Protesty v Kolumbii, které vypukly v reakci na chystanou daňovou reformu a privatizaci zdravotnictví, jsou spojené s brutálními policejními zásahy a množstvím zraněných, zmizelých či mrtvých lidí. Násilí je problém, jenž tuto jihoamerickou zemi sužuje dlouhodobě a dopouštějí se ho státní i nestátní aktéři.
Když se v dubnu letošního roku pokusil kolumbijský prezident Iván Duque Márquez prosadit ekonomické reformy, které by zvedly daně a otevřely cestu k privatizaci kolumbijského zdravotnictví, nikdo nečekal jásot veřejnosti. Málokdo ale předpokládal, že vypuknou nejsilnější protesty za posledních několik let.
Kolik stojí tucet vajec?
Kolumbijskou ekonomiku zasáhla pandemie covidu obzvlášť silně a spustila nejhorší ekonomickou krizi v historii země. Zatímco se během lockdownu domácnosti potýkaly s propadem příjmů a prudkým nárůstem nezaměstnanosti, vláda se zoufale pokoušela pumpovat peníze do programů na podporu firem a nejchudších obyvatel. Veřejné finance to ovšem přivedlo na pokraj bankrotu, narostl už tak vysoký zahraniční dluh a vznikly pochyby o schopnosti státu jej splácet. Řešením měla být daňová reforma, která by zvýšila DPH u potravin a veřejných služeb a omezila daňové výjimky a úlevy. Prakticky by na ni doplatily střední a chudší vrstvy obyvatel.
V reakci na chystanou reformu vyhlásily odbory a další organizace 28. dubna generální stávku a svolaly demonstrace, kterými chtěly donutit vládu navrhovaný plán stáhnout. Úřady se nejprve snažily protesty zakázat z důvodu protipandemických opatření, ale do ulic Cali a Bogoty vyrazily i přes zákaz tisíce lidí. Policie na to zareagovala naprosto zbytečným brutálním násilím proti demonstrantům, které pobouřilo veřejnost a spustilo sérii dalších protestů po celé zemi. Vláda daňovou reformu během několika dní sice stáhla, ale zlobu veřejnosti se jí uklidnit nepodařilo. Nepomohla ani rezignace ministra financí a autora reformního balíčku Alberta Carrasquilly, který naštval veřejnost, když v novinovém rozhovoru nebyl schopen odhadnout cenu tuctu vajec, a nechtěně tak demonstroval odtrženost vládních elit od problémů běžných obyvatel země, obávajících se růstu cen základních potravin. Cíl protestů se mezitím měnil od požadavku na zavedení základního příjmu přes bezplatné školství až po reformu policie v návaznosti na neobhajitelné zákroky proti demonstracím.
Lidé, kteří zmizeli
Právě desítky let trvající násilí se stalo jedním z ústředních témat, jež sjednotila odboráře, studenty, ale i představitele indiánských menšin, kteří vyrazili ze svých rezervací podpořit demonstrace do velkých měst. Několik dekád trvající občanská válka si vyžádala statisíce obětí a miliony vysídlených osob. Partyzánské skupiny, drogové kartely, polovojenské jednotky, ale i kolumbijská armáda a policie stojí za vraždami a únosy civilistů, vůdců komunit, novinářů, politických aktivistů či bývalých rebelů. Jen během čtyř týdnů aktuálních demonstrací mají uniformovaní i neuniformovaní policisté na svědomí desítky zabitých, tisíce zraněných a stovky pohřešovaných demonstrantů. Ti mohou být zadržováni v neoficiálních věznicích bez jakékoli právní ochrany, ale také je – jako mnoho dalších – mohl potkat horší osud.
Kolumbie se potýká s hrůzným dědictvím násilných zmizení, za něž mohli zločinci a partyzánské skupiny, ale také stát. Ukázkovým případem byl skandál za vlády prezidenta Álvara Uribeho, kdy armáda nechala zmizet a následně zavraždit tisíce nevinných lidí, kteří byli pod různými záminkami vylákáni na odlehlá místa, úkladně zabiti a následně označeni za povstalce. Vše se přitom dělo jen z toho důvodu, aby ozbrojené složky vykázaly činnost v boji s partyzány. Když tedy v uplynulých dnech Uribe, jehož politickým chráněncem je právě současný prezident Duque Márquez, v tweetech označuje protestující za teroristy a obhajuje použití ostré munice, vyvolává to řadu nepříjemných vzpomínek. Více než 10 procent obyvatel totiž patří k vnitrostátním uprchlíkům, kteří před násilím utekli z venkova do měst.
Mírová dohoda mezi povstalci z Revolučních ozbrojených sil Kolumbie (FARC) a vládou před pár lety možná ukončila více než padesát let trvající ozbrojený konflikt, ale samotné násilí ani systematické porušování lidských práv zastavit nedokázala. Bez hlubších společenských reforem, po nichž demonstranti volají, tyto problémy jen tak nezmizí.
Autor je spolupracovník redakce.