Promyšlená vize moderního muzea

Už během posledního rozšíření v roce 2004 tehdejší představitelé newyorského Muzea moderního umění (Museum of Modern Art, MoMA) přemítali, jakým směrem by se měla instituce vyvíjet v následujících letech. Další přestavba sice měla být otázkou vzdálené budoucnosti, nicméně neutěšená situace na newyorském trhu s nemovitostmi donutila vedení neprodleně jednat. Rozšíření muzea provázela kontroverze spojená se zbouráním Muzea amerického lidového umění (American Folk Art Museum), které se potýkalo s tak velkými dluhy, že svou budovu muselo prodat. Sousední MoMA ji koupilo a v roce 2014 i přes mohutné protesty památkářů budovu zdemolovalo, aby místo mohlo využít ke své expanzi. Muzeu byl jeho kritiky opakovaně vyčítán až příliš agresivní styl skupování sousedících nemovitostí, což mu za devadesát let jeho existence dopomohlo k expanzi prakticky na celý blok mezi 53. a 54. manhattanskou ulicí. Celá vize „muzea budoucnosti“, jak současný ředitel Glenn D. Lowry nové MoMA nazval, tak byla vnímána v poněkud negativním světle.

To se podařilo napravit až v říjnu loňského roku při znovuotevření muzea. Výstavní prostory jsou nyní o třetinu větší, vystaveno může být až 2500 děl najednou, což je zhruba o tisíc víc než dřív. Projít celé muzeum během jediného dne se tudíž stalo v podstatě nadlidským úkolem. Náklady na přestavbu se vyšplhaly k astronomickým deseti miliardám korun, podle Lowryho však bylo nejnáročnější nastolit dostatečně sebekritický dialog uvnitř instituce – tedy vytvoření nové koncepční cesty a následné přesvědčování téměř devíti set spolupracovníků o její správnosti. Možná i proto Lowry při přípravách vsadil na odkaz Alfreda H. Barra, prvního ředitele MoMA. Barr byl přesvědčen, že v muzeu nemá být nic stálé – ani výstavy, ani umělecká díla, ani ­mobiliář. Za jeho vedení muzeum dokázalo reagovat na rychlé společenské proměny, promítající se pochopitelně i do tehdejší umělecké scény. V následujících desetiletích však rychle se rozrůstající instituce postupně upadla do stavu jakési hibernace. Až nyní se rozhodla, že se prudkými společenskými změnami nenechá nadále paralyzovat, a naopak je využije ve svůj prospěch. V nově vytvořené vizi tak transformaci doplnil důraz na trojici jevů spjatých s aktuální celospolečenskou diskusí na Západě: individualizaci, vzájemné prolínání a diverzitu. „Barr by musel uznat, že MoMA nyní opět naplňuje misi, která byla vytyčena při jeho založení,“ poznamenává Ann Temkin, hlavní kurátorka malby a sochy.

Konfrontace a nové příběhy

Transformace získala hmatatelné obrysy díky „dynamické soše“ korejské umělkyně Haegue Yang Handles (Madla), jejíž součásti se v prostoru atria každodenně přesouvají. Změna se ale promítla především do nově uspořádané sbírkové kolekce muzea: třetina „stálé expozice“ bude nově s půlročním intervalem měnit svůj obsah. To má muzeu umožnit pravidelně aktualizovat kontext vybraných uměleckých děl. Tím vyřeší hned několik naléhavých problémů kulturních institucí. Muzea mohou v rámci „stálé expozice“ představit pouhý zlomek často ohromné sbírky. „V depozitáři je toho mnohem víc, než bychom kdy byli schopni ukázat. Proto je nápad se čtvrtou dimenzí – časem – úžasný,“ pochvaluje si architektka Liz Diller. Lowry si byl mimo jiné vědom stále silnější dichotomie mezi objekty vystavenými a uschovanými v depozitáři: „Dříve jsme vystavovali především ikonická díla evropského a severoamerického umění. Sbírka v depozitáři přitom byla mnohem rozmanitější, komplexnější a zahrnovala skvělá díla umělců z různých regionů.“ Kurátorky a kurátoři si proto dali za cíl oba přístupy propojit a svou pozornost přesunout od jednotlivých výstavních projektů k vlastní muzejní sbírce.

Pravidelná obměna expozice navíc muzeu umožňuje rychleji a výrazněji reagovat na aktuální podněty, díky čemuž se může snáz profilovat jako progresivní instituce. MoMA sice například loni nepřipomnělo sté výročí založení německého Bauhausu speciální výstavou, alespoň však ve větším zastoupení vystavilo se skupinou spjaté umělce a umělkyně, jako třeba Vasilije Kandinského či Miese van der Rohe. Mimoto rotace děl muzeum ozvláštňuje a může lákat publikum k častějším a pravidelnějším návštěvám. Mistrovská díla navíc budou pravidelně vystavována v konfrontaci s jinými, neortodoxně zvolenými díly. Příkladem mohou být Les Demoiselles d’Avignon (Avignonské slečny, 1907) od Pabla Picassa, jež jsou momentálně konfrontovány s výrazně mladší malbou American People Series #20: Die (Série Američani č. 20: Zemři, 1967) Afroameričanky Faith Ringgold, tematizující krvavé důsledky amerického rasismu v šedesátých letech minulého století.

Na první pohled obě díla spojuje brutalita znázornění, nová je však linka mezi sexismem raného 20. století a postavením etnických menšin v USA o několik dekád později. Slečny tak namísto stokrát převyprávěného příběhu o genezi kubistických forem najednou vyprávějí i jiný, společensky relevantní příběh, jenž dílu zajišťuje aktuálnost i po více než sto letech od jeho vzniku. Podobným „mikropříběhům“ se daří nahlodávat jinak koncepčně hermetické místnosti. Až nadměrné rozmělnění a až přílišné tematické rozkročení by nicméně návštěvníky mohlo lehce zmást a prakticky by znemožnilo zasazení podobných konfrontací do náležitých souvislostí.

Houbovitý model

Uniformní přístup narušilo MoMA i při řazení výstavních místností: známý příběh moderního umění – od impresionismu přes expresionismus ke konstruktivismu a tak dále – se nyní výrazně rozvrstvil. Namísto pracně vykonstruovaného románu je nám předkládána spíše sbírka krátkých povídek, protknutá chronologickou linkou. Lineární osa expozice tím notně nabyla na objemu a přeměnila se v jakýsi „houbovitý“ model. „Nové uspořádání kolekce nabádá návštěvníky, aby si v muzeu vytvořili svou vlastní trasu, a my jim na ní nabízíme individuál­ní prožitky,“ osvětluje koncept Lowry.

V každé místnosti jsou nyní objekty vybrány podle jiného kurátorského přístupu: na základě chronologie, obdobného stylu, geografické příslušnosti či jednotícího tématu. Jedna z místností představuje zdánlivě nesourodá díla Cézannova, Chiricova, Picassova či ­Kleeova. Společný jmenovatel vyjde na povrch až po přečtení průvodního textu: André Breton vystavené umělce považoval za ideové předchůdce surrealismu. Tato neobvyklá spojení mají donutit návštěvníky k vlastnímu přemítání o daných dílech namísto obvyklého očekávání předem připravených odpovědí.

MoMA si očividně uvědomilo, že jednotlivá díla nejlépe umocní rozdílné přístupy – a ukončilo hon za zdánlivě optimálním, unifikovaným kurátorským postojem, do něhož se artefakty pouze dosazovaly a který nevycházel z tvorby samotné, ale spíše ze systému jejího řazení. Silnější zaměření na individualitu daných objektů umožnil i odklon od dříve všudypřítomných „ismů“ a kunsthistorické terminologie: speciálně vypracovaná studie MoMA odhalila, že se kunsthistorické znalosti návštěvníků často velmi liší, výjimkou přitom není ani jejich úplná absence. Tyto poznatky kurátory vedly k přeformulování spíše odborně laděných textů, aby umožnili přístup k umění všem společenským skupinám. Namísto definic uměleckých směrů jsou nyní více akcentována individuální propojení mezi jednotlivými díly, a to napříč formami, časem či geografickým vymezením.

Pětkrát víc umělkyň

Dosavadní příběh moderního umění, vyprávěný mezi 53. a 54. manhattanskou ulicí, byl převážně bílý a mužský. Ženy byly v původních expozicích zastoupeny zhruba pěti procenty, kdyžto nyní je jejich zastoupení až pětinásobné. Takto zásadní změnu muselo MoMA plánovat s několikaletým předstihem – skoro třetina nově vystavených děl byla zakoupena v posledních pěti letech. „Při rozšiřování sbírky jsme se zavázali, že se ve stejné míře zaměříme na ženy i muže, na kolektivy umělců i jednotlivce a na umělce z různých regionů,“ vyložil změnu nákupní strategie Lowry. Veskrze surrealistickou místnost, které by dříve dominovalo duo Dalí a ­Magritte, tak nyní svým unikátním přístupem doplňují Leonora Carrington a Remedios Varo. V kolekci je nově zastoupena i donedávna naprosto neznámá švédská abstraktní umělkyně počátku 20. století Hilma af Klint, kterou teprve loni objevilo pro umělecký svět svou historicky nejúspěšnější výstavou konkurenční Guggenheimovo muzeum. „Nechceme, aby MoMA bylo nejkanoničtějším muzeem světa, ale tím nejzajímavějším,“ glosuje Lowry tyto proměny.

Vzájemné prolínání různých uměleckých světů a výraznější diverzifikace probíhá i na poli etnické a geografické příslušnosti. Západoevropskou a severoamerickou monofonii nyní stále častěji doplňuje i hlas latinskoamerický, africký, východoasijský či východoevropský (Česká republika má momentálně v MoMA trojí zastoupení, ve Františku Kupkovi, Ladislavu Sutnarovi a Jindřichu Štyrském).

Svěžest do výstavních prostor vnesly i rozmanitější kombinace uměleckých děl. Namísto dominance malby a skulptury je k vidění dialog mezi všemi médii – malbou, skulpturou, ale i filmem, fotografií či architektonickými modely. Tato změna má výrazný dopad na fungování celé instituce. Kurátorská oddělení, řazená právě podle jednotlivých médií, už nemohou jednat izolovaně, ale musí intenzivně komunikovat. „Prezentovat všechna média společně pro nás bylo mimořádnou výzvou,“ podotkla kurátorka Esther Adler, a mimoděk tím přiznala, že spolupráce mezi odděleními především ze začátku neprobíhala úplně hladce. Pro ředitele muzea však byla implementace dříve přehlížených médií jedním ze stěžejních cílů: „Film či fotografie radikálně změnily umění 20. století. Jejich zařazením v MoMA měníme celý příběh umění.“

Všestranný rozvoj

Výraznější provázanost je reflektována i v nově navržené architektuře: jednotlivé výstavní prostory spolu komunikují skrze četné okenní výseče. Hravý dialog však není namířen pouze dovnitř celé instituce. Díky častým průhledům z expozic na ulici je dokonce možné navázat oční kontakt s kolemjdoucími; architektura tím akcentuje i větší otevřenost vůči veřejnosti.

Syntézu s městskou zástavbou podtrhuje rovněž pohled přes celé muzeum z 53. na 54. ulici, přičemž je nově bezplatně přístupné i přízemí muzea a dvůr se sochami. „Do muzea tak mohou na obědovou přestávku přijít třeba lidé pracující v Midtownu,“ řekla kurátorka Esther Adler. Tím se muzeum otevírá všem sociálním vrstvám bez rozdílu, a lépe tudíž plní své poslání. Zároveň jako by reagovalo na stále častější výtky, podle nichž by kulturní instituce měly jedno z těžišť své působnosti přesunout do městských ulic. MoMA však pravidla této hry otočilo – a dříve striktně muzeální prostor proměnilo v prostor veřejný.

Míří však i jiným směrem – opět chce navázat užší styky se současnou uměleckou scénou. Právě na tomto poli MoMA v posledních letech zaostávalo za jedním ze svých největších konkurentů – Whitney Museum. Celé šesté patro je nyní vyhrazeno nadějným soudobým umělcům, větší prostor by měl dostávat i program Artist’s Choice, v jehož rámci připravují jednotlivé menší výstavy dnešní umělci.

Průsečík těchto snah můžeme nalézt v nově otevřeném experimentálním lektorském oddělení Paula and James Crown Creativity Lab. Zde se návštěvníci mohou při debatách setkat se soudobými umělci, ale i s odbornými pracovníky muzea. Podobné diskuse mají mimo jiné pomoci narušovat stále přetrvávající – jakkoli dávno překonaný – mýtus umělce jako nedostižného génia a pokusit se obě skupiny sblížit.

Konec metanarativu

První krok nové vize sice MoMA dovedl k jeho kořenům, krok následný se však vydal spíše kamsi k nekonečné modernitě ducha – po přesvědčování zaměstnanců a nastavení konceptuální strategie muzea jednotlivá oddělení implementovala vlastní změny do nastavené struktury. Pro návštěvníka je očividná především změna v uspořádání sbírkových kolekcí: jako by kurátorky a kurátoři otřásli stromem původních expozic a namísto chronologicky lineárního kmene vyrostly nové, vzájemně se prolínající a rovnocenné expozice. Dny muzea jakožto místa, v němž nalezneme jeden metanarativ, jsou tímto u konce. Muzeum již nefunguje jako maják jasné orientace v této neklidné době – naopak se stává místem, kde se intelektuálně dostáváme do nesnází, kde jsou nám často pokládány nepříjemné otázky a kde se odehrává společenská diskuse. Budoucnost vzdělávání leží ve schopnosti kriticky přemýšlet v souvislostech, v interpretaci jednotlivých jevů a jejich propojování. Muzeum moderního umění v New Yorku si to uvědomilo a prezentaci svých uměleckých děl tomu výrazně přizpůsobilo. Teď už je jen na ostatních, jak s tímto vzorem naloží.

Autorka studuje dějiny umění.