Třikrát Andorra

Požár

Vzpomínám si na to velmi dobře. Spoustu drobností mám pořád v živé paměti. Nebo alespoň tolik, aby se z nich v průběhu let, jejich opakovaným vyvoláváním a vybavováním, vytvořil jeden z těch velkých okamžiků dětství, po nichž se pak člověku častokrát dere na jazyk: „Já byl u toho, měl jsem štěstí, že jsem to mohl vidět.“ Bylo mi osm a půl. Psala se noc z osmého na devátého září roku devatenáct set sedmdesát dva. Tak jako pokaždé, když se nad ránem rozdrnčí telefon, i tehdy v jeho vyzvánění rezonovala úzkost, naléhavost. Děje se něco, co by nemělo. Základní úzkost, to první, co člověka hned napadne: někdo zemřel. Možná jsem byl ještě příliš malý, abych si to takhle spojil, ale strach druhých je znát, je cítit, lepí se na stěny a jako mlžný opar proniká pode dveřmi a vyplní celý prostor. Při třetím nebo čtvrtém vyzvánění můj otec vstal a naboso běžel chodbou ke vstupním dveřím, kde jsme měli na stěně zavěšený telefon.

„To přece… To snad ne.“

Po těchto slovech se na hodnou chvíli odmlčel. Matka vstala z postele krátce po něm. Její kroky jsem neslyšel. Při vyvolávání této vzpomínky si ji představuji ve dveřích ložnice, jak v županu přehozeném přes ramena čeká a čeká, ruce složené na hrudi, srdce jí tluče a na rtech má několik němých otázek, které nečekají odpověď: kdo je to, copak chce, co se to vlastně děje?

„Hnedka tam jedu, Marceli. Díky, žes mi dal vědět.“

A zavěsil. Marcel byl vedoucí truhlárny, nikdo z rodiny, ale skoro do ní patřil. Dokud otec matce nesdělil, kvůli čemu jim volal, bylo to, jako by telefon vyzváněl dál. Vtom se do ticha noci rozezněl chodbou jeho hluboký hlas.

„Hoří meritxellský kostel. Prý už dvě tři hodiny.“

„Prokristapána. Prokristapána.“

Otec se chvatně oblékl. Slyšel jsem ho ze své postele. Moje malá sestřička, teprve jednoroční, začala cosi žvatlat. Můj bratr, kterému tehdy byly tři, spal dole na palandě jako špalek, zcela vzdálen odehrávající se pohromě. Já jsem se neodvažoval pohnout. Oči jsem měl zavřené, jako bych tím snad mohl zařídit, aby se všechno vrátilo do normálu. Když došel ke vchodovým dveřím, na chviličku zaváhal. Vrátil se a vešel k nám do pokoje. Lehce se mnou zatřásl.

„Andreue, honem, vstávej. No tak, chlapče.“

Matka byla proti.

„Nech ho. Vždyť je to ještě malý kluk. Nech ho spát. To není nic pro něj. Ty máš ale nápady.“

„Chci, aby to viděl. Pojď, Andreue. Pospěš si, jedeme se podívat na požár. Kostel Panny Marie Meritxellské je v plamenech.“

Otec mi pomohl se obléknout. Seběhli jsme po schodech a vyšli na ulici. Auto stálo na parkovišti u domu. Byl to šedý citroën 2CV, zvaný kachna, dodávka z truhlárny. Skoro pokaždé jsem jezdíval vzadu, usazen na bedně s nářadím, kde se na mě vždycky nachytaly piliny a hobliny.

Zakrátko jsme byli na místě. Během cesty trvající necelou čtvrthodinku nás předjela další tři nebo čtyři auta, která také stoupala ke kostelu. Už dlouho dopředu bylo zjevné, že tam zuří požár: hory osvětlovala červená záře. Pamatuju si, že jsem myslel na peklo, nedávné, nové peklo katecheze: ten rok jsem byl u prvního přijímání.

Otec zastavil o pořádný kus níž, u přístupu z jedné louky, aby s autem nahoře nepřekážel. Ale i z místa, kde zaparkoval, byl slyšet hukot požáru: kvílení, zlostné supění plamenů, skřípění hroutících se trámů. Takřka vzápětí se k nám připojil Marcel, který přijel ze Sant Julià na motorce. Měl jsem ho rád: z odřezků dřeva mi dělával hračky a tenkrát v noci, sotva mě spatřil, už si mě bral na ramena, aby mě ušetřil výšlapu k úpatí meritxellské svatyně.

Hasiči nezmohli nic. Měli tam celý vozový park čítající dvě hasičská auta: jeden starý – takřka muzejní kousek – a jeden novější vůz, který si právě odbýval premiéru. Vodou z hadic se mohli leda pokoušet, aby oheň nepřeskočil na poustevnu. Neúspěšně. Střecha z břidlicových tašek se už před nějakou dobou propadla dovnitř. Kdosi nám vysvětlil, že před chvílí navrtali jednu stěnu, aby ji dostali k zemi dříve, než někdo přijde k úrazu. Z útrob kostela vylézaly čas od času ohromné ohnivé jazyky a na nás se snášel déšť jisker.

Žár vytvářel cosi jako bezpečnostní zónu. Pamatuju si, že jsem měl rozpálené tváře a studená, promrzlá záda. Pán v černém obleku a kravatě stojící vedle nás vše natáčel na takovou malou kamerku, skoro až hračku, kterou si tiskl k tváři. Další dva tři lidé požár fotografovali. Farář z Canilla, oči zavřené a ruce sepnuté jakoby v marné modlitbě, stál v první řadě, obklopen skupinkou žen, které se předháněly v projevech zármutku. Poustevníka jsem tam neviděl. Anebo jsem si ho jen nevšiml.

„Hele, Andreue, podívej. Pan syndik.“

Všichni se rozestoupili, aby předsedu parlamentu nechali projít. Doprovázela ho dvojice mužů a policejní velitel, který byl v uniformě a s mým otcem se pozdravil krátkým stiskem ruky. Syndik nevěřícně kroutil hlavou. Nezmohl se na slovo. Policejní velitel ho bral za paži a cosi mu špital do ucha. Vzápětí ho odvedli stranou, bylo to nad jeho síly.

S postupujícím rozedníváním plameny uvolnily cestu mastnému, černému kouři. Otec se rozhodl vrátit domů, když si hasiči začali sklízet náčiní; na místě nechali jen dvojici mužů, aby smáčeli rozvaliny, snad proto, aby to vypadalo, že se dělá něco užitečného, a aby se neřeklo, že si tam neodvedli své. Já bych tam klidně ještě chvilku zůstal: byl jsem rozpolcený mezi vzrušením, které vyvolávala ta jedinečná podívaná, a neodolatelnou touhou usnout. Jenže otec musel do práce. Že prý se musí pustit do výroby dvou nových lavic pro kostel, které si u nich ještě před požárem objednal kněz. I kdyby už je nebylo kam dát, chtěl je udělat.

Na zpáteční cestě domů jsem si všiml, že mám hlavu plnou popela, obličej od mouru a že mi oblečení smrdí kouřem. Ani nevím proč, ale měl jsem strach, že nám matka vyhubuje. Neočekávala nás. Byla u sebe v pokoji, zcela jistě vzhůru. Teprve ve chvíli, kdy mě otec uložil zpátky do postele, jsem zpozoroval, že se při pohledu na tu zkázu neubránil slzám: na tvářích umouněných od sazí se mu skvěly dvě svislé brázdy.

Krize marků 2054

Teresa Colom

Po úplně prvních verzích pokračujících životů už nebylo ani památky. Všechny mívaly jméno a příjmení, ale během krize, která s každým takovým životem nakonec skoncovala, se pro ně jak ve sdělovacích prostředcích, tak ve vědecké obci vžilo druhové označení Markové: to po Marku Upholdovi, první z počáteční série věčných myslí, která se zbláznila.

Mark Uphold byl milionář, ostatně jako všichni, kteří uzavřeli smlouvu na postoupení své mysli počítači během první fáze prodeje, kdy tuto službu nabízela společnost Lotus Corp., vlastnící příslušný patent. První smlouvy byly podepsány roku 2052 a částky požadované za proces neuroimplantace a údržbu systému se pohybovaly ve stratosférických výšinách. Lotus Corp. použila klasickou strategii odtučnění, jako když z velkého hrnce mléka stáhnete vrstvu smetany usazenou na povrchu. Tou smetanou byli Markové, klienti, kteří byli ochotni zaplatit horentní sumy, aby mohli exkluzivní možnosti využít mezi prvními, přičemž tato hutná, krémovitá vrstva představovala pro společnost tučné zisky, i když plynuly jen z několika málo zákazníků. Však ono nakonec dojde i na ten obrovský hrnec mléka, až se služba pozvolna zpřístupní za mírnější cenu. Zisky budou rovněž ohromné, jen budou vydělané uzavřením milionů a milionů smluv. Odhady výnosů společnosti Lotus Corp. se zakládaly na rozsáhle testovaných vzorcích spotřebitelského chování, prověřených desítkami let, kdy byly na trh uváděny nové modely televizorů, počítačů, mobilních telefonů, samořízených vozidel, aplikací, technologických vychytávek… Jenže Lotus Corp. neprodávala jen tak ledajakou technologii. Nabízela věčný život a očekávala věčný přísun příjmů.

Vedení společnosti předpokládalo, že se jejich finanční divize mocně rozjede, jakmile skončí odtučňovací fáze. Pokud měli lidé při zadlužování na paměti průměrnou délku svého života, co teprve nastane ve chvíli, kdy se doba dožití bude rovnat věčnosti? Obzor se rozšiřoval do nekonečna. Ale mělo vůbec ­smysl, čistě z finančního hlediska, časové horizonty těch životů prodlužovat? Protože až budou jednou uzavřeny v nějakém informačním systému, jaké další příjmy si vytvoří? Lotus Corp. počítala nejen s tím, že pro usnadnění sjednávání svých služeb nabídne půjčky výměnou za inkasování úroků, které bude klient muset platit až do okamžiku smrti své tělesné schránky, ale zároveň také pracovala na vytvoření komplexního virtuálního prostředí, do něhož by byly postupně zapojovány všechny mozky zesnulých – paralelního, společností ovládaného světa s vlastním ekonomickým systémem.

Ale všechno se zvrtlo dávno předtím, než se finanční divize měla vůbec čas rozběhnout. Mark Uphold – jehož tělo podlehlo v sedmašedesáti letech rakovině – se v občasných okamžicích, kdy dosáhl vnitřního klidu, začal už devět měsíců po implantaci dožadovat, aby jeho mysl zničili. Podle podepsané smlouvy mohl Uphold kdykoli po převedení svého mozku do počítače aktivovat klauzuli na odstoupení od sjednaných služeb. Stačilo splňovat dva požadavky: jednak člověk musel mít splaceny veškeré dluhy vůči Lotus Corp. a jednak nesměly být zjištěny pochybnosti ani anomálie, které by vzbuzovaly podezření ohledně jeho neklamné vůle zmizet nadobro. Uphold nastřádal obrovské jmění a společnosti nic nedlužil, ale splnění druhé podmínky se už tak jednoznačné nejevilo.

Při uvádění služby na trh se neustále opakovalo, že mysli vsazené do počítače budou moci své rozhodnutí vzít snadno zpět, ale vedení společnosti mělo jasno v tom, že nedopustí, aby kdokoli z první várky klientů ze smlouvy vycouval. Kdyby k tomu došlo, byla by taková zpráva veřejným míněním vnímána jako nezdar a odsoudila by celý byznys k zániku. Vývoj myslí uzavřených v útrobách Lotus Corp. byl proto bedlivě sledován. Jakýkoli náznak disfunkce byl držen v tajnosti a podroben zkoumání odborníků, kteří takové projevy klientů interně označovali jako „špatné dny“. Příbuzní a přátelé myslí bez těla za nimi chodili do centrálních prostor na návštěvu, pokud však byl u klienta zjištěn „špatný den“, dostalo se návštěvníkům od společnosti obvyklého sdělení, že právě probíhá rutinní aktualizace systému, a jakmile proces doběhne, budou o tom vyrozuměni. Někdy se stávalo, že společnosti trvalo týden nebo dva, než stanovila datum nové návštěvy a svolila k setkání s klientem. „Špatné dny“ však nezačal mívat jen Uphold, ale i ostatní mysli z první série. Kdyby se jednalo o technické nesrovnalosti, mocné Neurotechnologické oddělení by si s nimi poradilo, jenže původ celého problému byl lidského rázu. Mysli zemřelých těl vsazené do přístrojů postupně zešílely, přičemž průběh byl u všech totožný.

Během dní následujících po neurozapojení do systému reagovaly mysli na podněty stejně jako pacient po právě provedeném zákroku: byly dezorientované, pohroužené do sebe samých a měly sklon k aktivování aplikací, které na ně působily zklidňujícím účinkem a přiváděly je do stavu hluboké meditace a uvolnění. Tato náchylnost k zvnitřnění byla důsledkem přirozeného fungování mysli a dopřávala jim oddech, než se s novou skutečností sžijí. Jak postupně opouštěly fázi zotavování, začínali se klienti zajímat o to, jaké byly jejich poslední chvíle před tělesnou smrtí. Jestli netrpěli, koho měli nablízku… A dříve či později chtěli také vidět, kde spočívají jejich ostatky, ať už tělo svěřili vědeckým účelům, anebo bylo jejich přáním zpopelnění a vhození do moře. V některých případech jim mohli ukázat pouze snímek již prázdného nemocničního kontejneru. Jindy zase pohupování vln v oblasti, kde byl rozptýlen jejich popel. Tu větší, tu menší prozaičnost či idyličnost místa posledního odpočinku jejich tělesných pozůstatků na ně neměla žádný vliv, prostě jen potřebovali vědět, kde skončili.

Po uplynutí jednoho až dvou měsíců od procesu neuroimplantace se klienti vyptávali na prostředí, které opustili: na rodinu, podnikání, nedořešené záležitosti… Tato starostlivost postupně přerostla v posedlost, a právě v tu chvíli se poprvé rozblikaly výstražné kontrolky.

Mrtvá psaní

David Gálvez

26. března 2004

Vážený pane,

jsem si dokonale vědom, že už jsem Vám jeden dopis před několika hodinami napsal. Jenže dneska mi den vůbec neutíká. Plyne strašně pomalu. Některé dny už jsou zkrátka takové. Ale co je horší: ty dny mají noci. Jestli se tedy dopouštím recidivy, budete mi muset prominout. Je to, jako by mouchy, které se mi poslední týdny honí hlavou, za plného letu zkameněly, popadaly na zem a rozpadly se napadrť. To mi pak nezbývá než z komory vzít koště a lopatku a smést je, přičemž výsledkem je nebohá hromádka popela: sedlina po hodinách a hodinách přemítání, jak věcem přijít na kloub. Jsou to jen ubohé pozůstatky, psaný odpad, skvrny toho skutečně důležitého: je to jako na horské dráze, myšlenka stíhá myšlenku, je to neustálé těkání v pružně se natahujících hodinách nekonečné noci. I tak psaní velmi pomáhá. Možná je to to jediné, co opravdu pomáhá. Protože to, co je pouze myšleno, je prchavé, éterické, průsvitné, beztížné. To, co je psáno – třebaže je to oproti plasticitě myšleného či tušeného neúplné –, vyznívá jinak. Spíše než k hudebnosti má psané blízko k sošnosti, byť vykazuje znaky obou těchto skupenství. Říkal jsem Vám, že psané setrvává a trochu zmírňuje muka toho, co bylo po sto prvé myšleno. Nemluvím o žádném vymítání, o pomoci však rozhodně ano. Zřetězené přemýšlení je možná spíše jako poprvé slyšená melodie. To, co je psáno, lze nepochybně znovu promyslet, překontrolovat, přečíst po sobě, přepsat, pozměnit: výchozí bod už je ovšem jiný. Je jím cosi takřka pevného, hmatatelného a zároveň to představuje zlom. Lépe Vám to vysvětlit neumím. Od doby, kdy beru nové medikamenty na spánek, kráčím mezi obláčky plytkosti. Mohu však posloužit dvěma obraznými vyjádřeními – sice jsou nepřesná, ale jiná mě nenapadají, nicméně doufám, že i tak budou dost názorná: prst, jejž údajný vyšinutec odsekl kladivem od zbytku Michelangelova Davida, či stalaktity polámané přilbami na hlavách nemotorných speleologů. Psané předpokládá materiální proměnu, příspěvek do konkrétní skutečnosti veškerenstva, hmotnou přeměnu všehomíra, obtěžkání, které je zároveň rozmělněním. A ještě další dva obrazy: zbytky ztroskotané lodi rozeseté po pláži a tělo rozmetané při sebevraždě výbušninou.

Tak kupříkladu jednu z těch much poletujících mozkem, která mě pronásleduje z hluboké chodby uplynulých měsíců, snad mohu pomalu začít, pokud ji napíšu, dostávat ze sebe, tedy alespoň částečně:

Roku 2000 jsem četl poznámku, o níž jsem se domníval, že je od Aurory Bernárdezové, té, která byla ženou Julia Cortázara a která měla na starost první vydání jeho výživné, mimořádné korespondence. Na konci každého svazku Cortázarových Dopisů čtenář nalezne oddíl nadepsaný Biografické poznámky a uvozený tímto vysvětlujícím textem: „Následující jmenný seznam – řazený abecedně – obsahuje stručné informace o životě adresátů a osob, jež Cortázar zmiňuje v korespondenci. Uvedení všech údajů v jejich úplnosti nebylo v některých případech možné.“ Jedná se o soupis více než čtyř set jmen. U hesla týkajícího se Luise Baudizzoneho se píše: „Advokát. Jeden ze zakladatelů nakladatelství Argos, které vydalo první převod románu Ferdydurke do španělštiny; na překladu spolupracoval Cortázar.“

Na překladu spolupracoval Cortázar. Toto sdělení je zásadní. Nikdy před rokem 2000 jsem o tom nic neslyšel. V žádném z nemnoha článků věnovaných legendárnímu překladu románu Ferdydurke se Cortázarovo jméno neobjevuje. Sám Witold Gombrowicz, autor onoho románu, Cortázara ve své předmluvě k prvnímu španělskému vydání neuvádí. Pokud vím, tak o něm nemluví ani nikde jinde. Stejně tak ho nezmiňují ti, o nichž s jistotou víme, že byli členy překladatelského výboru. Tudíž neexistují přímá svědectví, která by toto tvrzení jasně potvrzovala. Virgilio Piñera, Alejandro Rússovich, Adolfo Fernández de Obieta (syn Macedonia Fernándeze), Humberto Rodríguez Tomeu a další – nikdo z nich v článku či dopise nepíše, nikdo z nich v rozhovoru mezi řečí neuvádí, že by Cortázar byl u toho – nejprve v Gran Café Rex anebo posléze u Piñery doma – a byl nějak nápomocen. A není zvláštní, že by sám Cortázar tuto skutečnost ve svých spisech a prohlášeních systematicky, v jakémkoli ohledu a po celý život opomíjel zmínit?

Nejspíš chápete, že ta informace mi už několik týdnů nedává spát. Probádal jsem vše, co probádat šlo. Jisté italské odbornici, která napsala jeden z mála článků věnovaných výhradně tématu prvního španělského překladu románu Ferdydurke, jsem zaslal elektronickou zprávu. Nedostalo se mi žádné odpovědi. Přes internet jsem si pořídil výtisk onoho prvního vydání z roku 1947, které vyšlo v nakladatelství Argos. Ležel v jednom antikvariátu v Buenos Aires, byl ještě bez ořízky a v katalogu ho měli zanesený pod chybnými údaji. Veškerá snaha marná: o Cortázarovi tam nebyla k nalezení ani poznámka pod čarou, ani rozmařilá zmínka na klopě přebalu, ani v usmoleném doslovu či poznámce nakladatele, na níž by si člověk mohl smlsnout. Příběh obsažený v knize jsem nasával, jako by mi měl předestřít cosi víc než jen desítky let trvající vlhkost a netečnost. Byl jsem do něj ponořen, a to doslova, knihu jsem si totiž nedával pouze před oči – při zevrubném pátrání po indiciích –, ale přímo pod nos: v naději, že mozek z analýzy jejího chemického složení vyvodí něco víc než jen další neřešitelnou otázku. Nakonec jsem požádal jednoho známého, o němž jsem věděl, že má jít na večeři s Aurorou Bernárdezovou, aby se jí zeptal, kde onu informaci uvedenou v příslušném hesle daného seznamu vzala. Aby se jí zeptal, jak ví, že se Cortázar podílel na překladu. Zdá se, že paní Bernárdezová o záležitosti nevěděla nic určitého: „To je věc Gladis,“ řekla prý lakonicky. Tou Gladis je Gladis Anchieriová, manželka Saúla Yurkieviche. Jenže já právě teď nemám jak s určitostí zjistit, kde paní Anchieriová k té informaci přišla, tedy pokud se jí nerozhodnu napsat výzvědné psaníčko. Nevylučuji to, to mi věřte, nevylučuji to i přes jistou malomyslnost, která na mě začíná doléhat.

Na druhou stranu je třeba říci, že je dost dobře možné, že Cortázar s původním španělským rukopisem románu Ferdydurke něco do činění přece jen měl. Nevím, jestli se na překladu podílel coby člen překladatelského výboru, anebo jestli s jeho členy spolupracoval, ale vzhledem k tomu, že měl k nakladatelství Argos i k Luisi Baudizzonemu blízko, přístup ke španělské verzi mít mohl. Cortázar Baudizzoneho výslovně zmiňuje v jedné povídce z Bestiáře. A je známo, že ve čtyřicátých letech dvacátého století, ještě než nadobro odjel do Paříže, pro Argos překládal. Neboli není nepravděpodobné, že by nějakou verzi před vydáním románu redigoval či korigoval. Stejně tak není nepravděpodobné, že by Cortázarovi jeho přítel Baudizzone text zaslal z profesních důvodů – k posouzení? – či z literární zvědavosti: „Jen se, Cortázare, dobře podívej, jakoupak zvláštní knihu to tu máme.“ Ferdydurke Cortázara jistě zaujal antiakademickým stylem, přepjatým, plastickým, řekli bychom až přehnaným způsobem užívání jazyka, tak jako Adán Buenosayres z pera Leopolda Marechala o dva roky později. Ale pakliže by to s Cortázarovou spoluúčastí byla nakonec pravda, proč se o tom nikdy nikdo nijak nezmínil?

Bez dalších sdělení se s Vámi v již dávno nastalé noci loučí i nadále Váš

Z katalánských originálů Albert Villaró: Blau de Prússia (Columna, Barcelona 2006), Teresa Colom: Consciència (Empúries, Barcelona 2019) a David Gálvez: Cartes Mortes (Males Herbes, Barcelona 2014) přeložil Michal Brabec.

Otištěno se svolením autorů, nakladatelství Columna a Empúries a agentury Sandra Bruma.