Odchod z Upířího hradu

Letos v létě jsem vážně zvažoval, že skončím s politikou. Vyčerpán prací a neschopen tvořivé aktivity jsem bloudil sociálními sítěmi a cítil, jak se prohlubuje má deprese a vyčerpání.

„Levicový“ Twitter dokáže v člověku vyvolat zoufalství a bezmoc. Letos se tam rozjely hodně sledované twitterové bouře, v nichž byly kritizovány a souzeny konkrétní levicové osobnosti. Lze mít oprávněné výhrady k věcem, které tito lidé řekli, ale způsob, jakým za tato vyjádření byli osobně naháněni a zostouzeni, za sebou zanechal pachuť špatného svědomí a moralistního honu na čarodějnice. Důvodem, proč jsem se ani k jednomu z těchto incidentů nevyjádřil, byl, ač se to stydím přiznat, strach. Útočníci byli na opačné straně hřiště a já jsem nechtěl přilákat jejich pozornost.

Volání do zbraně

Nezkrotná divokost těchto výměn byla doprovázena něčím ještě pronikavějším, a tedy i více zneschopňujícím: atmosférou povýšeného odmítání. Nejčastějším cílem tohoto odmítání je Owen Jones, a právě útoky na Jonese – člověka, který v posledních několika letech nejvíce oživil třídní vědomí ve Spojeném království – byly jedním z důvodů, proč jsem byl tak zoufalý. Pokud je tohle odměnou levicovému aktivistovi, kterému se opravdu daří vnášet tento boj do středu britské společnosti, proč by měl kdokoli jiný chtít následovat jej do politického mainstreamu? Je snad jedinou možností, jak se vyhnout nekončícímu přívalu kritiky a nadávek, setrvání v impotentní okrajovosti?

Jednou z věcí, která mě vytrhla z této depresivní apatie, byla návštěva Lidového shromáždění v Ipswichi. Samo Lidové shromáždění se stalo cílem tradičních posměšků a poznámek. Prý jde o zbytečné představení, v němž si levicové mediální osobnosti včetně Jonese jen potvrzují vlastní důležitost v kulisách hierarchické kultury celebrit. Reálné dění na Lidovém shromáždění se ale od této karikatury výrazně lišilo. První polovině večera, jež vyvrcholila strhující řečí Owena Jonese, opravdu dominoval panel mluvčích. Avšak v druhé části shromáždění už spolu diskutovali aktivisté a aktivistky z řad pracujících z celého Suffolku, sdíleli své zkušenosti a strategie a navzájem se podporovali. Lidové shromáždění nebylo dalším případem hierarchického levičáctví, ale ukázalo, jak lze vertikální zkombinovat s horizontálním: mediální moc a charisma přitáhlo lidi, kteří nikdy předtím na politickém mítinku nebyli, do sálu, kde si mohli vyměňovat zkušenosti a strategicky plánovat spolu se zkušenými aktivisty a aktivistkami. Atmosféra byla antirasistická a antisexistická, ale zároveň v ní nebyla ani špetka paralyzujících pocitů viny a podezření, které se vznáší jako dusivá, štiplavá mlha nad levicovým Twitterem.

A pak tu byl Russell Brand. Už dlouho ho ob­­divuji – je jedním z mála slavných komiků s dělnickým původem na současné scéně. V posledních několika letech se televizní komediální tvorba postupně, ale zcela bez uzardění přesunuje do rukou lidí z vyšších tříd v čele se směšně ultraaristokratickým blbečkem Michaelem McIntyrem a nudným hejnem diplomovaných oportunistů.

Den před vysíláním dnes už slavného Brandova vystoupení v pořadu Newsnight Jeremyho Paxmana jsem v Ipswichi viděl komikův stand­-up nazvaný Mesiášský komplex. Celá show byla jednoznačně proimigrační, prokomunistická, antihomofobní, prosycená dělnickou inteligencí, za kterou se nestyděla, a byla queer tak, jak lidová kultura dřív bývala (tedy rozhodně ne ve formě identitářské nábožnosti s kyselými ksichty moralistů z poststrukturální „levice“). Malcolm X, Che Guevara, politika jako psychedelický rozklad existující reality: tohle byl komunismus jako cool, sexy proletářská věc, ne jako kázání s varovně vztyčeným prstem.

Následující večer bylo jasné, že Brandův výkon v televizním interview vyvolal štěpení. Pro některé z nás bylo metodické rozložení Paxmana intenzivně dojemné, zázračné; nemohl jsem si vzpomenout, zda v minulosti dostal někdo pocházející z dělnické třídy prostor, aby tak přesvědčivě přehrál protivníka z „nadřazené“ třídy čistě pomocí inteligence a argumentů. Tohle nebyl žádný ­Johnny Rotten sprostě nadávající Billu Grundyovi, tedy akt antagonismu, který nerozbíjel, ale spíše potvrzoval třídní stereotypy. Brand vyhrál nad Paxmanem pomocí důvtipu a díky svému humoru se držel na míle daleko od zapšklosti standardně spojené s „levičáctvím“. Když mluví Brand, lidé mají ze sebe dobrý pocit, zatímco moralizující levice se specializuje na to, aby se lidé cítili špatně, a není spokojena, dokud všichni nesklopí hlavy tváří v tvář své vině a sebepohrdání.

Potlačovaná třídní otázka

Moralizující levice se rychle postarala, aby se nemluvilo o tom, že Brand neuvěřitelným způsobem rozbil nudné konvence „debat“ v mainstreamových médiích či že neochvějně tvrdil, že revoluce bude. (Toto poslední tvrzení pochopila nedoslýchavá maloburžoazní narcistická „levice“ tak, že se komik přihlásil k vedení této revoluce – načež zareagovali typickým pohrdáním: „Já nepotřebuju nějakou rychlokvašenou celebritu, aby mě vedla.“) Pro moralisty bylo hlavní zprávou to, jak se Brand choval – obzvláště jeho sexismus. V horečné mccarthyovské atmosféře zkonstruované moralizující levicí totiž výroky, které lze interpretovat jako sexistické, automaticky znamenají, že komik je sexista, a tedy že je i misogyn. Odsouzen, popraven, tečka.

Je naprosto v pořádku, aby Brand stejně jako každý z nás odpovídal za své chování a za jazyk, který užívá. Jenže takové tázání by mělo probíhat v atmosféře soudružství a solidarity a pravděpodobně alespoň zpočátku neveřejně – je ale pravda, že když se Branda zeptal na sexismus novinář Mehdi Hasan, předvedl komik přesně ten druh dobrácké pokory, jaký aby člověk pohledal v kamenných obličejích jeho soudců. „Nemyslím si, že jsem sexista, ale vzpomínám si na svoji babičku – byla to nejmilejší osoba, jakou jsem kdy potkal, a přitom byla rasistka, jen o tom, myslím, nevěděla. Nevím, možná to ve mně zůstalo jako nějaký kulturní zbytek. Mám třeba moc rád proletářskou slovní zásobu, výrazy typu ‚zlato‘ nebo ‚kotě‘. Pokud mají ženy pocit, že jsem sexista, jsou jistě v lepší pozici, aby mě soudily, takže s tím nějak budu pracovat.“

Brandovo vystoupení nebylo vyhlášením vůdcovství; byla to inspirace, volání do zbraně. A alespoň mě to inspirovalo. Zatímco ještě o pár měsíců dříve bych mlčel, když buržoazně levicoví moralisté stavěli Branda před lidové tribunály na základě „důkazů“, ochotně dodaných pravicovým tiskem, tentokrát jsem byl připraven se jim postavit. Reakce na Branda se rychle staly stejně důležitými jako onen rozhovor s Paxmanem. Jak poznamenala Laura Oldfield Ford, byl to moment vyjasnění. A jedna z věcí, která se pro mě tímto vyjasnila, byl způsob, jakým v posledních letech velká část „levice“ vytěsnila otázku třídy.

Třídní vědomí je křehké a pomíjivé. Maloburžoazie, která dominuje akademickému a kulturnímu průmyslu, disponuje celou škálou jemných způsobů, jak toto téma odklonit či vůbec předejít tomu, aby na něj přišla řeč, a když už na něj řeč přijde, umí člověka přesvědčit, že jde o neslýchanou impertinenci, porušení etikety, jež předepisuje o takových věcech nehovořit. Už roky vystupuji na levicových, antikapitalistických akcích, ale téměř nikdy jsem veřejně nemluvil – a ani jsem nebyl požádán, abych mluvil – o třídě.

Jakmile se ale třída znovuobjevila, bylo zhola nemožné je nevidět ve všem, co se týkalo Brandovy aféry. Brand byl okamžitě souzen či zpochybňován alespoň třemi levicovými absolventy soukromých škol. Jiní zase tvrdili, že nemůže patřit do dělnické třídy, protože je milionář. Je alarmující, kolik „levičáků“ v podstatě souhlasí s myšlenkou za Paxmanovou otázkou: „Co dává tomuto člověku dělnického původu autoritu, aby mluvil?“ Stejně alarmující nebo vlastně znepokojující je, že si snad myslí, že lidé z dělnické třídy mají zůstat v chudobě, někde na okraji společnosti a bezmocní, jinak že ztrácejí svoji „autenticitu“.

Kdosi mi přeposlal facebookový post o Brandovi. Neznám člověka, který ho napsal, a nechci ho jmenovat. Důležité ale je, že tenhle post byl typickým příkladem snobských a povýšených postojů, jaké, zdá se, člověk pořád může bez jakýchkoli problémů zastávat, a přitom si o sobě stále myslet, že patří k levici. Celý tón toho textu byl nadřazený, jako by ho psal učitel hodnotící žákovu práci či psychiatr vyšetřující pacienta. Brand je prý „zjevně extrémně nestabilní (…) a bude stačit jeden špatný vztah nebo zaškobrtnutí v kariéře, aby opět skončil v drogové závislosti či v něčem ještě horším“. Ačkoli tento člověk tvrdí, že „Branda má opravdu celkem rád“, zřejmě jej nikdy nenapadlo, že jedním z důvodů Brandovy „nestability“ je přesně tento druh blahosklonného, falešně transcendentního „hodnocení“ ze strany „levicové“ buržoazie. Je tu také šokující, ale zároveň symptomatická poznámka, která jen tak mimochodem odkazuje na Brandovo „děravé vzdělání a často až směšné užívání slov typické pro autodidakta“, k čemuž pisatel dodává, že „s tím nemá vůbec problém“ – jak ušlechtilé to od něj je! Nejde tu o nějakého koloniálního úředníka píšícího v devatenáctém století o pokusech naučit „domorodce“ trochu angličtiny nebo viktoriánského ředitele některé soukromé školy popisujícího žáka studujícího na sociálním stipendiu; tohle napsal „levičák“ v roce 2013.

Co s tím? Za prvé je potřeba identifikovat prvky diskursů a tužeb, které nás dovedly do těchto temných a demoralizujících časů, kdy třída zmizela, ale moralismus je všude kolem nás, kde solidarita je nemožná, ale vina a strach jsou tu vždycky s námi – ne proto, že nás terorizuje pravice, ale protože jsme nechali naše hnutí kontaminovat buržoazními mody subjektivity. Domnívám se, že nás do této situace dovedly dvě libidinálně diskursivní konfigurace. Považují se za levicové, ale – jak ukázala Brandova kauza – jsou v mnoha ohledech znamením, že levice definovaná jakožto hráč v třídním boji prakticky zmizela.

Nástroje psychologické tortury

První z konfigurací jsem nazval Upíří hrad. Upíří hrad se specializuje na šíření pocitu viny. Pohání ho kněžská potřeba exkomunikovat a odsuzovat, akademicko­-pedantská touha odhalit jako první chybu a hipsterská dychtivost být součástí skupinky, která je in. Nebezpečí útoku proti Upířímu hradu tkví v tom, že může působit – a sám hrad udělá vše pro to, aby tento dojem posílil –, jako by byl zároveň útokem na boje proti rasismu, sexismu a heterosexismu. Avšak Upíří hrad nejenže není jediným legitimním vtělením těchto bojů, ale dokonce je nejsnáze pochopitelný jako jejich buržoazně liberální překroucení a černá díra, která vysává energii aktivis­tických hnutí. Upíří hrad vznikl v momentu, kdy se odpor k vymezování na základě identitárních kategorií proměnil v úsilí o to, aby tyto „identity“ byly uznány buržoazním Jiným.

Privilegia, která jakožto bílý muž zajisté mám, spočívají zčásti v tom, že si nemusím být vědom své etnicity či genderu, a občasné poukázání na tyto slepé skvrny nepochybně přináší střízlivější a jasnější pohled na svět. Avšak místo toho, abychom hledali svět, v němž budou všichni osvobozeni od identitární klasifikace, snaží se Upíří hrad nahnat lidi zpět do vězení identit, kde budou navždy definováni podle pravidel nastavených dominantní mocí, zneschopněni sebepochybnostmi a izolováni solipsistickou logikou, která trvá na tom, že nemůžeme nikomu opravdu porozumět, pokud nesdílíme stejnou identitu.

Narazil jsem na fascinující inverzní mechanismus projekce a odmítnutí, v rámci něhož je každá zmínka o třídě automaticky interpretována tak, že se mluvčí snaží snížit důležitost rasy či genderu. Ve skutečnosti je tomu ale naopak, protože Upíří hrad používá v posledku liberální pojetí rasy a genderu k tomu, aby zamlžil problém třídy. Ve všech těch letošních absurdních a traumatických twitterových bouřích o privilegiích si nešlo nevšimnout, že diskuse o třídních privile­giích naprosto chyběla. Naším úkolem stále je propojení třídy, genderu a rasy, zatímco Upíří hrad je založen na odpojení třídy ode všech ostatních kategorií.

Upíří hrad vznikl proto, aby vyřešil následující problém: jak je možné vlastnit velké bohatství a disponovat velkou mocí a zároveň vypadat jako oběť, marginalizovaná a v opozici. Řešení tu ale už bylo – nabídla ho křesťanská církev. Díky ní má Upíří hrad přístup ke všem pekelným strategiím, temným patologiím a nástrojům psychologické tortury, s nimiž křesťanství přišlo a které popsal ­Nietzsche v Genealogii morálky. Tito kněží špatného svědomí, toto hnízdo pobožných rozdmýchávačů viny, jsou přesně tím, co Nietzsche předpověděl, když říkal, že se blíží něco ještě horšího než křesťanství. Tak – a už je to tady…

Upíří hrad vyživuje energie, úzkosti a zranitelnost mladých studentů a studentek, ale především žije z toho, že přetavuje utrpení konkrétních skupin – čím marginálnějších, tím lépe – do akademického kapitálu. Nejoslavovanějšími postavami Upířího hradu jsou ti, kteří v utrpení objevili nový trh. Kdo dokáže najít skupinu ještě utlačovanější a porobenější než ty doposud vytěžované, má před sebou rychlou cestu vzhůru na kariérním žebříčku.

Pravidla Upířího hradu

První pravidlo Upířího hradu zní: vše je třeba individualizovat a privatizovat. Zatímco teoreticky se staví za strukturální kritiku, prakticky se nezaměřuje na nic jiného než na individuální chování. Některé ty dělnické typy nejsou nijak zvlášť dobře vychovány a někdy dokážou být velmi neslušné. Nezapomeňte: odsouzení jednotlivců je vždycky důležitější než koncentrace na neosobní struktury. Reálně vládnoucí třída propaguje individualistické ideologie, ale přitom se často chová jako třída. (Mnoho z toho, co nazýváme „konspiracemi“, jsou jen projevy třídní solidarity vládnoucí třídy.) Náš Upíří hrad jakožto zabedněné posluhovačstvo vládnoucí třídy dělá pravý opak: mluví o „solidaritě“ a „kolektivitě“, ale chová se, jako by ony individualistické kategorie oktrojované mocí opravdu platily. Jelikož je obyvatelstvo Upířího hradu do hloubi duše součástí maloburžoazie, je intenzivně soutěživé, ale projevuje se to pouze v pasivně agresivním hávu typickém pro buržoazii. Co je drží pohromadě, není solidarita, ale sdílený strach – strach, že příště budou těmi odhalenými a odsouzenými oni.

Druhé pravidlo Upířího hradu: snažte se, aby myšlení a konání vypadalo velmi, velmi složitě. V žádném případě se nesmí objevit lehkost a už vůbec ne humor. Humor přece z definice není vážný, že? Myšlení je tvrdá práce pro lidi s bezchybnou mluvou a zvrásněnými čely. Objeví­-li se jistota, reagujte skepticismem. Říkejte: neuspěchejte to, musíme se nad tím ještě hlouběji zamyslet. Nezapomeňte: být o něčem přesvědčen je forma útlaku a končívá to gulagy.

Třetí pravidlo Upířího hradu: šiřte vinu, jak nejlépe umíte. Čím více viny, tím lépe. Lidé se musí cítit špatně: to je znamení, že si uvědomují závažnost situace. Je v pořádku mít třídní privilegia, pokud za ně cítíte vinu a zajistíte, aby se lidé v nižších třídách cítili také vinni. Také přece děláte něco pro chudé, ne?

Čtvrté pravidlo Upířího hradu: esencializujte. Zatímco osazenstvo Upířího hradu vždy mluví o fluiditě identit, pluralitě a multiplicitě – zčásti proto, aby zakrylo svůj zpravidla bohatý, privilegovaný či buržoazně asimilační původ –, nepřátele je třeba vždy esencializovat. Jelikož touhy pohánějící Upíří hrad z velké části vycházejí z kněžské potřeby exkomunikovat a odsuzovat, je třeba striktně rozlišovat mezi Dobrem a Zlem a zlo musí být esencializované. Všimněte si užívaných taktik. X něco řekl(a) nebo se nějak choval(a), přičemž tuto poznámku nebo chování lze považovat za transfobní, sexistické apod. To zatím dává smysl, ale zásadní je další krok. X je tedy definován(a) jako transfob(ka), sexist(k)a apod. Jejich celá identita je odteď definována jedním špatně zvoleným výrokem či nepromyšleným chováním. Jakmile Upíří hrad rozpoutal svůj hon na čarodějnice, není těžké vyprovokovat oběť (často z nižší třídy, a tudíž nevycvičenou v pasivně agresivní buržoazní etiketě) tak, aby se přestala ovládat, a tím potvrdila svůj vyloučený status.

Páté pravidlo Upířího hradu: myslete jako liberálové (protože patříte k nim). Upíří hrad neustále podněcuje reaktivní pobouření ne­únavným poukazováním na to, co je nad slunce jasnější: kapitál se chová jako kapitál (ne moc hezky!), státní represivní aparát se chová represivně. Musíme protestovat!

Neoanarchy in the UK

Druhou libidinální formací je neoanarchismus. Neoanarchisty rozhodně nemyslím anarchisty či syndikalisty zabývající se reálnou organizací na pracovištích, jako třeba Solidarity Federation. Mám na mysli ty, kteří se identifikují jako anarchisté, ale jejich zapojení do politiky končí u studentských protestů a komentářů na Twitteru. Toto osazenstvo Upířího hradu pochází z maloburžoazního prostředí – pokud ne z ještě privilegovanějších tříd.

Jde převážně o mladé lidi: je jim kolem dvaceti, maximálně něco přes třicet a jejich neoanarchistická pozice je formována úzkým historickým horizontem. Neoanarchisté nezažili nic jiného než kapitalistický realismus. V době, kdy pobírali politický rozum – a někteří se k politickému uvažování dostali překvapivě nedávno, když to srovnáme s jejich akčním sebevědomím –, už z Labour Party zbývala jen blairovská slupka implementující neoliberalismus s malou dávkou sociální spravedlnosti jako přílohou. Ale hlavní problém neoanarchismu je, že bezmyšlenkovitě zrcadlí tento dějinný moment, místo aby z něj nabízel východisko. Zapomíná na to – případně o tom opravdu ani neví –, že Labour Party měla podíl na znárodnění nejvýznamnějších průmyslových odvětví a založení Národní zdravotní služby (NHS). Neoanarchisté vám budou říkat, že „parlamentní politika ještě nikdy nic nezměnila“ nebo že „Labour Party byla vždycky k ničemu“, a přitom se zúčastní protestů pro zachování NHS a budou zuřivě retweetovat stížnosti na rozklad zbytků sociál­ního státu. Existuje tu zvláštní implicitní pravidlo: je v pořádku protestovat proti tomu, co parlament dělá, ale není v pořádku vstoupit do parlamentu nebo do masových médií a pokusit se způsobit změnu tam. Mainstreamových médií je třeba se stranit, ale pořad Question Time na BBC musí všichni sledovat, aby si pak na něj mohli na Twitteru postěžovat. Purismus se překlápí do fatalismu; je lepší držet se stranou zkorumpovaného mainstreamu a bezúčelně „odporovat“ než riskovat, že si ušpiníme ruce.

Není tedy překvapivé, že většina neoanarchistů vypadá deprimovaně. Tato deprese je jistě posilována úzkostmi postgraduálního života, neboť přirozeným domovem neoanarchismu je univerzitní prostředí a o jeho šíření se starají především ti, kdo studují v postgraduálních programech nebo je nedávno dokončili.

Co dělat?

Jak se tyto dvě konfigurace dostaly do popředí? Prvním důvodem je skutečnost, že jim kapitál dovolil existovat, protože slouží jeho zájmům. Kapitál utlumil organizovanost dělnictva tím, že rozložil jejich třídní vědomí a zákeřně si zotročil odbory, zatímco „tvrdě pracující rodiny“ svedl k tomu, aby se identifikovaly se svými vlastními úzkými zájmy, a nikoli se zájmy širší třídy. Jak by ho pak mohla znepokojovat „levice“, která nahrazuje třídní politiku moralizujícím individualismem a místo toho, aby budovala solidaritu, šíří strach a nejistotu?

Druhým důvodem je to, co Jodi Dean nazvala komunikativním kapitalismem. Možná bychom mohli ignorovat Upíří hrad a neoanarchismus, kdyby nebylo kapitalistického kyberprostoru. Pobožné moralizovaní Upířího hradu bylo součástí určité části levice mnoho let, ale pokud člověk nebyl členem této konkrétní církve, dalo se jejímu kázání vyhnout. Sociální média jsou ale příčinou, že už to dnes nejde a že jsme ztratili téměř veškerou obranu proti psychopatologiím šířeným těmito diskursy.

Co tedy teď můžeme udělat? Za prvé je nezbytné odmítnout identitářství a uznat, že neexistují identity, jen touhy, zájmy a identifikace. Jedním z významných přínosů britských kulturálních studií – jak mocně a působivě odhalil John Akomfrah v instalaci nazvané The Unfinished Conversation (nyní v Tate Britain) a ve filmu The Stuart Hall Project –, byl právě odpor k identitárnímu esencialismu. Místo betonování lidí do řetězů preexistujících ekvivalencí je třeba brát všechna vyjádření jako předběžná a tvárná. Vždy je možné vytvořit nová vyjádření. Nikdo není esenciálně ničím. Bohužel pravice s tímto vhledem umí pracovat mnohem efektivněji než levice. Buržoazně identitární levice umí skvěle šířit vinu a vést hony na čarodějnice, nedokáže však přivádět nové věřící. Ale o tohle jí nakonec vůbec nejde. Jejím cílem není popularizovat levicové pozice nebo pro ně získávat lidi, nýbrž zůstat v pozici elitářské nadřazenosti, v níž je třídní nadřazenost ještě posílena nadřazeností morální: „Jak si dovoluješ mluvit? Za trpící tu mluvíme my!“

Odmítnutí identitářství lze ale dosáhnout jen obnovením důrazu na třídu. Levice, která nemá ve svém jádru třídu, dokáže být jen liberální nátlakovou skupinou. Třídní vědomí je vždy dvojí: zahrnuje současně pochopení způsobu, jímž třída rámuje a tvaruje veškerou zkušenost, a zároveň pochopení konkrétního místa, které zastáváme v třídní struktuře. Nesmíme zapomínat, že cílem našeho boje není uznání od buržoazie, dokonce ani její zničení. Zničena musí být sama třídní struktura – struktura, která zraňuje každého včetně těch, kdo z ní mají materiální zisk. Zájmy pracující třídy jsou zájmy všech; zájmy buržoazie jsou zájmy kapitálu, a tedy zájmy nikoho. Náš boj musí směřovat k vytvoření nového, překvapivého světa, nikoli k zachování identit vytvořených a znetvořených kapitálem.

Je to vskutku hrozivý a náročný úkol, ale okamžitě můžeme začít s mnoha prefigurativními činnostmi. Vlastně tyto aktivity mohou jít až za prefiguraci – mohou nastartovat pozitivní cyklus, sebenaplňující se proroctví, v němž se buržoazní mody subjektivity rozkládají a začíná se budovat nová univerzalita. Musíme se naučit, případně si vzpomenout, jak budovat soudružství a solidaritu, místo abychom vzájemným odsuzováním a zneužíváním dělali práci za kapitál. To samozřejmě neznamená, že spolu musíme vždy souhlasit – naopak musíme vytvořit takové podmínky, abychom spolu mohli nesouhlasit beze strachu z vyloučení a exkomunikace. Musíme velmi strategicky přemýšlet o tom, jak používat sociální média, a přitom mít na zřeteli, že navzdory ubezpečování o rovnostářské povaze sociálních sítí ze strany jejich kapitalistických tvůrců se jedná o nepřátelské území, jehož účelem je pouze reprodukce kapitálu. To ale neznamená, že nemůžeme obsazovat části tohoto terénu a využívat je pro tvorbu třídního vědomí. Musíme se vyvázat z „debat“ komunikativního kapitalis­­mu, do nichž nás kapitál bez přestání láká, a uvědomit si, že jsme součástí třídního boje. Cílem není „být“ aktivistou či aktivistkou, ale pomáhat pracující třídě aktivizovat se a proměnit se. Mimo Upíří hrad je možné cokoli.

Autor byl filosof a kulturní teoretik.

Z anglického originálu Exiting the Vampire Castle, publikovaného 22. listopadu 2013 na webu The North Star, přeložil Jan Trnka. Redakčně upraveno.