Okcitánština byla lingua franca středověké dvorské kultury, ale pozdější francouzský centralismus ji téměř vymazal z lingvistické mapy. Zvolit si ji za jazyk literární tvorby je dnes i politické gesto. Zejména okcitánská poezie (ukázky najdete na straně 22) ukazuje, že psát v regionálním jazyce neznamená uzavírat se na vlastním dvorku.
Okcitánština, okcitánský, Okcitánie jsou slova u nás téměř neznámá. Jedním z důvodů je, že oblast jižní třetiny Francie nikdy netvořila samostatný stát. Od raného středověku se zde ovšem mluvilo a psalo různými varietami okcitánštiny – a tento jazyk spolu se sdílenou literární tradicí dodnes tvoří hlavní tmelící prvek okcitánské identity.
Okcitánština získala název z místního výrazu pro přitakání (oc), který se vyvinul z latinského hoc (toto). Ačkoli se dnes její historická úloha připomíná snad jen v akademických kruzích, jako první z jazyků odvozených z latiny dosáhla nadregionální standardizace a stal se z ní jazyk úřední i básnický. Ve středověku okcitánština umožnila naprosto nevídaný rozkvět umění, který vrcholil ve 12. a 13. století, ve zlaté éře trubadúrské lyriky. Její ohlas zasáhl Kastilii, Galicii, Aragonii, Katalánsko, Sicílii, Anglii, německé a okrajově i české země. Okcitánština tehdy získala podobnou mezinárodní prestiž jako v novověku francouzština a stala se jazykem západoevropských umělců a šlechty – ostatně nejstarší známé sonety vznikly na Sicílii a byly napsány okcitánsky.
Útlak a úpadek
Pozdější vývoj však okcitánštině nepřál: po krvavé křížové výpravě proti albigenským, která měla za následek podrobení jižních krajů do té doby ekonomicky i kulturně mnohem chudší severní Francii, okcitánština začala ustupovat jazyku dobyvatel, tedy francouzštině. Macešský vztah francouzské koruny vůči Okcitánii se projevil mimo jiné ve faktickém zákazu oficiálních textů v okcitánštině v 16. století. Psaná okcitánština se proto mohla vyvinout jen částečně, absence jednotné normy navíc vedla k postupnému vzdalování jednotlivých nářečí. Tichou toleranci regionálních jazyků v ovzduší sílícího centralismu vystřídala po roce 1793 jakobínská doktrína jednoho národního jazyka, s níž se Francie nevyrovnala dodnes. V jejím důsledku byla do přelomu tisíciletí okcitánština – obdobně jako třeba bretonština nebo alsaština – prakticky vytlačena z veřejného života: zbylo pouze půl milionu mluvčích, kteří tuto řeč čím dál méně používají v každodenní komunikaci.
Nejpozději od 20. století totiž sami mluvčí okcitánštiny začali přijímat státní doktrínu, která ztotožňuje francouzštinu s civilizací, úspěchem a budoucností, zatímco „hatmatilky“ (rozuměj regionální jazyky) podle ní nemají perspektivu a patří minulosti. Po druhé světové válce tak nastal zlom, kdy rodiče přestali předávat dětem svůj mateřský jazyk. Už v 19. století navíc tříštění okcitánštiny dosáhlo takového stupně, že se jazyk rozdělil na variety, jež někteří odborníci vnímají jako nářečí jednoho jazyka, jiní pak jako samostatné jazyky jednoho jazykového svazu. Existuje tedy více okcitánštin a nejednotnost pohledů se odráží i v otázce pravopisu, kdy na sebe narážejí jednotná panokcitánská norma s normami regionálními, zejména pak s pravopisem provensálským. A zatímco mluvená okcitánština v místních podobách žije či dožívá spíše na venkově a mezi lidovými vrstvami, její psaná panokcitánská podoba se – podobně jako panokcitánská identita – stala záležitostí vzdělanců.
Dvojnásobný paradox
Údělu jazyka, jehož dny se zdají být sečteny, neunikla ani literatura. Jak řekl vídeňský okcitanista Georg Kremnitz, okcitánský spisovatel je paradoxní tvor: musí mít velmi silnou motivaci, aby psal v jazyce, jehož psanou podobu často ovládl pozdě či s obtížemi a s jehož postupným vytrácením vede neustálý boj. Mimo jazyk spisovatel nemůže existovat – a vybrat si k tvorbě okcitánštinu tak samo o sobě představuje výraz politického aktivismu. Zároveň autor musí předem počítat s tím, že jeho knihy si přečte nepoměrně méně čtenářů, než kdyby upřednostnil francouzštinu, dále pak se slabým mediálním ohlasem a mizivou zpětnou vazbou u literární kritiky. Přesto literární tvorba v okcitánštině nikdy nezanikla, a po staletích postupného útlumu přišlo dokonce – v období zrychlujícího se ústupu mluveného jazyka opět paradoxně – období vzmachu. Díky tomu i díky dílčím úspěchům na poli vzdělávání či v oblasti politiky zůstává otázka další existence okcitánštiny a okcitánské literatury otevřená.
Okcitánština nicméně není jediný regionální jazyk, jemuž se často nedopřává sluchu. O to záslužnější pak jsou výpravné projekty jako vloni vydaná antologie Par tous les chemins. Florilège poétique des langues de France (Všemi cestami. Výkvět poezie jazyků Francie), pod níž se jako koordinátoři podepsali Marie-Jeanne Verny a Norbert Paganelli. Jako jedna z mála knih, jež mohou vykročit z rámce jednotlivých menšinových jazyků a jejich nepočetných čtenářských obcí k širšímu publiku, na stovkách ukázek ilustruje nečekanou svěžest, plodnost, rozhled i nadání řady autorů píšících alsasky, baskicky, bretonsky, katalánsky, korsicky či okcitánsky.
Okcitánština platila od svých prvopočátků za jazyk básníků a tento úděl ji provází doposud: většinu literární produkce dodnes tvoří poezie. Proto také v tomto čísle představujeme výbor z okcitánských básníků [viz strana 22]. Na případu poezie – jako krajního napnutí možností jazyka, zhodnocení jeho potencialit a největšího zhuštění významů – se přitom dá doložit jak rozmanitost současné okcitánské tvorby, tak i její světová úroveň.
Lokální i univerzální
Zmíněná antologie Všemi cestami dává praktickou odpověď na otázku, co (kvalitativně) velkého dokáže vzniknout v (kvantitativně) malém jazyce. Čtenář se tu může znovu a znovu přesvědčovat, že každý ze zastoupených jazyků je schopen vysoké poezie, ba co víc: nesetkáváme se zde s uzavřeností ani zahleděností do sebe, se vzýváním vlastního dvorku či humen jako zlatého telete, vylučováním nebo předsudky. Regionální autoři naopak často – možná mnohem častěji než autoři píšící ve velkých jazycích, jež si daleko spíš mohou vystačit „samy se sebou“ – čerpají z četby cizích literatur, ze vzdálených časů či míst a zajímají se i o problémy, které se jich samých přímo netýkají. Z jednotlivých ukázek pak vyvstává hluboká humanita a s ní také pravdivost výroku portugalského literáta Miguela Torgy, že „univerzální rovná se lokální minus zdi“.
Na závěr si dovolím delší citát bretonského spisovatele Armanda Robina z roku 1940, jenž podmanivě vyjadřuje, co může nebásník zachytit jen hrubě a nedokonale: „Rád sním o poezii, jež by byla velká, a zároveň prostá; zajisté nemůže být dobré, aby se krása styděla za svou lidskost. Mnoho z nejryzejších básnických duchů po několik posledních generací nepsalo nic jiného než básně pro básníky; takováto poezie má svou velikost – zrodila se z ní některá mistrovská díla francouzského jazyka –, je však třeba přiznat, že navzdory její kráse se jí nepodařilo získat si důvěru lidí (…) Jaké zalíbení nacházejí někteří v odsuzování veřejnosti, jež ztratila zájem o poezii! Já se zase nemohu zdržet, abych na adresu takových kritiků obecného vkusu nepronesl několik přímých slov: pravda je jednoduše taková, že zatímco lidé jsou své nejvlastnější potřebě poslušni a poezii stále vroucně milují, my básníci jsme udělali vše, co bylo v našich silách, abychom je přesvědčili o tom, že jich již nemáme zapotřebí; jedině my básníci jsme zodpovědní za tento rozkol mezi sebou a čtenářstvem; a je důležité, abychom si to my sami říkali a opakovali.“
Autor je romanista.