Ulita

Seděli jsme se Suzanne v jednom bufetu na pařížském letišti Orly a čekali na letadlo, kterým jsem se měl po šesti letech v zahraničí vrátit domů.

Až do poslední čtvrthodiny před odletem Suzanne neztrácela naději, že mě přesvědčí, abych zůstal. Neustále mi opakovala tytéž argumenty, které jsem slýchal celé měsíce od chvíle, kdy jsem jí oznámil, že jsem se definitivně rozhodl vrátit se do vlasti a pracovat tam. Pocházím z arabské katolické rodiny, polovina příbuzných žije v Paříži, dveře ke studiu jsem tu proto měl otevřené. Začátky pro mě nebyly nijak zvlášť obtížné, francouzštinu jsem totiž ovládal už před příjezdem. Jako student filmové režie jsem vynikal. A nyní jsem se coby čerstvý absolvent chystal vrátit do své země a rodného města.

Suzanne také pochází z arabské křesťanské rodiny, všichni její členové už ale emigrovali do Francie. Poslední dva roky studia jsme spolu chodili. Byli bychom se mohli s požehnáním obou rodin vzít, kdybych ovšem já netrval na návratu a kdyby zase ona netrvala na tom, že zůstane ve Francii.

Abych za touto diskusí udělal ráznou tečku, na letišti jsem jí řekl:

„Suzanne, mám svou zemi a své město rád. Miluju tamější ulice a zákoutí. Není to jen laciný sentiment, ale opravdový a hluboký cit. Znám zpaměti nápisy vyryté na zdech starých domů v naší čtvrti. Mám ty domy rád a stýská se mi po nich. To za prvé. A za druhé, chci se stát uznávaným režisérem, mám v hlavě projekty a plány, mám ambice. Ve Francii budu vždycky cizincem, budu pracovat jako každý jiný imigrant, kterému občas někdo laskavě přenechá pár drobtů… Ne, tohle nechci. Doma jsem svým pánem a nikdo mi nemusí prokazovat žádné laskavosti. S trochou přičinění se můžu snadno vypracovat. A kromě toho moje vlast lidi jako já potřebuje.“

Tak padlo definitivní rozhodnutí. Jakékoli další pokusy mi návrat rozmluvit byly marné.

Na několik minut se rozhostilo ticho. Pak zazněla výzva, nastal čas odletu. Vstali jsme a jedním hltem dopili sklenice se zbytkem piva. Rozrušeně jsem na ni pohlédl. Všiml jsem si v jejím oku zárodku slzy. Přitiskla se mi k hrudi, spěšně jsem ji políbil. Nesnáším takové situace.

Řekl jsem:

„Přeju ti, ať jsi šťastná.“

„Já tobě taky. Dávej na sebe pozor.“

A nastoupil jsem do letadla.

 

Deník voyeura

Můj voyeurismus neměl sexuální povahu, i když ani té nebyl zcela prost.

Většinu těchto zápisků jsem napsal v pouštním vězení. Slovo „napsal“ ale není přesné; není tam totiž čím ani na co psát. V té obrovské věznici, sestávající kromě dvora číslo 0 ze sedmi dalších nádvoří, z pětatřiceti hromadných cel vedle bezpočtu dalších nových a zatím neočíslovaných cel, místností a kobek na pátém nádvoří, v té věznici, v níž se v jednu chvíli tísnilo více než deset tisíc vězňů a kde se koncentroval nejvyšší počet univerzitně vzdělaných mužů v zemi, žádný vězněný – přestože někteří zde strávili více než dvacet let – nikdy nespatřil tužku ani papír.

Mentální psaní je technika, kterou rozvinuli islamisté. Jeden z nich si zapamatoval více než deset tisíc jmen: křestní jména a příjmení vězňů převezených do pouštního vězení, názvy měst či vesnic jejich původu, data jejich uvěznění, jejich rozsudky, jejich osudy…

Tento deník jsem si začal vést poté, co jsem díky tréninku dokázal přeměnit svou mysl v jakousi magnetickou pásku zaznamenávající vše, co jsem viděl, a něco z toho, co jsem slyšel. Nyní část této pásky přepisuji.

Jsem stejný člověk jako před třinácti lety? Ano­­­… A ne. Malé ano a velké ne. Ano, protože konečně část těchto deníkových záznamů doopravdy píšu. A ne, protože nemohu napsat a říct všechno. To by vyžadovalo akt odtajnění. Jenže odtajnění má své podmínky: objektivnost a přítomnost druhé strany.

 

20. duben

Chvíli jsem se zastavil na výstupních schodech letadla a pozoroval letištní budovy. Zadíval jsem se do světel v dáli, světel města. Úchvatná chvíle.

Sestoupil jsem. Když jsem konečně stál s kufrem a pasem v ruce, pocítil jsem úlevu cestovatele, který se po dlouhé nepřítomnosti vrací domů, do svých důvěrně známých zákoutí. Letištní zaměstnanec mě požádal o strpení. Prohlédl si pas, zkontroloval papíry, které měl u sebe. Znovu mě požádal, abych počkal, a já čekal. Můj pas přišli převzít dva příslušníci Bezpečnosti a s přehnanou vlídností mě požádali, abych je doprovodil.

Tak jsem se s kufrem – který jsem už nikdy poté neviděl – ocitl v policejním autě na dlouhé letištní cestě. Sledoval jsem světla po obou stranách silnice. Viděl jsem, jak se světla mého města blíží. Otočil jsem se na příslušníka Bezpečnosti na sousedním sedadle a zeptal se:

„Děje se něco? K čemu tolik formalit?“

Přitiskl ukazovák na rty a neřekl ani slovo. Chtěl, abych mlčel, a já mlčím.

Cesta z letiště do oné zlověstné budovy v centru hlavního města se protáhla na dalších třináct let. Cesta v prostoru i v čase.

Později jsem se dozvěděl, že někdo, kdo se mnou studoval v Paříži a pracoval pro ně, o mně podal bezpečnostním složkám hlášení, podle nějž jsem vedl jakési řeči proti stávajícímu režimu a vyjádřil se urážlivě o prezidentovi, což se považuje za jeden z nejtěžších zločinů, rovnající se velezradě, ne­-li něčemu horšímu. Stalo se to tři roky před mým návratem z Paříže.

To hlášení mě přivedlo do ponuré budovy ve středu hlavního města nedaleko našeho domu. Znal jsem ji velmi dobře, často jsem kolem ní chodíval. Její tajemnost a přísná ostraha všude okolo mě vždy trochu děsily.

Příslušníci Bezpečnosti mě bedlivě hlídali. Když jsme za vchodem vstoupili do dlouhé chodby, sevřeli mě kolem paží ještě silněji. Nějaký mladík na konci chodby, když nás viděl, zahulákal:

„Nazdar Múso! Tak co, islamista, nebo komunista?“

„Obojí je to stejné svinstvo.“

Další chodba, vnitřní schodiště, chodba v patře, místnost vpravo. Klepání na dveře… Hlas zevnitř: „Dále.“ Jeden z mých hlídačů pomalu otevřel dveře, pak rázně srazil podpatky a zvolal:

„K službám, pane. Máme tady jednoho hledaného, dovezli jsme ho z letiště… pane.“

Všiml jsem si v místnosti onoho zvláštního pachu, jaký bývá cítit výhradně v kancelářích důstojníků Bezpečnosti. Je to spíše směs pachů: voňavek různých značek, luxusních doutníků, lidského potu, puchu chodidel. To všechno se mísí s pachem mučení. Lidského utrpení. Pach krutosti. Jakmile člověka udeří do nosu, zmocní se jej strach a hrůza. Přesně to jsem ucítil, přestože jsem byl přesvědčený, že za tím vším vězí nějaké nedorozumění.

Obrátil se k nám obrovitý, bělovlasý chlap se zarudlým obličejem, u jehož nohou jsem zpozoroval skrčeného kluka se zavázanýma očima, a řekl:

„Vezmi ho za Abú Ramzatem.“

Dva příslušníci mě vyvedli, tentokrát už se zjevnou hrubostí. Další chodby, další schodiště. Zvenčí se zdá budova tak maličká, přitom uvnitř nemá konce. Během chůze ke mně doléhaly výkřiky a volání o pomoc. Čím dále jsme šli, tím byl křik hlasitější a zřetelnější. Sešli jsme – aspoň myslím – do suterénu, jeden z mých hlídačů otevřel dveře. Tam jsem uviděl, odkud křik pochází. Zaskočil mě bolestný řev: na zemi ležel muž zaklíněný v pneumatice od auta, s nohama ve vzduchu, a právě dostal ránu kabelem na holá chodidla. Cítil jsem, jak se mi partie mezi stehny zachvěly.

Zděšeně jsem pozoroval, jak černý kabel dopadá na chodidla muže vecpaného do pneu­matiky, zvedá se a za ním se rozstřikují kapky krve a utržené kusy lidského masa, vtom kdosi zařval tak, že jsem celý ztuhl. Proti své vůli jsem se otočil jeho směrem: v rohu místnosti jsem uviděl muže s nateklým, brunátným obličejem a pěnou v koutcích úst.

„Zavaž mu oči, pitomče!“

Jeden z hlídačů udělal dva skoky, jeden vpřed, druhý zpátky, a už jsem měl oči zakryté jakousi látkou, připevněnou v týle gumičkou. Od té chvíle jsem neviděl nic.

„Postav ho ke zdi.“

Rána do zad; pohlavek; ruce za záda; strkají mě dopředu; narážím hlavou o zeď a zůstávám stát.

„Ruce nad hlavu, parchante!“

Zvedám ruce.

„Zvedni levou nohu a stůj na pravý, ty zkurvysyne.“

Zvedám nohu a stojím. Vzadu vše pokračuje. Slyším svištění kabelu, rány do chodidel, křik trpícího mladíka, supění mučitele. Skoro jako bych slyšel trhání masa, které jsem před chvílí viděl létat vzduchem. Zvuky, hlasy. U slepého je pánem sluch.

Pohodlné křeslo na letišti Orly, Suzanne, chlazené nápoje, pivo, měkké sedadlo v letadle, příjemná a krásná stevardka, džus, čaj…

Levá noha, na níž spočívá celá moje váha, mě začíná bolet. Když si místo levé stoupnu na pravou, všimne si toho ten chlap s brunátným obličejem? A jestli ano, co udělá?

Přestávám nohu cítit, už se to nedá vydržet. Zariskuju. Stoupám si na druhou. Nic se nestalo, nikdo si ničeho nevšiml. Zažívám pocit vítězství. Později, po dlouhých letech žaláře, zjistím, že všechna vítězství v nekonečném boji mezi věznitelem a vězněným jsou právě takového rozsahu.

Čas se vleče… strašlivě vleče. Najednou se mi ničemu nechce věřit. Co se to děje? Co tady dělám? Tisíce otázek. Pokouším se opřít rukou o zeď, dotýkám se jí konečky prstů… Najednou kluk zaklesnutý v pneumatice vykřikne:

„Už dost, pane, prosím vás, dost, už to nevydržím! Řeknu vám všechno!“

Chlap s rudým obličejem spokojeně a vítězoslavně zavelí:

„Dost, Ibráhíme! Už ho nech. Vytáhni ho z tý gumy a odveď za majorem.“

Slyšel jsem, jak s majorem telefonuje. Pomyslel jsem si: teď jsem na řadě já.

A skutečně, slyšel jsem, jak zavěšuje sluchátko a vykřikuje:

„Hej Ajjúbe… Ajjúbe!“

„Ano, pane.“

„Pojď sem a postarej se o zákazníka.“

Cítím Ajjúba za zády.

„Strč ho do pneumatiky, dělej.“

Připadalo mi, že mě popadlo snad půl tuctu chlapů. Hodili mnou o zem. Ani po čtrnácti letech od té chvíle nedokážu pochopit, jak mě Ajjúb mohl vtěsnat do toho gumového kola tak, že mi nohy trčely do vzduchu. Ať jsem dělal, co jsem dělal, nemohl jsem se vyprostit. Nevím ani, jak ze mě strhal boty a ponožky.

„Pane, kabelem, nebo rákoskou?“

„Rákoskou, tady pán vypadá křehce.“

Na plosky nohou mi dopadl žhavý rožeň. Vykřikl jsem, a ještě než můj křik stačil doznít, rákoska přistála znovu. Bití pokračovalo, křik neustával. Přesto jsem uslyšel hlas brunátného muže:

„Ajjúbe, zavolej mě, až bude hotovej.“

Nechápal jsem, proč mě bijí. Netušil jsem, co ode mě chtějí. Odvážil jsem se zakřičet:

„Co po mně chceš, bratře?“

„Zavři hubu, buzerante!“

Tak odpověděl Ajjúb, jehož tvář jsem nikdy neviděl. Začal jsem počítat rány, a přitom řval bolestí. Mnohem později mi zkušení veteráni sdělili, že počítání ran je první známka slabosti, znamená to prý, že se mudžáhid nebo aktivista před vyšetřovatelem zhroutí. Tehdy jsem si pomyslel: Já ale nejsem ani mudžáhid, ani aktivista. Taky mi prozradili, že v takových chvílích nejvíc pomůže, když se člověk ze všech sil soustředí na něco, co má rád, a snaží se na chodidla zapomenout.

U asi čtyřicáté rány jsem se v počítání ztratil a přestal jsem cítit tělo. Můj křik zeslábl. Ztratil jsem rovnováhu a jímala mě závrať. I přes pásku na očích jsem před sebou viděl plout oblaka. Začínám ztrácet vědomí? Omráčení, závrať… Letiště Orly… Džus, pivo… Letadlo a laskavá stevardka. Nejasný pocit, že se vše zastavilo. Pokusil jsem se znovu zorientovat. Ano, i bití přestalo! Omráčení, otupělost… Dlouhá chvíle, možná jen okamžik, neměl jsem pojem o čase. Probral jsem se. Znovu hlas brunátného muže:

„Tak co Ajjúbe, probral se?“

„Probral, pane… Ale pochcal se.“

„Zatraceně, vypadá to, že pán je pěkná bačkora.“

V boku jsem ucítil kopanec. Hlas vyše­­třo­vatele:

„Hej, to jseš chlap? Nestydíš se chcát si do gatí? Jak se jmenuješ, ty sračko?“

Řekl jsem mu, jak se jmenuji.

„Ty prašivej pse, ještě jsme ani nezačali, a podívej, jak vypadáš! A to si zatím jen tak hrajem, ještě jsme nezačali doopravdy. Radím ti, vyklop to všechno hned, ať tě máme z krku. Stejně budeš mluvit, to mi věř! Všichni u nás nakonec mluví. A hezky všecko, od á do zet. Hm? Tak bude to?“

„Pane, řeknu všechno, co chcete. Ale co chcete slyšet?“

„Dobře… tak povídej, jak se jmenujou členové tvý rodiny?“

Začal jsem mu vyjmenovávat své příbuzné, počínaje jmény otce a matky, ale podrážděně mě přerušil a zařval:

„Děláš ze mě vola, vypatlanče? Chci slyšet jména členů tvý skupiny! Seru na tebe i tvý rodiče. Vyklop jména lidí z organizace… Blbečku.“

„Jaké organizace, pane? Jaké organizace?“

„Ajjúbe, tenhle smrdutej mezek si z nás dělá blázny. Chce nás nasrat a koleduje si o vejprask.“

„Pane, pro lásku Boží, já nevím, na co se mě ptáte! O jaké mluvíte organizaci?“

Zvuk kroků. Cítil jsem, jak se ke mně přibližuje. Do tváře mě šlehl jeho dech. Naprosto klidně mi odpověděl:

„Organizace teploušů, jako jseš ty… Organizace Muslimských bratrů… Copak neznáš svoje lidi?“

Jeho dech odporně páchl. Nevěděl jsem, jestli se radovat, že se nedorozumění konečně vyjasnilo, proklínat smůlu, kvůli které k takovému nedorozumění vůbec došlo, nebo náhodu, jež dopustila, aby mě odvedli přímo k Abú Ramzatovi. Kdyby mě tak jako ostatní prohledali a vzali mi věci, někdo by si byl všiml, kdo jsem a jaký je můj zločin. Ale protože jsem se ocitl v budově tajných služeb zrovna ve chvíli, kdy sem denně přiváželi stovky zatčených Muslimských bratrů a mě vehnali mezi ně, zatímco důstojníci a vojáci byli dvacet čtyři hodin denně v pohotovosti a vládl obrovský chaos, neměl jsem šanci celé to nedorozumění nijak vysvětlit. A k tomu všemu tu bylo mé jméno, které nikterak nenaznačovalo, že nejsem muslim. Přesto jsem vykřikl:

„Ale pane, já jsem křesťan… Jsem křesťan!“

„Cože? Říkáš křesťan? Ty šmejde zatracenej, jak to, žes nic neřekl? Proč tě sem teda přivedli? Určitěs’ provedl pěknou sviňárnu! Křesťan, jo?“

„Nikdo se mě nezeptal, pane. Navíc nejen křesťan, jsem ateista, nevěřím v Boha!“

Dodnes si neumím vysvětlit, jak mě napadla taková pošetilost. Čeho jsem myslel, že dosáhnu, když se před tím vyšetřovatelem přihlásím k ateismu?

„A ještě k tomu ateista,“ řekl lehce zamyšleně.

„Ano, pane, přísahám. Podívejte se mi do pasu a přesvědčte se.“

Muž s rudým obličejem se na několik minut, jež se mi zdály strašlivě dlouhé, odmlčel.

„Prej ateista! Jo­… Jenže my jsme muslimská země! Ajjúbe, pokračuj v práci!“

A Ajjúbova rákoska se znovu dala do díla.

Zpočátku, když jsem se ocitl mezi těmito chlapy a měl jim odpovědět na nějakou otázku, oslovoval jsem je „bratře“, ale pak mi Aj­­júb vrazil facku a zařval:

„Já jsem tvůj brácha, ty parchante? Jsme snad někde na tržišti?“

Pochopil jsem a opravil se na ustáz, „profesore“, jak se u nás muži zdvořile oslovují. Druhá facka:

„Profesore? Tady nejseš doma na mámině klíně!“

Od té chvíle jsem se naučil říkat sídi, „můj pane“. Toto oslovení se tu nepoužívá tak, jak je obvyklé mezi dvěma uctivými muži. Tady má ono slovo v ústech člověka silný přízvuk ponížení a otroctví.

 

21. duben

Pomalu jsem otevřel oči. Pronikavým puchem kolem jsem se málem zalkl. Ležel jsem na zemi uprostřed hustého lesa nohou. Zápach špinavých chodidel. Pach krve a hnisajících ran. Zápach dlouho nemyté podlahy. Těžký dech mužů natěsnaných jeden vedle druhého. Později jsem se při inspekci a sčítání vězňů dozvěděl, že nás bylo osmašedesát. Pohledem na strop jsem odhadl, že místnost nepřesahuje pětadvacet čtverečních metrů.

Hovořilo se pouze šeptem, což vytvářelo dojem nepřetržitého bzukotu, vyplňujícího celý prostor. Chtěl jsem si stoupnout a popadnout dech. Tělem mi projela ukrutná bolest. Sebral jsem síly a zvedl se, ale při pokusu postavit se na chodidla jsem vykřikl bolestí. Kolemstojící si toho všimli. Několik rukou se natáhlo, chytilo mě v podpaží a postavilo na nohy. Držel jsem se jich, abych mohl stát. Jeden mladík vedle mě řekl:

„Vydrž, bratře… To přejde!“

A druhý:

„Kdo stojí při Bohu, Bůh stojí při něm. Nezoufej, bratře.“

Když jsem se trochu rozhýbal, bolest mírně povolila. Rozhlédl jsem se kolem. Viděl jsem muže všech věků, dvanácti­- či třináctileté děti, dospělé, starce!

Obrátil jsem se na muže, který se mi před okamžikem snažil dodat sílu, a zeptal se:

„Co je to za lidi? Co tady děláme? Proč stojíme?“

Zahleděl se na mě nechápavě, skoro tupě, jako by říkal: Není to nad slunce jasné? Namísto odpovědi se zeptal:

„Ty nevíš, co se děje?“

Při pobytu ve Francii jsem slyšel zprávy, že v zemi dochází k politickým nepokojům a že jistá strana zvaná Muslimské bratrstvo tu a tam provokuje násilné incidenty. Nepřikládal jsem však těmto zprávám žádnou důležitost a vybavoval si je jen mlhavě, podrobnosti mě míjely. Nikdy jsem neměl v oblibě televizní zprávy ani politický aktivismus, přestože na střední škole a jistý čas po ní jsem měl blízko k několika marxistům, kteří mě svými myšlenkami ovlivňovali, obzvlášť můj strýc, který tehdy, pokud vím, zastával nějakou důležitou funkci ve vedení komunistické strany.

Odpověděl jsem:

„Ne, nemám ponětí… Co se děje?“

„Jak to? Ty nežiješ tady u nás?“

Chtěl jsem zamezit jeho dalším otázkám a rovnou mu prozradil všechno, na co by se mohl ptát:

„Ne. Žil jsem ve Francii a vrátil se teprve dneska, asi tak… (podíval jsem se na hodinky) před čtrnácti hodinami.“

„Cože, ty máš hodinky? Radši je honem někam schovej! Vidíš tady ty lidi kolem? Patří k nejctnostnějším věřícím a nejvěrnějším obráncům islámu v téhle zemi. Je to zkouška, bratře, zkouška seslaná Bohem všemohoucím.“

Náhle jsem si připadal celý nesvůj, plnou vahou na mě dolehla tíseň a pocit nespravedlnosti z celé situace. Prudce jsem mu ­vpadl do řeči:

„No dobrá… A co mně je sakra do toho?! Já jsem křesťan, a ne muslim! A navíc nevěřím, jsem ateista!“

To bylo podruhé, co jsem o sobě prohlásil, že jsem ateista, a opět to byla strašlivá pošetilost. Poprvé mě to stálo výprask Ajjúbovou holí, a to na rozkaz Abú Ramzata, který mlátil muslimy, protože jsme přece v muslimském státě! Podruhé mě to bude stát roky absolutní izolace a zacházení jako s hmyzem, ne­-li horší.

Skoro se mi zdálo, jako by ode mě odskočil. Protože ale nebylo kam uhnout, odtáhla se jen vrchní polovina jeho těla. Bezděčně pronesl:

„Bože, chraň mě před Satanem prokletým.“

A pak, už hlasitěji, zvolal:

„Chlapi, je mezi námi bezbožný křesťan! Máme tu špicla!“

V okamžiku, kdy se na mě upřely všechny pohledy, zazněl za mnou velitelský hlas:

„Kdo to tady huláká? Ticho, ticho bude! A pohyb, je čas střídání.“

Nechápal jsem, co to znamená. V zadní části místnosti byla skupina mužů ležících na zemi v podivné, ale pravidelné řadě. Připomínali cigarety srovnané v krabičce. Mezi nimi a námi stojícími byla ještě třetí skupina lidí schoulených ve dřepu. Po rozkazu toho mohutného chlápka – jak jsem záhy zjistil, byl to vedoucí cely – se všechny tři skupiny daly do pohybu. Ti, kteří spali na zemi, během chvíle postupně vstali a zaplnili tu stranu místnosti, kde jsme předtím stáli my. Naše skupina si dřepla. Třetí zamířila na místo, kde se leželo.

„Pohyb, pohyb, všichni do mečů… Kdo leží, do meče!“

Vzápětí jsem uviděl, že to znamená lehnout si na bok.

První z nich se položil na bok a zády se přitiskl ke stěně. Další si lehl těsně vedle něj, břicho ke břichu, s hlavou u chodidel spoluvězně. Třetí se zády nalepil na záda druhého, čtvrtý břichem na břicho třetího, každý s hlavou vždy mezi chodidly těch vedle. A tak to šlo dál, až řada dospěla k protilehlé zdi místnosti. Na pět nebo šest osob se místa nedostalo. Vedoucí cely zařval:

„Šoupači, máš tu práci!“

Další obr se zvedl – vypadal jako zápasník – a klidným krokem přistoupil k prvnímu ležícímu u zdi. Opatrně šlápl mezi zeď a tělo ležícího, zapřel se zády o stěnu a ploskami nohou tělo odsunul. Pak přitlačil. Řada se trochu smrštila a vznikla škvíra pro dalšího člověka. Zavolal na jednoho z těch, co zbyli: „Pojď sem, lehni si tady.“

Přišel další muž a lehl si na bok do vzniklé škvíry mezi chodidly „šoupače“ a zdí. Pak začal „šoupač“ tlačit do nového ležícího a uvolnil místo zase dalšímu, „pojď, lehni si sem“, a pak zase znova. Všichni, pro které předtím nezbylo místo, se nakonec vtěsnali. Šoupač si oklepal ruce a stejně klidným krokem se vrátil na své místo. Sledoval jsem řadu na zemi. Někteří muži okamžitě usnuli.

V té místnosti jsem strávil tři dny. Slyšel jsem, že před námi i po nás v ní někteří strávili dlouhé měsíce, někdy jich přitom bylo více než nás. Za tu dobu jsem místo dobře poznal.

Po chvíli dřepění se u mě ozvala tělesná potřeba. Otočil jsem se na souseda a zeptal se:

„Kam se tady chodí na záchod?“

Odvrátil se a neodpověděl. Zeptal jsem se druhého souseda, ani on nereagoval. Vzpomněl jsem si, že jsem křesťan, bezbožník, špicl, a pochopil jsem, že těch obvinění se hned tak nezbavím. Nebyl jsem daleko od vedoucího cely; položil jsem mu stejnou otázku a on mi ukázal záchod. Takže je tu záchod! Musel jsem čekat víc než hodinu. Jeden jediný záchod a jeden vodovodní kohoutek na šedesát osm lidí.

Vrátil jsem se na své místo. Nade mnou se cosi pohnulo, podíval jsem se nahoru. Roura kanalizace, zřejmě jediná pro celou budovu, protínala místnost z jednoho konce na druhý. Mezí ní a stropem bylo zhruba půl metru. Nahoře spali dva asi patnáctiletí kluci. Rouru objímali hrudí a rukama, nohy jim visely, hlava odpočívala na rouře při zvuku zurčící vody kanalizace.

„Nikdy jsem se takhle dobře nevyspal!“ pochvaloval si druhý den jeden z nich.

 

22. duben

Probudil jsem se. Po osmi hodinách ve dřepu jsme si měli jít lehnout. Pár protřelých ze skupiny dřepících upozornilo ostatní, že je nutné dojít si předtím na záchod, protože jakmile si člověk lehne a „šoupač“ dokončí svůj úkol, už žádné místo nenajde, ať se ­zvedl z jakéhokoli důvodu.

Lehl jsem si, záda přitiskl na záda muže za mnou, břicho na břicho muže přede mnou. Vzpomněl jsem si na přítelkyni, která měla „francouzskou pozici“ v oblibě. Za hlavou chodidla, před obličejem chodidla. Jak může někdo v takovém puchu spát?

Přesto jsem spal velmi tvrdě. A teď jsem se vzbudil, úplně jsem se probral. Celé tělo jsem měl stlačené, ale tlak, jejž jsem cítil dole na břiše, byl nejsilnější, skoro bolestivý.

Sousedovi se zřejmě chtělo močit, jeho úd proto ztvrdnul a zcela pochopitelně mě tlačil do břicha. Vždyť pomýšlet na jiné vysvětlení by v těchto podmínkách bylo naprosto nemístné. Snažil jsem se ho o kousek odstrčit, ale nešlo to, s každým mým pohybem mě tlačil víc a víc. Slyšel jsem, jak chrápe. Chtěl jsem si pomoct rukou, ale bál jsem se, že ho tím vzbudím. Co by řekl, kdyby se probudil a ucítil v rozkroku mou ruku? Obtížně jsem se vyprostil a odešel na záchod.

Tři noci… A třikrát denně se otevřely a zase zavřely dveře. Pokaždé, když se otevřely, přinesli jídlo v plechových mísách. Ráno pro každého chlebová placka a kousek chalvy – ty rozdává vedoucí cely – a pět mís černé tekutiny (ukázalo se, že je to čaj). A večer totéž. Mísa koluje mezi vězni, každý ji zvedne, usrkne z ní a předá ji tomu vedle. V poledne jsou mísy plné bulguru, jedna z nich obsahuje rajčatový protlak s trochou zeleniny.

Nikdy nezapomenu, jak si všichni kradli kusy masa, když jednou jedinkrát maso přinesli. Myslím, že i při ranním a večerním jídle by se místnost, nebýt vedoucího cely, proměnila v džungli.

Během těchto hodin – zdály se mi jako celá věčnost – jako bych se vznášel v prostoru a v čase. Přál jsem si, a to přání jsem přitom pociťoval jako pevné přesvědčení, aby se všechno ukázalo být jen hloupým nedopatřením, jež se brzy napraví.

Můj profesní a umělecký cit se krčil někde daleko v koutě, nezasahoval, zůstával mimo dosah bolesti a úzkosti. Ať jsem na duchu i na těle trpěl sebevíc, stále jsem bděle a nezaujatě pozoroval a zaznamenával vše kolem.

Vzpomněl jsem si na výrok jednoho z mých vynikajících učitelů: I z té nejbanálnější události může dobrý režisér udělat dobrý film. Událost je kostra a režisér ji musí umět pokrýt masem a obléct. Právě tento cit zachytil scénu přetahování se o maso, díky němu jsem si uvědomil onen křiklavý nesoulad mezi okolním prostředím, jež v člověku vyvolávalo nutkání zvracet – nebo mu všechno přinejmenším znechucovalo –, a oním materiálním skutkem těch, kteří se přetahují o kousky masa. Jak to, že ztratili veškerý smysl pro patřičnost a slušnost, a tudíž všechnu důstojnost a sebeúctu? Může za to boj o přežití? Možná.

Tři dny a tři noci jsem jedl půlku chlebové placky s kouskem chalvy.

 

Z arabského originálu Al­-Qauqaʿa: Jaumíját mutalas.s.is. (Dár al­-ádáb, Bejrút 2008) přeložil Petr Felčer.