Vyšla nová Mornštajnová. Protože její knihy jsou jevem spíš sociologickým než literárním, není tak zajímavá otázka, jaký nový román je, ale spíš jak si vede – u recenzentů, kteří jsou chtě nechtě unášeni vlnou onoho pozoruhodného hypeu (neterminologicky: humbuku), ale hlavně u masového publika, které v éře nových médií dostalo svůj prostor na síti. Googluji tedy: v Databázi knih nacházím hodnocení 85 procent. Na ČBDB 91 procent. Na Goodreads 4,35 (z pěti bodů). Jako na podnosu se mi tím číselným vyjádřením servírují data, která sem zanesu pomocí pár úderů numerické klávesnice. Nemusím číst a přečtené pak nějak shrnovat a parafrázovat. Převzít výsledné číslo je mnohem snazší než řešit otázku, zda se na poli čtenářských databází rodí nebo snad už přímo odehrává zápas mezi očekáváním beze zbytku naplněným („zas a pořád ta skvělá Mornštajnová“) a zaskočeností, že pocit neskonalé blaženosti, který poskytly spisovatelčiny předchozí knihy, se tentokrát nějak nedostavuje („je to pořád na jedno brdo“).
V databázích fungujících na principu dobrovolných čtenářských deníčků ta čísla určitou smysluplnou roli hrají. Jsou jakýmsi barometrem: souhrnným, zprůměrovaným vyjádřením vkusu, zážitkových pocitů a kritérií, které masoví čtenáři slovně vyjadřují neuměle, lavírujíce mezi floskulemi a pokusy o verbalizaci dojmů. Proto je příjemné, že se vyjadřují i s využitím pomůcky, kterou představuje nabídnutá hvězdičková škála. Míra přidělených hvězdiček tu nevyjadřuje nic víc než momentální převod pocitů a dojmů do číselného vyjádření, jež se pak aritmeticky zprůměruje za všechny hodnotitele. I účastníci této hry asi rozumějí tomu, že vypovídající hodnotu má právě až to výsledné, zprůměrované číslo všech hodnocení, a nikoli právě jejich rozhodnutí dát třeba čtyři a půl hvězdičky. Tak je to v pořádku; podobně si jako opěrný bod pro rozhodnutí, kterému filmu, seriálu či hudebnímu albu věnovat čas, otevíráme ČSFD nebo Allmusic.
Zcela jiná situace s číslem ale nastává, pokud se vyskytuje u článků, jež se tváří jako seriózní, profesionálně sepsané recenze. K hvězdičkování se uchýlil Host, procentuální hodnotu přiřazují recenzovaným knihám na iLiteratuře či v kulturní rubrice MF Dnes, respektive iDNES. Zaokrouhlují ji s pětiprocentní rozlišovací škálou, zatímco třeba Kultura21.cz ji vyjadřuje s přesností na jedno procento. Proč tím ale zaplňuji zápisník? Protože celý ten princip číselného vyjádření hodnoty díla individuálním recenzentem je výrazem naší ochoty přistoupit na jednoduché a poutavé znaky a výrazy i v situacích, kdy by nám cosi uvnitř mělo říct, že takovéto zjednodušení se příčí meritu věci a dělat je je nesoudné. Musíme trvat na tom, že některé složité věci je nutno vyjadřovat složitě a do jednoduchých vyjádření je převést nelze. Zkusme jen domyslet, co to vlastně provozujeme.
Mornštajnové Listopád dostal v recenzi dostupné na iDNES od Aleny Slezákové 90 procent. Šikmý kostel Karin Lednické dostal taky 90 procent, druhý díl pak dokonce 100 procent. Tím se ovšem říká, že jde o naprosto vrcholné dílo, kterému se něco může už pouze vyrovnat, ale překonat jej možné není. A teď si představme, že vyjde jakási soudobá analogie Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka, Kafkova Procesu, Musilova Muže bez vlastností. A zkusme si je do škály, v níž Šikmý kostel II představuje maximum možného, promítnout. Dostala by tato díla taky 100 procent? Nebo by se zpětně u Lednické ubralo, protože je tu nyní něco mnohem lepšího? Nebo by obdržela třeba jen 65 procent, protože nemají pořádný dějový spád a člověk se v nich občas i ztratí?
Lze si snad představit, že paní Slezáková v sobě nějaký barometr má a poctivě na něm čísla odečítá. Nekouká ale občas na ten svůj barometr šejdrem, když je schopná přidělit 70 procent Vondruškově knize, při jejímž hodnocení musí připustit, že „věrní Vondruškovi čtenáři už sice budou znát málem půlku knihy zpaměti“? Navíc procenta kromě ní přidělují i třeba pánové Radim Kopáč či Jindřich Göth. Mají-li ti zas barometry své, museli by si je nechat někde kalibrovat, aby jim měřily stejně. Operuje-li se totiž s procentuálními čísly, musí existovat nějaký celek, který představuje 100 procent, a od něho je pak představitelné odečítat těm, kdo vykážou z takového celku jen určitou část. Mají v redakcích na stěně nějaký obraz-ideál, tedy imaginární knihu, která dokonale naplňuje parametry maxima ve všech ohledech, a podle níž pak recenzované texty poměřují a procenta jim odečítají? Je Šikmý kostel II maximem možného na pozadí české, nebo i světové literatury? A i kdyby jen té české, je poměřován jen oproti tomu, co vyšlo za posledních pět, deset či dvacet let, anebo i oproti románům Kunderovým, Hrabalovým, Vaculíkovým?
Jinak nás při zírání na ta čísla bude pořád napadat: Nezlobte se, že vás zase obtěžuju, ale já jsem si vzpomněl, že jsem se vás nezeptal, jestli máte ten ideál stoprocentní knihy. Máte ten ideál? A mohli bychom ho vidět?
Autor je literární teoretik a vysokoškolský pedagog.