Hloubky postsovětské samoty

Spisovatel a básník Alexej Salnikov se sice narodil v roce 1978 v estonském Tartu, ale dětství strávil na Uralu, kde žije dodnes. Ve městě připomínajícím Jekatěrinburg se také odehrává děj románu U Petrovových řádí chřipka (Petrovy v grippe i vokrug něgo, 2016), který se v Rusku stal bestsellerem a dočkal se několika dramatizací i filmového ztvárnění. Příběh začíná onemocněním Petrova staršího, popisem jeho střídavých návalů zimnice a horečky, pokračuje chorobou jeho ženy a syna a končí šťastným uzdravením celé rodiny. Chřipková epizoda však hraje jen vedlejší roli. Poskytne mimo jiné důvod k tragikomické scéně, kdy se rodiče nad nemocným synem rozhodují, jestli mu mají nebo nemají dát několik desítek let prošlý aspirin. Nemoc tu funguje hlavně jako okolnost, která na nějakou dobu zpomalí koloběh událostí a především otevře prostor pro samotné vyprávění a přiblížení charakterů hlavních postav. Salnikov tak pomocí literárních postupů dokázal provést to, co nám teď v období pandemie radí psychologové – umožnil hrdinům na prostoru desítek stran v pomalém tempu rozjímat, vzpomínat a pokusit se o analýzu dřívějších prožitků.

Rodina solitérů

Atmosféra v rodině ale rozhodně není nějak vřelá. Dokonce i hlavní postavy vystupují především pod svými příjmeními a odlišit je od sebe můžeme hlavně podle adjektiv „starší“ a „mladší“. Kromě členů rodiny se tu objevuje ještě veselý kumpán, vlivný podnikatel Igor nebo spolupracovnice Petrovové – tyto postavy však v osamocených životech protagonistů hrají jen epizodní role.

Zobrazení velkého, ale provinčního ruského města není v románu ani přikrášlující, ani odpuzující, jen je až příliš realisticky všední a plné všudypřítomné postsovětské pachuti. Hrdinové postávají u stánků poblíž zastávek MHD, čekají na promrzlé trolejbusy, bydlí v šedých panelových domech, jezdí na daču a tráví spoustu času v nekonečných zácpách. Samotný román ale není tak depresivní, jak by se mohlo zdát. Líčí zkrátka způsoby přežití jednotlivců, kteří většinu svých sil soustředí na existenční problémy, ale už nedokážou vylézt ze své ulity a projevit pochopení pro jednání ostatních lidí, dokonce ani těch nejbližších. Právě tak totiž fungují vztahy u Petrovových. Členové rodiny žijí střídavě spolu, střídavě odděleně – Petrov starší tráví část roku v jiném bytě, nemá nicméně ponětí, proč se s ním žena vlastně rozvedla. Stejně tak jejich syn roste nejen bez dohledu rodičů (což mu pochopitelně nevadí), ale i bez jejich zájmu a projevů lásky. Materiální potřeby členů rodiny lze přitom považovat za uspokojené. Někdy si dokonce rodiče Petrova mladšího najdou čas na intimní chvilky, ale dál už se pohybují jako solitéři bez hlubší vzájemné vazby.

Lexikon každodennosti

Začátek románu se oproti následujícím částem jeví jako další zábavné vylíčení ruské každodennosti. Nechybějí ani dobře známá klišé – příkladem je třeba popíjení vodky v pohřebním voze, které vyústí v návštěvu známého, kde se všichni opijí. Neméně otřepaně působí scéna, kdy se automechanik v montérkách (Petrov starší) zapojí do diskuse o filosofických otázkách či o politice; a vcelku očekávaně také disponuje velmi slušnými znalostmi klasické literatury. To ovšem také zdůrazňuje osamocenost všech románových postav, které bez stimulátorů neumějí nebo nechtějí překonat ochranné bariéry, jež si vybudovaly. Propojení mezi lidmi nastává jen za pomoci alkoholu nebo při nuceném zastavení během nemoci.

Vypravěč tento životní styl svých hrdinů ani neodsuzuje, ani neospravedlňuje. Pouze cynicky zdůrazňuje zdánlivě drobné zážitky, které mohly podobné postoje zapříčinit. K tomu přidává množství odkazů na sovětskou a postsovětskou kulturu, která ruské čtenáře snadno přivede k hlubšímu vcítění. Aby nebyl český čtenář ochuzen, vytvořila překladatelka slovník, jenž ony pro cizince stěží pochopitelné odkazy vysvětluje. Částečně tak supluje činnost akademických kruhů, které se stále zaměřují především na „vyšší kulturu“, zatímco reálie všedního ruského života nechávají stranou – čímž jen utvrzují známá a dnes už nezajímavá klišé o Rusku.

Autorka je komparatistka.