Krátce před propuknutím koronavirové pandemie se napříč francouzskými médii hojně diskutovala zejména takzvaná aféra Mila. Jak ve své rozsáhlé reportáži z 5. února reflektuje rozhlasový kanál France Info, jde o kontroverzní video šestnáctileté středoškolačky, která veřejně publikovala 18. ledna na svém instagramovém účtu ostrou kritiku islámu. Říká doslova: „Islám, to je naprostá sračka. Vaše náboženství je sračka. Nejsem rasistka, proti náboženství ani být nemůžu, ale říkám, co si myslím. Když mi vyhrožujete smrtí, tak si nezasloužíte nic jiného.“ Video vzniklo v reakci na urážky, kterými dívku na sociálních sítích častoval její generační souputník arabského původu. Celé to začalo, když Mila, která se na Instagramu veřejně hlásí k homosexualitě, se svou kamarádkou veřejně komentovala, jaký typ sexuálních partnerek se jí líbí. „Arabky, to fakt není pro mě,“ vyslovila v odpovědi na etnické preference. To rozlítilo desítky jejích followerů a začala přestřelka, která vyvrcholila zmiňovaným videem. Na reakce nemusela Mila čekat dlouho, nakonec vše dospělo do fáze, kdy dívka přestala chodit do školy. První veřejný rozhovor poskytla 3. února televizi Quotidien a mimo jiné v něm říká: „Absolutně nelituji toho, co jsem řekla. Byly to moje myšlenky a chtěla jsem urážet, ale ne konkrétní lidi, nýbrž náboženství. Zároveň se trochu omlouvám těm, kteří své náboženství praktikují umírněně, ty jsem mohla urazit.“ Ještě než byl rozhovor předčasně ukončen, středoškolačka vyjádřila údiv nad četností negativních komentářů a také zmínila, že se začíná bát o život. Ani to však situaci neuklidnilo. Francouzská společnost, v níž se minimálně od teroristických útoků v roce 2015 vedou vyhrocené – a mnohdy islamofobní – debaty o míře tolerance k náboženským projevům, se v souvislosti s aférou Mila ještě více rozděluje. Právě na to poukázal 10. února společensko-politický časopis Le Point, když informoval o tom, že se začínají objevovat podpůrné skupiny a hashtagy #JeSuisMila nebo naopak #JeNeSuisPasMila. Pravicově-konzervativní týdeník například uvedl, že se od dívky odvracejí její spolužáci, kterým její urážky islámu – potažmo francouzských muslimů – nepřijdou adekvátní. Ze situace samozřejmě profitují také jednotlivé politické klany. Pro Marine Le Penovou je Mila obětí diktátu multikulturalismu, jenž společnost nutí být tolerantní, i když se situace v mnoha problematických oblastech nelepší. Pro vládnoucí garnituru je aféra zase důkazem nárůstu ultrapravicových názorů mezi mladými lidmi. Jisté je jedno: celý příběh ukazuje na výbušná témata, s nimiž se francouzští občané dennodenně potýkají.
V neděli 15. března Francouzi volili v prvním kole voleb do místních samospráv. Činili tak ale často proti své vůli, protože v zemi v té době již přibývaly stovky nemocných a také první oběti koronaviru. Druhé kolo, které se mělo konat o týden později, bylo přesunuto na květen. Politolog Alain Garrigou publikoval 20. března v měsíčníku Le Monde Diplomatique esej s názvem Místní volby – všechno od začátku, v němž tvrdí, že vládní představitelé nejenže ohrozili zdraví svých občanů a zejména členů volebních komisí, ale také zapříčinili rekordně slabou, 44procentní účast. Francouzi se podle autora museli vedle strachu o zdraví potýkat také s filosofickou otázkou, za jakých podmínek má občan právo neplnit své občanské povinnosti. Garrigou podotýká, že vynucené konání prvního kola a následné přesunutí druhého o dva měsíce bude znamenat v některých menších městech nárůst korupce, rozepří a klientelismu. Podobné názory se momentálně ve francouzských novinách a časopisech objevují poměrně často. Napomáhá tomu i fakt, že se onemocnění COVID-19 skutečně objevilo u velkého počtu členů volebních komisí.
Deník Le Monde v článku z 28. března vysvětluje, proč se lékař Didier Raoult během pár dnů stal ikonou příznivců nejrůznějších konspiračních teorií. Raoult pracuje na urgentním příjmu v nemocnici v Marseille a s případy koronavirového onemocnění se setkává každý den. V několika videích, která na svých stránkách propaguje také filosof Michel Onfray, velmi silně kritizuje strategii francouzské vlády. Tvrdí, že se ve Francii testuje velmi málo potenciálních nakažených, chybějí ochranné pomůcky a řízená karanténa nemá podle něj v této situaci skoro žádný smysl. Zároveň se snaží argumentovat s ohledem na kontext, ukazuje tabulky, z nichž je zřejmé, že mortalita na jeho pracovišti není vyšší než loňský rok ve stejnou dobu. On sám se přiklání k léčbě hydrochlorochinem, který je často užíván proti malárii, nesouhlasí s dlouhotrvajícím vývojem a testováním léků. Raoult se domnívá, že Evropa a Severní Amerika zaostávají za technologicky vyspělou Asií. Měli bychom se prý při řešení krize inspirovat v Číně a nevymýšlet vlastní složité cesty, které navíc nejsou efektivní. Pro své názory se stal nepřítelem číslo 1 a jeho poznatky šíří jen servery, jako je Sputnik. Le Monde vysvětluje, že se tak děje hlavně proto, že je Raoult známý svými kontroverzními názory a také kritikou francouzského systému zdravotnictví, jenž byl podle něj vymyšlen v Paříži a nebere v potaz realitu ostatních francouzských regionů.