Americký snímek čínské režisérky Chloé Zhao Země nomádů letos získal Oscara za nejlepší film. Portrét vyloučených komunit současné Ameriky nahlíží své téma soucitnou optikou, zároveň byl ovšem odsuzován za lacinou estetizaci chudoby.
Letošní držitel Oscara v kategorii Nejlepší film ve mně vyvolal dávnou dětskou vzpomínku na karavany, které v devadesátých a nultých letech byly běžně vidět i v Praze. Těžko říct, o čem jejich tehdejší přitažlivost pro městského kluka vypovídá. Mohlo jít o prostou zvědavost a radost z těch podivných vozidel, obsahujících všechny ty nezbytné zbytečnosti, které zaplňují naše domovy. Fascinaci lze pochopitelně racionalizovat a klást si různé všetečné, dospělácké otázky: například, zda dítě necítilo, že neustálý pohyb domova na kolečkách v něčem osvobozuje, že dohled malé komunity (rodiny, přátel, blízkých i autorit) bývá leckdy tíživější než dozor státu.
Poetika neprivilegovaných
Sledování Země nomádů poskytuje podněty pocitové i racionální, jen si nejsem jistý, nakolik je film dokáže rozvrhnout a artikulovat – pokud o to vůbec usiluje. Režisérka Chloé Zhao totiž přibližuje nomádské postavy veskrze dojímavým způsobem, když sleduje životem otlučenou svobodomyslnou Fern, jak na svých nekonečných cestách dodávkou opouští zaběhlé civilizační rituály. Pořádnou porci dojetí autorka investuje i djo vizualizace americké krajiny. O poznání problematičtější však zůstává dojetí nad bídou samotných nomádů. Přesto se mi zdá příkré pokládat Zemi nomádů za vykalkulovanou exploataci chudoby. Jakkoli tak mohou detailní záběry na mouchy lezoucí po stěnách a obnošené oblečení vyznít, jsem schopen uvěřit, že Choé Zhao s hrdiny soucítí. Zároveň ve filmu vidím vůli pochopit mentalitu oblastí, kam moc letadel s turisty nelétá, odkud ale vzešlo dost voličů jistého proklínaného amerického exprezidenta.
Hodně výjevů z cest ovšem zavání pohlednicovým rámováním a celkovou odvozeností, takže několik dní od projekce hrozí, že se nám filmové západy slunce smíchají s jakýmikoli jinými, o kterých už ani nevíme, kde jsme je viděli. Soucitný pohled na neprivilegované vede režisérku až ke krátkým prostřihům na kmitající ruce pracovníků Amazonu. Obávám se ale, že taková optika výraznější sociální výpověď nezprostředkuje, nepodněcuje ke kladení otázek a bohužel upadá do povrchní, místy až triviální reportážní zkratky. Co hůře, těžko se zbavit podezření, že právě tento přístup vyhovuje těm, kteří Zemi nomádů udělovali jednu cenu za druhou: mohou se ze svého pohodlí podívat na neprivilegované i směle antisystémové jedince, empaticky ocenit jejich sny, nemusí však přemýšlet nad systémovými předpoklady toho, co je v životech potkalo.
Soucit nestačí
Nevolám po politických proklamacích za každou cenu, navíc mám i značnou averzi ke škarohlídství. Pokud si někdo ochočí nějaký pojem a pak jím do omrzení ostřeluje třeba i neambiciózní žánrové filmy, aby ukázal jejich ideologickou příznakovost, je to obvykle spíš k smíchu. Jenže když už dílo politické otázky alespoň nesměle nastoluje, vstupuje do arény a zaslouží si kritické posouzení. A Země nomádů si konflikty usnadňuje, včetně ústřední otázky, co více odpovídá americkému údělu: nomádství na kolečkách, vyvázané z vnucovaných společenských rolí, nebo naopak tvrdý boj za to, co společnost považuje za úspěch? Toto dilema – přítomné už v názvu – snímek nakousne v jediné minutě během grilování, na které Fern dorazí za svou sestrou. Jakmile se však ve sporu začnou obě strany dostávat do úzkých, střih jej utne. Výmluvně a snad i soucitně. Řadím se nicméně k těm, kterým soucit v takových momentech nestačí.
Autor je filmový publicista.
Země nomádů (Nomadland). Režie, scénář a střih Chloé Zhao, kamera Joshua James Richards, hudba Ludovico Einaudi, hrají Frances McDormandová, Peter Spears, Mollye Asherová, Dan Janvey, Chloé Zhao ad. Premiéra v ČR 3. 6. 2021.