Drag je coby performance zahrnující převlékání se za osobu jiného genderu pevně spjatý nejen se subkulturou, ale také se zábavními průmysly. V kinematografii se crossdressing objevuje už v raném období a v současnosti se tato tradice, již lze sledovat celé 20. století, dále rozvíjí.
Z období němé kinematografie se dochovalo hned několik snímků využívajících drag v hlavní dějové lince. Jedním z prvních takových filmů je dílo francouzské tvůrkyně Alice Guy-Blaché Prvotřídní porodní bába (Sage-femme de première classe, 1902), kde postavu nastávajícího tatínka hraje sama režisérka. Král grotesky Charlie Chaplin si obléká ženské šaty hned ve třech filmech: Chaplin manželkou (A Busy Day, 1914), Chaplin herečkou (The Masquerader, 1914) a Chaplin dokonalou dámou (A Woman, 1915). Drag superstar této doby Julian Eltinge proslul jako ženský imitátor na divadelních prknech a následně natočil několik celovečerních filmů včetně mnohokrát přestříhaného The Isle of Love (Ostrov lásky, 1922), ve kterém hraje po boku dobového sexsymbolu Rudolpha Valentina. Již v těchto raných snímcích jsou k vidění zápletky, které budou drag doprovázet v klasickém hollywoodském narativu.
Nikdo není dokonalý
Období počátku třicátých let 20. století známé jako „Pansy Craze“, ve kterém byl drag ve Spojených státech vyhledávanou formou zábavy, skončilo roku 1933, kdy americkou společnost zachvátila morální panika. Hollywoodský filmový průmysl reagoval zavedením Produkčního kodexu, který zakazoval zobrazování „odvážných“ témat. Vyjadřování vlastní individuality či sexuality pomocí odívání překračujícího gender se stalo potíranou oplzlostí. Jako vedlejší vyprávěcí prostředek se drag přesto v klasických hollywoodských filmech objevoval. Fungoval primárně jako komický prvek, ale občas se stal jediným řešením spletitých problémů filmových postav. Přestrojení se za jiné pohlaví vidíme ve snímcích Sylvia Scarlett (1935) s Katharine Hepburnovou, I Was a Male War Bride (Byl jsem mužská válečná nevěsta, 1949) s Carym Grantem, ale také v české komedii Holka, nebo kluk? (1938) s Adinou Mandlovou. Odložení dragu v těchto příbězích zpravidla předchází naplnění heterosexuálního vztahu, což odvrací případné pohoršení publika. Výjimku tvoří poslední scéna filmu Někdo to rád horké (Some Like It Hot, 1959), v níž po odmítnutí sňatku, motivovaném prostým faktem, že jde o dva muže, následuje ikonická replika: „Nikdo není dokonalý.“
Temnější stranu queer codingu představuje tendence démonizovat postavy, které nezapadaly do nukleární bílé společnosti. Pravidla Produkčního kodexu tak například podněcovala k eliminaci nebo přímo potrestání queer hrdinů. Ti velice často tragicky umírají nebo jsou za padouchy. Tyto negativní konotace ovlivnily i pozdější vývoj hollywoodské studiové produkce v době, kdy byl Produkční kodex nahrazen ratingovým systémem pro filmy.. Ozvuky Normana Batese z Hitchcockova Psycha (1960) můžeme nacházet i u postav z pozdějších filmů, třeba u Buffalo Billa, sériového vraha z Mlčení jehňátek (The Silence of the Lambs, 1991), který se kromě brutálních vražd věnuje i převlékání za ženu.
Realness
Reakce queer komunity na negativní portréty se projevila v nezávislé produkci. Filmy provokatéra Johna Waterse, jako Růžoví plameňáci (Pink Flamingos, 1972), Female Trouble (1974) nebo Lak na vlasy (Hairspray, 1988), kousavě satirizovaly dobové maloměšťácké hodnoty a zároveň zajistily nesmrtelnost drag queen Divine. Filmový muzikál The Rocky Horror Picture Show (1975) si prostřednictvím postavy Dr. Franka-N-Furtera rafinovaně pohrává se stereotypním padoušstvím queer postav a díky svému kultovnímu statusu dodnes zviditelňuje drag mnoha divákům.
Serióznější pohled přinesla tvorba dokumentární, která především v turbulentních historických obdobích nahlížela do zákulisí queer subkultury. Dokument The Queen (Královna, 1968) vznikl během takzvané sexuální revoluce, jen pár měsíců před Stonewallskými nepokoji, a na pozadí drag soutěže krásy ukazuje výrazné rasové pnutí v gay komunitě. Snímek Paris Is Burning (1990) režisérky Jennie Livingstonové zachycuje dynamický vývoj dragu v osmdesátých letech během pandemie AIDS. Snímek mapuje struktury pevně semknuté komunity, která byla pro mnohé novou rodinou, a problematizuje otázku sociální třídy, ale také rasy – drag queens se totiž snaží nejen překročit z jednoho genderu do druhého, ale také dosáhnout ideálu krásy nastaveného kulturou WASP (bílých protestantů anglosaského původu). Navzdory nespornému a trvalému významu obou titulů šlo nicméně stále o pohledy outsiderů. Drag queens zde sice mohly otevřeně hovořit o své kultuře, avšak vnější perspektiva je očividná i třeba v téměř slovníkových výkladech termínů.
Královny pouště
Drag je v neustálém dialogu s mainstreamem – queens si berou inspiraci z dobových hollywoodských hvězd, a naopak drag kultura zpětně ovlivňuje popkulturu, od voguingu v Madonniných klipech až po čarodějnici Ursulu v disneyovce Malá mořská víla (Little Mermaid,1989), jež byla mimo jiné inspirovamá Watersovou múzou Divine. V osmdesátých a devadesátých letech se objevuje hned několik velkorozpočtových filmů implementujících drag oběma výše naznačenými způsoby. Tootsie (1982) s Dustinem Hoffmanem a Mrs. Doubtfire (1993) s Robinem Williamsem se vracejí k tradici převlekových komedií klasického Hollywoodu. Objevují se ale také studiové snímky, které se zabývají dragem jako takovým. Dobrodružství Priscilly, královny pouště (The Adventures of Priscilla, Queen of the Desert, 1994), road movie o třech drag queens v podání Huga Weavinga, Guye Pearce a Terence Stampa, se stalo australským diváckým hitem a následně získalo hned několik prestižních ocenění včetně Oscara za nejlepší kostýmy. Hollywood reagoval titulem Tři muži v negližé (To Wong Foo, Thanks for Everything! Julie Newmar, 1995) s Patrickem Swayzem, Wesleym Snipesem a Johnem Leguizamem.
Vzájemný vliv dragu a popkultury se projevil i v muzikálu Hedwig And the Angry Inch (1998), který se roku 2001 dočkal zfilmování a v následující dekádě znovuuvedení přímo na Broadwayi s Neilem Patrickem Harrisem v hlavní roli. Britský snímek Kinky Boots (Výstřední boty, 2005) o obuvníkovi zaplňujícím mezeru na trhu díky spolupráci s drag queen Lolou (Chiwetel Ejiofor) byl převeden do muzikálové podoby roku 2012 a v roli Loly se tehdy objevil Billy Porter. Jak ovšem vyplývá z uvedeného obsazení vybraných převlekových komedií i melodramat, autentická reprezentace dragu trvale narážela na systémové brzdy velkých filmových průmyslů, které prakticky znemožňovaly dané role obsadit opravdovými drag umělci.
Současné zobrazování dragu na stříbrném plátně se vyznačuje snahou o inkluzi. Dokument Kiki (2016) vytvořil Twiggy Pucci Garçon, sám člen drag komunity, a počítá s předešlou znalostí tématu. Filmy jako Tangerine (2015) nebo Já, knedlíček (Dumplin’, 2018) využívají dragu coby symbolu sebevyjádření a do rolí obsazují autentické drag queens. Tón debatám o terminologii a míře fluidity genderu nicméně udávají bílí homosexuální muži z vyšší třídy, jako například tvůrce Ryan Murphy se svým seriálem Pose (od roku 2018). Ačkoli do inkluzivní utopie máme stále daleko, je evidentní, že drag byl po celou dobu své existence dynamickou formou pro ohýbání genderových, kulturních i společenských norem, a tuto pozici nehodlá opustit – ani v kinematografii.
Autorka je interní doktorandka FAV MU.