Australské duo Divide and Dissolve ukazuje, že i instrumentální metal může mít politický přesah. Žánrová očekávání narušuje nejen kapelou hlásaný antikolonialismus, ale také používání sopránsaxofonu nebo zařazení textu nebinární básnířky Minori Sanchiz-Fung na letošní desku Gas Lit.
Melbournská skupina Divide and Dissolve na svém třetím albu Gas Lit představuje autenticky nekompromisní tvář tvrdé hudby. Namísto metalových kostýmů se ale Australanka maorského původu Sylvie Nehill a Afroameričanka s čerokézskou krví Takiaya Reed vybavily bojovnými transparenty a rozhodly se napadnout přetrvávající nadřazenost bílých lidí nad barevnými. Činí tak ovšem téměř beze slov – jedinou výjimkou je recitace textu Did You Have Something to Do with It nebinární básnířky Minori Sanchiz-Fung. Na šíření hlučného poselství skupiny se poprvé podílí label Invada, za kterým stojí Geoff Barrow, známý z formací Beak či Portishead.
Agendu a strategii Divide and Dissolve dobře vystihuje citát afroamerické spisovatelky a aktivistky Audre Lorde: „Pánův dům nelze demontovat pomocí jeho vlastních nástrojů.“ Obě hudebnice zastávají názor, že opravdové změny lze docílit pouze nahrazením starého systému novým. Podobná slova bychom od kapely, která se pohybuje na poli sludge či doom metalu, asi nečekali, stejně jako bychom v těchto žánrových odvětvích nehledali tak výraznou angažovanost. Příběh Divide and Dissolve ale není obvyklý; zařadit kapelu do metalových škatulek je ostatně z mnoha důvodů nedostačující. A navzdory zálibě v tvrdých kytarách se duo rozhodlo vzývat jiné hrdiny než ty metalové. „Chceme vzdávat hold našim předkům, Zemi a všem živým bytostem,“ prozradila v rozhovoru pro portál The Quietus bubenice Sylvie Nehill.
Tér místo tyjátru
S kytaristkou a saxofonistkou Takiayou Reed se Sylvie Nehill potkala v Melbourne v roce 2016. Do týdne spolu byly ve zkušebně a brzy bylo zřejmé, že z jejich souznění vzejde něco, co budou chtít předávat dál. „Skládat společně hudbu je tak snadné,“ říká Nehill dnes a dokládá to faktem, že druhé album Abomination (2018) složily během několika dní, jen rok po zveřejnění debutové nahrávky Basic. Ani jedna z těchto dvou desek, vydaných na melbournské značce Dero Arcade, ale nedosahuje tak monstrózní intenzity jako Gas Lit.
Na novince Reed a Nehill navazují na svou dosavadní tvorbu, sestávající z organických, povětšinou instrumentálních skladeb. Některé tracky začínají sopránsaxofonovým intrem, po němž se na posluchače místo obvyklého metalového „tyjátru“ vyvalí mimořádně hutný tér – obemkne ho intenzivně, autoritativně, ale nikdy ne tak, aby ho začal dusit. Lomozivé pasáže mohou připomenout americké duo The Body, doomový minimalismus zase kanadskou kapelu Big Brave, to jsou však jen orientační referenční body – tvorba Divide and Dissolve je totiž do značné míry nezaměnitelná. Spíše než s táhlými kytarovými drony kapela pracuje s řezavou zatěžkaností a přes důslednou produkci dokáže posluchače odzbrojit i punkovou jednoduchostí. Zvuk je ve srovnání s předešlými nahrávkami členitější, což je nepochybně vklad producenta desky, novozélandského hudebníka Rubana Nielsona z psychedelických Unknown Mortal Orchestra, jejichž éterická hudba s produkcí Divide and Dissolve značně kontrastuje.
Sludgeová argumentace
Na to, že by duo Divide and Dissolve mělo být politickou kapelou, prý Takiaya Reed přišla ve snu. Ač se skupina v rozhovorech vyjadřuje hodně střídmě, některá její gesta si svou ostrostí nezadají s metalovou neotesaností. Míří ale na zcela odlišné cíle – takové, jež bychom hledali spíše na hardcorepunkové scéně. Ve tři roky starém klipu Resistance nejprve obě hudebnice na veřejných záchodcích naplní vodní pistole močí a následně je vyprazdňují na sochu mořeplavce Jamese Cooka nebo pomník kolonizátora Johna Batmana. A srovnatelně pádná je i jejich hudební tvorba. O té Sylvie Nehill a Takiaya Reed nerady mluví – místo toho se uchylují k neurčitým, až kryptickým sdělením: prý spolu navzájem „hovoří prostřednictvím hudby“, při jejímž poslechu lidé „cítí to, co cítit mají“.
Když se s Divide and Dissolve bavím o tom, zda může rocková hudba v současnosti ještě někoho šokovat, ukazuje se, že tuto možnost nezavrhují. „Kontroverzní může být umělecké vyjádření, které vybočuje z obecně přijímané normy,“ reagují o chvíli později na námitku, zda „kontroverzní“ není jen zastírací výraz pro samoúčelnou provokaci. Jim samotným se naštěstí – zřejmě i díky neprůstřelné sludgeové argumentaci jejich hudby – podobné nálepky vyhýbají.
Autor je členem volného promotérského sdružení Jednota.
Divide and Dissolve: Gas Lit. Invada 2021.