Kresba Monika Doležalová
Zhruba před rokem sledovala zdaleka nejen akademická veřejnost kauzu profesora historie Martina Kováře, obviněného a usvědčeného z plagiátu. Jeho provinění konstatovaly etické komise fakulty i univerzity – řekly, že se Kovář domohl svých akademických titulů nepoctivě. Příběh měl dokonce i happy end: Kovář přestal být prorektorem a profesorem Univerzity Karlovy.
Jenže happy end je jen částečný. Druhý Kovářův zaměstnavatel, Vysoká škola ekonomická, se s podvodným profesorem nerozloučil. Kovář je zde profesorem a členem akademického senátu Národohospodářské fakulty. Stal se také komentátorem internetového plátku Info.cz, který se jej během aféry vehementně zastával. Nakladatelství Academia vydalo anglický překlad sborníku o kolapsech, který připravil s Miroslavem Bártou, a v listopadu 2019 Kovář vystoupil na akci „Třicet let trnité cesty ke svobodě a obrana před těmi, kteří nám ji chtějí vzít“ po boku děkana Národohospodářské fakulty Miroslava Ševčíka, Václava Klause mladšího či mezitím již zesnulého senátora Jaroslava Kubery. Společné vystoupení s usvědčeným podvodníkem nikomu z nich nevadilo, právě tak jako nevadí akademikům Vysoké školy ekonomické či redaktorům Info.cz spolupráce s ním.
Kovář ostatně není jediným podvodným profesorem na Vysoké škole ekonomické. Útočiště, a rovněž místo v akademickém senátu, tentokrát na Fakultě financí a účetnictví, zde našel i estetik a literární vědec Libor Pavera. Zatímco Kovář si měl přisvojit myšlenky britského historika Barryho Cowarda, Pavera okradl kněze Františka Němce (který zemřel v roce 1945) a z jeho myšlenek podle zjištění různých recenzentů vytvořil velkou část svého habilitačního spisu. Z ostudy kabát, který mu recenzenti ušili, mu ale titul docenta nevzal. Profesuru si posléze – k pobouření slovenských médií – dodělal na Slovensku. Dnes učí na Vysoké škole ekonomické didaktiku.
Lze si samozřejmě klást otázku, k čemu zrovna ekonomové, vždy tak pohrdaví vůči humanitním oborům, potřebují podvodníky v těchto oborech. Odpověď je ale banální: jejich profesorské tituly jsou sice získané pomocí podvodu, ale to nevadí – v systému akreditací a vysokoškolské výuky fungují i tak. Odmítání plagiátorů pak může snadno vyznít jako univerzitní obskurnost nebo morální panika. Dvojnásob, když stojí slova proti slovům a samy vysoké školy nereagují ani na porušení svých nejzákladnějších norem. Hodnoty, ze kterých nic neplyne, už prostě nejsou hodnotami.
Ani tam, kde předmětem podvodu nejsou písmena, ale peníze, neplatí, že se nečestným jednáním jeho původce diskredituje. Když se ukázalo, že Miloš Balabán čerpal peníze na odborné konference pořádané na Univerzitě Karlově do své firmy (univerzita později vyčíslila škody na pět milionů korun), postavila se za něj sociální demokracie, v níž stále dělá předsedu odborné komise pro obranu. I po aféře zůstal pravidelným komentátorem deníku Právo. Píše sem mimo jiné o Číně, ač právě s jejími penězi se měl nečistě zaplést.
Člověk přemýšlí, co by museli vlivní muži s akademickými tituly veřejně udělat, aby byli konsenzuálně uznáni za podvodníky a ztratili svou veřejnou vážnost. Podvádět s myšlenkami či penězi zjevně nestačí, autorita alespoň v určitém segmentu společnosti váží víc. Vlivní lidé, kteří se dopustí podvodu, vždy najdou vlivné zastánce, kteří pohotově vysvětlí, že onen podvod je vlastně podvodem jen tak napůl, nebo možná spíš na čtvrtinu, a vlastně ani podvodem není. Zachmuří se nad ošklivou „atmosférou“, která byla kolem toho, kdo se podvodu dopouštěl, „vytvořena“, postaví ho do pozice oběti, které je rytířské se zastat, a ještě si z celé situace odnesou důvod cítit se morálně.
Nemám rád řečnění o „elitách“, ale líbilo se mi, když Pavel Kosatík před rokem v jedné z nekonečných facebookových debat vysvětlil některým elitářským přátelům profesora Kováře, že elita se pozná podle toho, že upřednostní hodnoty nad přátelstvím. Lidé zamilovaní do představy vlastní elitnosti by si to měli uvědomovat – jenže pro ně příslušnost k elitě znamená mít přednost před ostatními, včetně přednosti nárokovat si pro své přátele zvláštní zacházení, a nikoli nějakou věrnost idejím.
Jistě, nikomu není příjemná představa světa rituálního vylučování a zapírání dřívějších přátel, světa mravnostních lig, kde jedno selhání znamená naprosté zavržení. Takřka každý by měl dostat druhou šanci – jde jen o to jakou. Jenže se zdá, že žijeme v zemi vychýlené do druhé krajnosti. V zemi, kde usvědčení podvodníci dál hrají roli profesorů a rozdavačů veřejných rozumů. V zemi, kde se zkrátka nelze znemožnit.
Autor je politolog a publicista.