaume Cabré

 

Zorka se přestala usmívat, když jí vzali to jediné, co milovala, dětinského hocha, který už přes dvacet let uslintával a nenaučil se ani číst, protože si u toho oči i hlavu div nevykroutil. Ale do války se hodil, a tak si ho odvedli.

Zorka na svého Vlada často myslela a hořce plakávala, když si představovala, jak mu jeho prázdnou hlavu může provrtat tisíc kulek nebo jak si z něho prostoduší, bezbožní vojáci mohou utahovat, protože se ustavičně směje a je mu přitom vidět až do chřtánu. Zorka si zvykla vysedávat v jídelně, na stole květovaný voskovaný ubrus, na něm ruce, a s pohledem upřeným na nějaké světlem zalité místo nechávala čas plynout ve vzpomínkách na jeho imbecilní uchechtávání. Někdy se jí odpolední vzpomínky rozeběhly rychleji a vybavovalo se jí Vladovo dětství, kdy ještě nikdo nemohl říct, že pokulhává v řeči i myšlení, a ona dosud žila v domnění, že vychovává normálního syna. A její myšlenky se ubíraly ještě dál, k prvním dnům v osamění, poté, co jí Petara, jejího zbožňovaného Petara Štikoviće, nejstatnějšího muže ve vesnici, zabil splašený kůň a ona, s pusou dokořán a těhotná, zůstala na život sama. Vzpomínala i na dobu za svobodna, kdy byla krásnou dívkou z Černého domu a její mrzutí bratři obhospodařovali společný majetek, jak uměli, a to jí k životu stačilo. Tyto radostné chvilky si Zorka z Černého domu připomínala, aby z hlavy, byť třeba jen na malý okamžik, dostala chmurné myšlenky na Vladův úsměv, které ji postupem času sužovaly čím dál víc. A dny se jí tak zdály kratší.

Časem pro samé vzpomínání zapomněla mluvit s lidmi a občas se sytila namáčenými sušenými treskami, aby nemusela vařit, aby nemusela dělat nic a měla více chvilek na přemýšlení o synovi, kterého jí vzali bezbožní, odrodilí vojáci. Každý den odpoledne vycházela z domu, ale pokaždé se jen mezi oblaky zvířeného prachu znaveně došourala na konec vesnice a pozorovala cestu, po níž si ho odvedli; a prodlévala tam až do soumraku, kdy se stíny prodlužovaly a bledly, a mezi lidmi se začalo říkat, co se to s tou Zorkou jenom děje, už je pomalu čas myslet na večeři, a ani sousedky se s ní o tom neodvažovaly mluvit, protože z jejího pohledu se vytratila vlídnost.

Černý dům byl vždy tichým panským domem, jako by stěny ztělesňovaly a připomínaly úmrtí, která je během pár let obtěžkala. Proto sousedky Zorčino vzlykání u stolu nevnímaly a nejedna se ptala, co dělá chudák ženská zavřená tak dlouho doma, a křižovaly se, jak jen může vzdorovat ranám života, když žije jako kámen a denně se stravuje hořkostí svého nářku. A Zorka dál trávila hodiny nehnutě u stolu, až jednou, přesně tři měsíce ode dne, kdy jí odvedli syna, pocítila silnou touhu vyplakat se, pořádně, aby ze sebe vyplavila všechnu tu po devadesát dní hromaděnou hořkost a zatrpklost. Aby ji neslyšela žádná sousedka, strčila hlavu do dýmníku a polovinu noci proúpěla až do úplného vysílení.

Když se rozneslo, že výbuchy se ozývají stále blíž a že po proudu řeky Rzav začínají připlouvat ztrhaná těla, zkusila Zorka přiživit své zoufalství a v poledne se pravidelně vydávala k Ledovému mostu, kde si sedala na hranatý kámen a pozorovala, jak korytem řeky, která za jejích mladých let byla plná kaprů a radovánek, plyne čas a voda s mrtvými. Zpočátku si je dychtivě prohlížela, aby mezi nimi poznala svého syna; ale místo toho v očích utopenců četla, jaká temná smrt je potkala, a mávala jim na rozloučenou a říkala jim: sbohem, mí synové, jak to, že jste mrtví, když ještě před nedávnem jste si hrávali na schovávanou, a oni jí neodpovídali, ačkoli mnozí, obličej stažený hrůzou, na ni hleděli. A to už lidé na zápražích domů říkali: podívej se na Zorku, chudák ženská jde k řece, a přitom je čas oběda. A říkali, ať ji Všemohoucí ochraňuje a zalézali dovnitř, protože od doby, kdy po Rzavu začali připlouvat mrtví, panoval ve vesnici počínaje polednem zákaz vycházení.

Jednou se Zorka střetla s oddílem po zuby ozbrojených, ale po dnech v lese otrhaných, špinavých, zarostlých vojáků, kteří si na ní chtěli zchladit žáhu. Nevybíravě jí dali na srozuměnou, že se tu touhle dobou ani nikdy jindy nemůže procházet, že tady poroučejí oni, a jelikož na ně jen nepřítomně, beze slova hleděla, velitel ji upozornil, že jemu se nebude vysmívat ani Bůh, ani Alláh a že má rozkaz střílet po všem, co se pohne, třeba i po kočce nebo psovi. Nechala je, ať si vyhrožují, a vydala se k řece, protože bylo poledne a musela se jít podívat na své proplouvající mrtvé. Velitel na ni ještě jednou zakřičel, až se jeho řev odrážel od zdí domů a pronikavě doléhal k uším vyděšených sousedů. Šoupavým krokem, kterým vířila prach, pokračovala Zorka nevzrušeně dál. Velitel proklel nebesa a vychrlil ze sebe rozkaz k palbě; bezduší, bezbožní vojáci váhali, hleděli na ni, jak se vzdaluje, a nejeden z nich si pomyslel: to přece, to přece nejde, vždyť je to stará, bláznivá ženská. Velitel rozběsněným, chraplavým hlasem zopakoval rozkaz k palbě. A tehdy jeden z vojáků přiložil k líci pušku, úžasnou FR50, se kterou před válkou chodíval nějaký šťastlivec na divočáky, teleskopickým hledáčkem zacílil na ženina záda a vystřelil. Zorka z Černého domu se svalila na zem jako ranec prádla. Voják k ní přistoupil blíž a spokojen se svou muškou se na ni užasle zadíval, pak zvedl hlavu a křikl:

„Podívejte, taková dobrá trefa, a ještě se hýbe!“

Těžce raněná Zorka se přetočila na záda, k nebi, aby mohla snáz vypustit duši, a ztěžka oddychovala. Necítila žádnou bolest ani žal, protože oboje už dávno vyplakala. Tehdy pohlédla vojákovi do tváře, vytřeštila oči a natáhla ruku. Slovům, která vyřkla, rozuměly jen kameny, protože vyšla spolu s prvním výtokem husté, vším tím utrpením dočerna zbarvené krve. A pomyslela si: chudák dítě, vypadl mu další zub, nestarají se o něho dobře. Vojáka výtok tmavého čůrku pobavil a se smíchem přiložil hlaveň pušky k jejímu čelu; Zorka sebou zoufale škubala, nikoli však strachy, ale tím, jak moc chtěla, aby jejím slovům, pohlceným řinoucí se krví, bylo rozumět. Výstřel jí rozerval lebku a voják vítězoslavně zahýkal štěstím:

„Už se nehýbe! Teď už ne!“

A rukávem košile si otřel slinu, která mu tekla z pusy, načež se s připitomělým smíchem, odrodilý a prostoduchý, vrátil k oddílu.

 

 

Svatý Valentýn

Quim Monzó

 

Muž, který se nikdy nezamilovává, vychází z muzea a na náměstí před budovou usedá na lavičku. Když se v muzeu díval na kresbu Manola Huguého, seznámil se s ženou s bezelstnýma, hlubokýma očima a lehce rošťáckým pohledem, a pomyslel si, že do této ženy by se snad přece jen zamilovat mohl. A taky ho napadlo, že se mu na ní líbí nejen bezelstné oči a ten lehce rošťácký pohled. Imponuje mu i způsob jejího vyjadřování. Během té chvíle, co se spolu v muzeu dali do řeči, nepronesla ani jednu banalitu, ani nepapouškovala žádné nazpaměť naučené fráze. A tak poté, co se rozloučili, vydal se za ní a zpovzdálí ji sledoval, dokud ji neviděl vejít do průčelí jednoho domu; a teď vyčkává.

Muž, který se nikdy nezamilovává, už od útlého dětství tušil, že najít ženu svých snů nebude nic snadného. Již jako děťátko toužebně hleděl na nohy své chůvy oděné v bílých podkolenkách a něco uvnitř mu říkalo, že to bude strastiplná cesta. Především proto, že neměl jasnou představu, jak by žena jeho snů měla vlastně vypadat, ani jestli nějaká taková (ve skutečnosti) existuje. Nebyl nijak vyhraněný. Nepředstavoval si ji ani vysokou, ani malou, ani jako blondýnu či tmavovlásku. Netoužil, aby byla nějak zvlášť chytrá nebo naopak hloupoučká, jak si někteří přejí. V pěti letech se zamiloval do dcery knihkupce odnaproti, u kterého kupoval tužky, gumy, pera, násadky, inkoust a bloky v kroužkové vazbě. Nic jí samozřejmě neřekl. Byla to tajná láska, kvůli níž celé noci probděl, tvář knihkupcovy dcery pořád před očima, a ne a ne usnout: ty bezelstné oči, lehce rošťácký pohled. Ještě teď, když přemítá o ženě, do které by se mohl zamilovat, na ty bezelstné oči a lehce rošťácký pohled myslí. Jednoho dne však knihkupectví prodali, rodina odešla z města a už o nich víckrát neslyšel. Stýskalo se mu po ní. Dokonce tolik, že mu bylo víc líto, že o ní nic neví, než že se jí neodvážil vyznat lásku, když ještě bydlela naproti. Znovu se pak zamiloval až v osmi letech. Tehdy ještě nevěděl, že je to naposledy. Zamiloval se do kamarádky své starší sestry. Často si k nim chodila hrát. Kvůli tomu, že se zamiloval, se cítil provinile: vůči knihkupcově dceři mu to připadalo jako zrada. Kamarádce jeho sestry mohlo být tak dvanáct a on, osmiletý klučina, neměl nárok. Snad až bude o něco starší a rozdíly, které se v tu chvíli zdály být propastné, se trochu setřou… Následné roky uháněly stovkou za hodinu, pokaždé rychleji. Teď už mu je devatenáct. Už rok je plnoletý. Ještě rok a bude mu dvacet. Dvacet! Nikdy by ho ani nenapadlo, že se toho jednou naděje, on, v jehož mysli se mezi dvanáctým a čtrnáctým rokem usadila mystická představa o smrti před dvacátými narozeninami: že zahyne při nehodě v autě nebo na motorce, nebo aspoň jako sebevrah. Ke slovu přichází pochybnost: cožpak se už nikdy znovu nezamiluje? Už je to celé desetiletí, co se do nikoho nezamiloval, a po probdělých nocích, kdy se převaloval v posteli a před očima měl vzpomínku na svou milou, se mu začíná stýskat. Možná, že právě o tomhle je dospělost. Ostatně, přemítá, zamilovanost je přece projevem nevyzrálosti, známkou toho, že člověk není dostatečně nezávislý. Jenom mu nejde do hlavy, proč postrádá něco racionálně tak neprospěšného. A jak to, že se cítí prázdný? Proč se nezamiloval do Marty, s kterou se seznámil na hodinách kreslení? Dobrých vlastností má hned několik. Nedostatků zrovna tak. Nic, nad čím by se nedaly přimhouřit oči. Ty se totiž dají přimhouřit vždycky, tohle mají všechny nedostatky společné. A přesně to ho napadlo, když v něm uzrálo rozhodnutí, že se s ní rozejde. Ale proč by nad nimi měl přivírat zrak zrovna u Marty, a ne u nějaké jiné? Má­-li mít někoho rád, pakliže mít rád má znamenat skutečně to, co předpokládá, nesmějí mu malicherné nedostatky lézt na nervy. Což Martiny nedostatky dělají. Je nafrněná a obsedantní. Samozřejmě, že je srdečná, chápavá a přívětivá. Ale srdečná, chápavá a přívětivá je i Neus. Jenže s Neus je zase potíž v tom, že je trochu jednodušší, bez vlastního úsudku. A aby toho nebylo málo, hraje si (nejistá sama sebou) na velkou ranařku. Projevuje se to obhroublým chováním typickým pro lidi, kteří chodí po diskotékách a kteří během chvilky, s hudbou na plné pecky, musí ukázat, že jsou zajímaví. Dojem zajímavosti přitom vytvářejí za pomoci úsečných, předem nachystaných hlášek, které jsou kdykoli a kdekoli připraveny k vypuštění. A co Tessa? Tessa je inteligentní, oduševnělá, vtipná. Úplně spolu souzní. Třeba v restauraci jim stačí pouhý pohled přes stůl a hned vědí, bez jediného slova, jen díky zajiskření očí, co si myslí, z koho si utahují. A co víc, náramně si rozumějí v posteli. Ale jinak je to rozmazlená holka, které když se nedopřeje nějaký rozmar, hnedka dělá ksichty. A kromě toho je líná a den proválí na gauči, mátožně u toho pokuřuje a ta cigaretka nebere konce. Pravý opak Anny, ta pořád něco dělá. Hotové dynamo, které svou chutí do života pohání i ostatní. Jenže jakýpak že to má Anna nedostatek? Je majetnická jako žádná jiná; během těch měsíců, co spolu chodili, ho ve dne v noci kontrolovala a pořád zpochybňovala, že ji nemiluje tolik jako ona jeho. A měla pravdu. Protože on ji nikdy nedokázal milovat, ať se o to snažil sebevíc. Vážil si jí, líbila se mu. Ale milovat ji, milovat… A není to tím, že by hledal nedosažitelné ideály. Není tak hloupý, aby věřil, že najde někoho bez vad na kráse. Pokud má člověk toho druhého opravdu rád, nedostatky se zastrčí do šuplíku, a ne aby se neustále vytahovaly. Snažil se ji milovat. Stejně jako se snažil milovat Tessu, Neus a Martu. Za to, aby se do některé z nich zamiloval, by dal život. Protože zamilovat se do kterékoli z nich by za to stálo; jenomže to on přes veškerou snahu nedokáže. Proč nemůže být jako všichni ostatní a zamilovat se? Sefa (další dívka hodná toho, aby v každém, kdo není mdlého rozumu, zažehla lásku) mu říká, že to je určitě nějaké trauma z dětství. Že mu nejspíš ani matka, ani otec neprojevovali dostatek lásky, a proto je teď takový, jaký je. S dalším neotřelým názorem přišla Cuqui, která mu při posledním setkání, ještě než mu řekla definitivně sbohem, sdělila, že nikoho nemůže milovat jednoduše proto, že miluje pouze sám sebe. Je to zkrátka sobec a lásky žen, které se do něho zamilují, není hoden. Pane jo, to jsou ale závěry, jen kdyby to tak ještě byla pravda. Jedno je však jisté: zamilovává se do něho mnoho žen. To mu nejde do hlavy. Proč se do něho všechny zamilovávají tak neskonale vášnivě? Proč se do žádné z nich není schopen obdobným způsobem zamilovat on?

Muž, který se nikdy nezamilovává, nad tím rozjímá, když vtom spatří, jak dívka, kterou poznal v muzeu, vychází z průčelí domu a míří do jedné z bočních ulic. V mžiku se zvedá z lavičky. Vydává se za ní. S každým krokem je jí blíž a blíž. Čím víc se na ni dívá, jak si to před ním vykračuje, tím víc se mu líbí, a jak si všiml v muzeu, ani on jí není úplně lhostejný. A co kdyby to tentokrát přece jen zafungovalo? Už je těsně za ní; má ji na dosah ruky. Stačilo by jen poklepat jí na rameno, aby se otočila.

 

 

Poslední vycházka

Joan Margarit

 

Skrze bolest

Nikdy jsem nezapomněl na pohlavek

od strážníka

a jeho hrubé, strohé napomenutí:

koukej mluvit španělsky.

Až do mých čtyřiceti, se tu

vyslýchalo a mučilo.

Jenom španělsky.

Ale přes tolikeré ponížení

jsem dokázal mít rád Ramóna i Luise

a nejhorší slova, ta, která mě ranila nejvíc,

jsem nakonec slyšel ve své mateřštině.

Slovům předcházelo něco jiného.

Líbezného a nezničitelného.

Něco tak jasného, že nic jasnějšího už nebude.

Myslím, že to přišlo z míst, kterými je dětství.

Někdy to slýchám spolu s hudbou,

nějakých deset patnáct not,

které mě pokaždé dojmou,

ale nevím proč, ani od kdy.

Jako by to byl bezejmenný hrob,

na nějž jsem z lásky pořád nosil růže.

Je to síla a světlo čehosi, co neznám,

Varuje mě to a chrání před místem,

kde to nemám rád.

Před zbytečnou zlobou. Před sebou samým.

Před druhými.

Před nějakou nebezpečnou lhostejností.

A náhle si uvědomuji, že je to v mých básních.

Že kvůli tomu jsem je napsal také španělsky.

 

Nevyhazuj milostná psaní

Ta tě neopustí.

Uplyne čas, setře se touha

– ta směrovka stínu –

a smyslné, inteligentní, překrásné tváře

se ukryjí v zrcadle uvnitř tebe.

Přijdou léta a knihy tě budou unavovat.

Sejdeš ještě víc

a přijdeš dokonce i o poezii.

Chladný hluk města za skly

se postupně stane jedinou hudbou

a milostná psaní, jež si uschováš,

tvou poslední literaturou.

 

Poslední vycházka

Už jsem nejedla, padaly mi vlasy,

oči jsem měla celý den zavřené.

Ale zrána jsem bývala na balkóně

a kdosi mezi stromy na ulici ke mně promlouval

hlasem podobným hlasu mé matky,

která spávala na lůžku vedle mě.

Náhle jsem přestala být unavená

a bez berlí jsem vyšla z domu.

Jen tak, což jsem nikdy nemohla,

a cítila jsem, že se mi navrací radost:

nemoc byla zpocená kůže

kterou jsem teď ze sebe shodila.

Nikdy jsem se necítila tak lehce.

Ohlédla jsem se k svému balkónu,

zábradlí jako partitura,

a řekla jsem mámě a tátovi sbohem.

Život si mě vyvolil z jejich lásky.

Zrovna tak smrt.

 

Dívka od semaforu

Je ti tolik, jako bylo mně, když jsem

začínal snít, že tě potkám.

Ještě jsem nevěděl, stejně jako ses to

ještě nenaučila ty, že jednoho dne

je láska tou zbraní nabitou

samotou a melancholií,

která teď na tebe míří z mých očí.

Jsi dívka, kterou jsem tak dlouho

hledal, když jsi ještě nebyla.

A já jsem tím mužem, k němuž jednou

budeš chtít směřovat své kroky.

Ale to už od tebe budu tak daleko

jako teď ty ode mě na tomto semaforu.

 

Budou chtít, abys umřel

Slyšíš to podvečerní klidné moře,

napůl varhany, napůl violoncello.

Stmívá se. Tak jako všichni starci hlídáš si

svůj vlastní konec, zatímco podél pláže

moře je rozvinujícím se kusem hedvábí.

Posloucháš, co ti říkají vlny:

ti, kdo tě budou milovat, budou chtít, abys umřel.

Protože je budeš milovat, budeš chtít umřít.

Neúprosná logika lásky.

Neúprosná logika smrti.

Úleva, kterou přináší vědomí, že jsou tak

spojené.

 

Z katalánských originálů Josep Pla: Quadern Gris (Destino, Barcelona 2013), Jaume Cabré: Viatge d’hivern (Proa, Barcelona 2000), Quim Monzó: El perquè de tot plegat (Quaderns Crema, Barcelona 2000) a Joan Margarit: Hivern fascinant (Proa, Barcelona 2017), Aiguaforts (Columna, Barcelona 1995), Joana (Proa, Barcelona 2002), Estació de França (Hiperión, Madrid 1999) a No era lluny ni difícil (Proa, Barcelona 2011) přeložil Michal Brabec.

 

Katalánská literární příloha A2 je samostatně neprodejnou součástí kulturního čtrnáctideníku A2 č. 5/2020. Texty vybral Michal Brabec. Redakce Karel Kouba a Michal Špína. Ilustrovala Nikola Logosová, grafická úprava Lukáš Fairaisl. Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR.