Olga Stehlíková
O čem mluví Matka, když mlčí
Dobrý důvod 2019, 36 s.
Environmentální tvorba reflektující negativní dopady lidské činnosti na planetu Zemi se v české poezii stává čím dál frekventovanější. A to i díky pobídkám, jako je nedávno vzniklá iniciativa Přírodní lyrika. Jedná se o open call zaslaný současným básníkům, který se táže po smyslu této oblasti lyriky a vyzývá k její revizi. Do tohoto dynamického prostoru vplouvá svou básnickou skladbou Olga Stehlíková. Básnířka svůj hlas propůjčuje planetě Zemi, kterou přitom pojímá podobně jako filosof Lukáš Likavčan ve své aktuální knize Úvod do srovnávací planetologie, v níž se zaobírá představou „Země-bez-nás“. Lidé tu vystupují jen jako dočasní obyvatelé planety, jako pouhý bod ve vývoji metabolického řetězce. „Pište básně o přežití, poslouchám a tleskám./ Klidně mě rozdělte na horstva, vzduchy a vodstva./ Na minerály, buňky a prvky./ Na půdu, faunu a flóru./ Na jádra a obaly,“ obrací se Stehlíková proti antropocentrickému pohledu člověka, který se svým hypertrofovaným subjektivismem odcizil přírodě. Sbírka je v mnohém naivní a drzá a je psána se sarkastickou a frivolní odtažitostí. Stehlíková k environmentální problematice přistupuje jinak než básníci, kteří jsou s přírodou srostlí. Její básnický vhled nevychází zvnitřku přírody, ale je odpozorovaný jaksi zvnějšku, daleko od toho všeho. Autorce můžete vytknout, že se svezla na moderní vlně „nové angažovanosti“, nebo ji můžete ocenit za to, že ohledává nové autorské strategie, jak uchopit téma environmentální poezie. Pravda je asi někde uprostřed.
Libor Staněk
Petr Měrka
Realita šílenství
Malvern 2019, 156 s.
Titulní realita šílenství vystihuje fungování povědomého fikčního světa, který je řízen psychofarmaky a rozmary šílených multimilionářů, v němž jsou války vyvolávány kvůli očistě a lidé žijí ve virtuální realitě na pomezí bdění a hnilobného duchovního kómatu. Titul ale zároveň vystihuje Měrkovu tvůrčí metodu. Z autorových předchozích knih víme, že se s ničím příliš nemaže a jeho fantasmagorické příběhy plné zvratů, zdeformovaných odkazů na aktuální svět a hyperbolických popisů zhoubných společenských trendů dokážou být i vtipné. Realita šílenství je ale šílená spíše v tom špatném smyslu slova: ačkoliv je zde mnoho nosných nápadů, ve zběsilém víru je přehluší lavina dalších inspirací a úvah, které jsou banální až grafomanské. Autor v rámci své nevyzpytatelné tvůrčí metody smýká postavami proti zažitým literárním postupům a znejišťuje čtenáře neustálými změnami v likvidním ději, v němž je těžké určit rozdíl mezi skutečností, halucinací a psychózou. Možná se tak Měrka snaží nastínit fungování šílené mysli, avšak podobně jako u popisu snů nebo psychedelických zážitků taková snaha nutně troskotá na nemožnosti zprostředkovat slovy jejich komplexnost. Při čtení je třeba se obrnit trpělivostí, i když – jak to u jurodivých bývá – v extatické hlušině je občas možné najít nějakou tu perlu. Kniha by se dala ocenit za radikální autorské gesto směřující proti všem zavedeným literárním pravidlům. Stejně tak ji ale lze označit za nesouvislý blábol, který není určen pro čtenáře současné ani budoucí a jde spíš o autoterapeutický text, jenž měl zůstat v šuplíku. Bizarní – a bohužel krajně nečitelný – mašíbl.
Karel Kouba
Vladimir Rafejenko
Dlouhé časy
Přeložily Jekaterina Gazukina a Tereza Chlaňová
Větrné mlýny 2019, 340 s.
„Ať to vezmeš jakkoli, je to koneckonců tvoje rodná Ukrajina. Proto se tu na jaře štěstím nedá dýchat.“ První kapitoly Rafejenkova románu dokážou nadchnout – už jen tím, že se o válce na Donbasu dá psát i jinak než dokumentárně, sentimentálně nebo vlastenecky. Sympatickým narušením stereotypů je i to, že ukrajinský autor usazený v Kyjevě napsal knihu v ruštině a dokázal v ní navázat na gogolovské groteskno: v okupovaném městě Z, pod nímž se skrývá autorův rodný Doněck, stojí lázně Pátý Řím, kde záhadně mizí ruští vojáci, zatímco personál nad vodkou filosofuje o Ukrajině. Dokud hlavní linii přerušují jen víceméně samostatné válečné povídky, je ještě všechno v pořádku. Jenže potom se text začne pod nánosem dalších a dalších narážek, memů a reálií dusit. Tak například: když se hrdinové octnou na absurdní misi v Kyjevě, aby koupili sošku Ganéši v obchodě s názvem Šiva Vyšivata, je potřeba vědět (anebo si v poznámkách přečíst), že „vyšivatnik“ je posměšné označení pro ukrajinské „hurápatrioty“, utvořené z ruského slova „vatnik“ (vaťák), které zase odkazuje na lidové kremlofily. Vrcholem je pak závěrečné karnevalové defilé ukrajinských osobností napříč stoletími – ani člověk, který se o Ukrajinu jakžtakž zajímá, se v něm nemá šanci orientovat a je odkázán na padesátistránkovou sekci vysvětlivek. Rafejenkův román tak nakonec „hybridní válku“ přece jen vystihuje: v podobných konfliktech totiž nejde jen o střet zbraní a těl, ale i o sémiotický chaos.
Michal Špína
Hannah Arendtová
Eichmann v Jeruzalémě
Přeložil Martin Palouš
OIKOYMENH 2019, 325 s.
Eichmann v Jeruzalémě žije tak trochu ve stínu svého podtitulu. „Banalita zla“ se stala floskulí, která je častěji instrumentalizována než promýšlena. V knize ji přitom nejlépe pochopíme tam, kde se tento obrat přímo nepoužívá – třeba v pasáži, v níž Hannah Arendtová upozorňuje, že i když se obžaloba snažila Eichmanna vylíčit jako monstrum, bylo „velice těžké ubránit se podezření, že je to šašek“. Všímá si ale i jeho třídního pozadí a toho, že v pilném úsilí plnit rozkazy jej motivovala nejen (stereotypně německá) snaha o důkladnost a spolehlivost, ale i resentimenty vůči vzdělanějším a lépe situovaným kolegům, vlastně spolupachatelům. Zásadní tezí knihy je, že Eichmanna predisponovala ke zlu nepřítomnost myšlení; neméně zajímavé a možná víc zneklidňující je ale to, co Arendtová říká o jeho normalitě. Tam totiž pojem zla fakticky škrtá, aniž by pochybovala o skutečnosti zlých činů. Zařazení autorky jakožto politické filosofky většinou zakrývá fakt, že kniha je napsaná jako skutečná reportáž – včetně novinářské dychtivosti po skandálních odhaleních, s níž Arendtová opakuje například hoax o Heydrichově židovském původu. Eichmann v Jeruzalémě dnes patří k titulům, na něž odkazuje kdekdo, aniž by je skutečně četl. Je to škoda, protože nabízí mnohem víc než notorietu s banalitou zla. Třeba snahu zhodnotit, v čem evropské národy vycházely vstříc nacistickým plánům, a také konstatování, že klást odpor rozjetému válečnému stroji mělo smysl.
Matěj Metelec
Malý Joe
(Little Joe)
Režie Jessica Hausnerová, Rakousko, 2019, 105 min.
Premiéra v ČR 13. 2. 2020
Rakouská režisérka Jessica Hausnerová na sebe upozornila před deseti lety subtilním dramatem Lurdy. Snímek o ochrnuté ženě, která při pobytu ve francouzských Lurdách začne znovu chodit, byl komplexní a jízlivou úvahou o instituci křesťanského zázraku i o církvi jako takové. Od té doby Hausnerová natočila jen film Láska šílená, kde se stejně zákeřnou ironií bourá mýtus rozervaného romantického básníka. Oba její starší snímky byly založené na drobných detailech spojených se situací, kde se rutinní každodennost střetává se spiritualitou. O to rozpačitěji působí její novinka Malý Joe, kterou se Hausnerová přidala k současné vlně artově laděné sci-fi. Film vypráví o vědkyni, která v laboratoři vyvíjí nový druh rostliny, jež má svým majitelům přinášet pocity štěstí. Hrdinka ale brzy pojme podezření, že květina má na lidi ve svém okolí vliv mnohem silnější… Na samotném ději je přitom máloco podnětného, záhadného nebo jinak stimulujícího. Je to nepříliš originální variace na Invazi lupičů těl, spojená s nahrubo a stereotypně nahozenými tématy syntetického štěstí, pracovních a rodinných vztahů nebo paranoidních představ pohlcujících naši interpretaci okolního světa. Stejně prvoplánově působí i okázalé formální hrátky s barevným tónováním scén, kamerovými zoomy nebo tempem vyprávění. Někdejší mistryně záludnosti tentokrát nenabídla nic víc než filmovou obdobu rutinně napsané sci-fi povídky, která se úporně snaží vypadat alespoň trochu důmyslně.
Antonín Tesař
Galactic Love
Galerie Svit, Praha, 1. 2. – 14. 3. 2020
Galerie Svit představila projekt Galactic Love, propojující tvorbu několika umělců: Marka Meduny, Martina Lukáče a Roela van der Lindena, jejichž malby a plakáty doprovází hudební klip uskupení Grottup ve složení Yung Faust, Ecce Kid, Ghost Knight a MGL. Propojení rapu a současného umění by se mohlo zdát jako podivný mashup, ale v posledních letech se na naší umělecké scéně nejedná o nic neobvyklého – stačí připomenout videa Marie Lukáčové, spolupráci umělecké skupiny DUNA a rappera Ca$hanovy Bulhara nebo videa jako Teaser, Balance of New či Chuť jater z dílny skupiny Rafani, která spolupracovala zejména s hudebním producentem Aid Kidem a hercem Danem Kranichem. Ostatně spojitost s Rafany není úplně nahodilá (a nejen proto, že Meduna je jejich bývalým členem): při pozornějším pohledu na závrať vyvolávající video jsem si začala klást otázku, zda jedna z maskovaných postav vedle poskakujícího Lukáče není vlastně Aid Kid a jestli zde nerapuje protagonista ze zmíněných rafaních videí. Příslibem odpovědi jsou po galerii rozvěšené van der Lindenovy plakáty, které zvou na březnový release mixtapu GRTTP přímo v galerii a zároveň jsou satirickými kresbami, jež tematizují galerijní provoz i samotné vystavující umělce. To vše sice na jednu stranu odvádí pozornost od společných obrazů Martina Lukáče a Marka Meduny, na stranu druhou však jde o příjemné vybočení ze strohých instalací, ke kterým se prodejní galerie často uchylují.
Natálie Drtinová
Handa Gote research & development
Johan doktor Faust
Colloredo-Mansfeldský palác, Praha, psáno z reprízy 13. 2. 2020
Toužíte po progresivním pojetí divadla, experimentu a zapojení technologií? Handa Gote tentokrát řekli ne. Vzali nejotřepanější loutkové představení o tom, jak doktor Faust zaprodá svou duši ďáblu, a bez jediné aktualizace nechávají velké loutky, vyrobené dobovými technologiemi podle původních figur, klátit se před diváky v toporných pózách. Vše podtrhuje doslovné znění v takzvané pimprláčtině a hru divadelníci pro jistotu zahájí slovy, že se omlouvají, ale oproti původnímu aranžmá si namísto svíček pomáhají žárovkami… Výsledek? Divadelní spolek Handa Gote uvedením archeologické vykopávky paradoxně dostává své pověsti experimentálních inovátorů. Disciplinované následování předlohy tvůrce osvobozuje od pokusů o kontextovou stylizaci a diváka zase od otravné ideologické dekonstrukce tvůrcových pohnutek. Přesto nakonec sledujeme překvapivě aktuální dílo, v němž hraje prim politicky nekorektní Kašpárek ztělesňující maloměšťáckého Čecha, který jako by vypadl z dnešní internetové diskuse. Stěžující si Mefistofeles zase upomíná na smutný osud současné zážitkové kultury, která nezvládá plnit přání spotřebitelů. A že Faust skončí podobně jako nenasytný konzument v rukou nemilosrdného exekutora, je už pouhou třešničkou na dortu. Oprášení historického kusu tak může říct více než do posledního detailu promyšlené „umčo“ bez pointy. Až by se chtělo zvolat: vzhůru do minulosti!
Vojtěch Ondráček
mʊdʌki
Heterogeneous Times
MC, IN:EX 2020
Debutové album původem běloruské umělkyně Poliny Khatsenky, v současnosti usazené v Ústí nad Labem, se zaměřuje na zkoumání elektromagnetických polí v našem okolí. Khatsenka k tomuto účelu využívá rozbitý kazetový přehrávač: čtecí hlava zaznamenává rozmanité signály elektromagnetického záření, které se objevují kolem rozličných elektronických zařízení a instalací. Album vydal label IN:EX ze Saské Kamenice jednak na kazetě, jednak jako digitální release, což není jen pragmatické rozhodnutí, ale rovněž odkaz na podmínky vzniku nahrávky, spočívající v překřížení technologií: analogové cívkové hlavy nesnímají magnetický pás, ale elektromagnetická pole digitálních modulací. Pozoruhodné rytmické vzorce, které vypouštějí nejrůznější elektronické přístroje, pak umělkyně stříhá, procesuje a zasazuje do ambientních ploch. Zvuk alba rozhodně netrpí snahou o co největší sofistikovanost, ale zároveň se nejedná ani o solitérní zvukový experiment: spíše než k urputnému noisu se produkce Poliny Khatsenky blíží experimentálnějším podobám taneční elektroniky: rytmické signály elektromagnetických polí jsou často pravidelné, a tím pádem i přitažlivé. Tři tracky představují tento koncept v poněkud minimalistické, ale přesto velmi suverénní a působivé poloze. Album Heterogeneous Times ukazuje, že na signály wi-fi, požárního alarmu nebo dalších běžných digitálních zařízení se dá docela dobře i tancovat. Lidský tanec má totiž k aktivitám elektronických strojů někdy nebezpečně blízko.
Jan Sůsa