Na cestě (tam a zpátky)

Reprezentativní putovní retrospektiva Na cestě – která se má z Galerie výtvarného umění v Chebu (GAVU) postupně přemístit do Brna, Ústí nad Labem a Ostravy – si klade nelehkou otázku: Kdo byl Milan Kozelka? Nonkonformní dítě ulice, volnomyšlenkář žijící v komunách nebo beatnický básník v době, kdy to nebyla póza? Kozelka byl rozkročen mezi poezií a performancí, mezi konceptuál­ním minimalismem, napojeným na přírodu a východní mystiku, a levicovým politickým uměním. Jeho předchozí vývojová stadia v něm přitom zůstávala přítomná a mohl z nich čerpat. Kozelka byl člověk, kterému nikdy nestačilo být dobrý v tom, co už ­ovládl. Byl to umělec plný rozporů, ale i vnitřních možností, které se odrazily také v jeho díle.

Letos se toto – do určité míry kontroverzní – dílo konečně dočkalo prezentace v celé své šíři (v rámci možností výstavních prostor). Vystaveny jsou jak dokumentace performancí a instalací, tak méně známé Kozelkovy kresby. Celek dotvářejí autorovy náčrtky plánovaných realizací a nechybějí ani audiozáznamy autorových básní a čtenářský koutek. Základem výstavy je pečlivá práce s archiváliemi, přesněji s Kozelkovým archivem, který byl nalezen u jeho karlovarského přítele Vladimíra Meistra. Navíc je z retrospektivy patrný blízký vztah realizačního týmu k umělci. Například Kozelkovy básně z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let načetl Petr Palarčík, básník, fotograf a redaktor zaniklého nakladatelství Votobia, který Kozelku před jeho úmrtím navštěvoval v nemocnici. I když taková osobní provázanost může být někdy na škodu, v tomto případě je tomu naopak. Nejedná se o apoteózu spřízněného tvůrce, ale o přesvědčivě zpracovanou výstavu, o což se postaral kurátorský tým ve složení Pavlína Morganová, Jana Písaříková a Vladimír Havlík.

Akční skulptura

Na konci sedmdesátých let se Kozelka od básnické tvorby dostal k výtvarnému umění, zejména k performanci a instalaci. Typické pro něj byly akce realizované v přírodě, zaměřené na vztah těla a prostředí. Na jednom z vystavených strojopisných záznamů, nazvaném Resumé k tělesným akcím, čteme: „tělo jako specifický výrazový prostředek i jako artefakt“, „tělo jako spontánní dynamický prvek samo o sobě ve vztahu k použitému materiálu“, „tělo jako odfetišizovaný objekt“, „tělo jako časoprostorový zárodečný signál sebeanalýzy“, „živá akční skulptura“. Kozelkovi šlo o začlenění se do krajiny, o splynutí s ní, o přirozený kontakt. Jeho akce nebyly násilné, spíše minimalisticky meditativní, z dnešního hlediska environmentálně citlivé. V jiném záznamu, tentokrát psaném tužkou na čtverečkovaný papír, umělec dodává: „V žádném případě nešlo o záměrnou estetizaci tělesna vůči přírodě, ani o protikladnou estetizaci přírody vůči tělu. Krajina, tělo a akční modality se vzájemně nevylučovaly, ale naopak, tvořily živý metaforický celek.“

Některé z Kozelkových performancí byly předem připravené (vystaveny jsou skici k realizovaným i nerealizovaným akcím), jiné byly spontánní. V osmdesátých letech kromě akcí v přírodě Kozelka organizoval i řadu dalších uměleckých aktivit a také setkání ve svém pražském bytě. Účastnil se též bytových a jiných výstav, například v brněnském ateliéru Vladimíra Ambroze; známá je fotodokumentace společné výstavy v Karlových Varech, zachycující mimo jiné i přítelkyně vystavujících v plavkách (původně měly být nahé, k tomu ale nakonec nedošlo).

V devadesátých letech Kozelka vystupoval v nejrůznějších galeriích. Založil také pobočku pražské organizace Artforum v rodných Karlových Varech, kde organizoval nejrůznější kulturní akce, které se však nesetkávaly s pochopením místních.

Semeniště zmrdů

Na přelomu tisíciletí Kozelka, který sám vydal básnické sbírky Koně se zapřahají do hracích automatů (1999) a Gumové projektily (2000), uspořádal tři antologie zaměřené na regionální literární a výtvarnou scénu devadesátých let. Soubory V srdci černého pavouka (2000), Od břehů k horám (2000) a Vertikální nostalgie (2002), věnované Ostravsku, severním Čechám a Olomoucku, vyšly v nakladatelství Votobia. Po rozčarování z politické a společenské situace se Kozelka rozhodl nepodílet na institucionalizované umělecké scéně a zůstat vůči ní v opozici. Označoval se za anarchistu a sympatizoval s německou levicovou teroristickou organizací Frakce Rudé armády (RAF), později se stal členem Pirátů (v době, kdy strana byla vnímána jako okrajová součást politického spektra).

Po roce 2000 začal vytvářet otevřeně politické umění, k čemuž využil dříve nabytých zkušeností s performancí, instalací i literární tvorbou. Ve svých akcích, ale i slideshows a projekcích (s nimiž mu pomáhaly Silvie Milková a později Andrea Lexová) zesměšňoval mocenské autority, upozorňoval na systémové a sociální potíže (na YouTube lze stále dohledat video zachycující, jak spolu s tehdy ještě nepříliš známým Ivanem Bartošem na ulici diskutují s opilým Miroslavem Kalouskem). Na rozdíl od Kozelkovy tvorby osmdesátých let byly tyto performance velmi průbojné, agresivní, konfrontační. V podobném duchu se nesla i jeho literární tvorba, například Celebrity (2004) nebo Semeniště zmrdů (2011). Takřka všechno, co Kozelka v novém tisíciletí vytvářel, bylo radikálně provokativní – jako by zkoušel, kam až lze v provokaci ve „svobodné zemi“ zajít.

Svázáno do Kozelky

K výstavě vyšel katalog nazvaný Svázáno do Kozelky, který vydalo brněnské nakladatelství Větrné mlýny. Najdeme v něm dokumentace akcí i soukromé fotografie. Samostatné kapitoly jsou věnovány Kozelkovu uměleckému profilu (Jana Písaříková), Kozelkovi jako performerovi (Pavlína Morganová) i jako básníkovi a spisovateli (Milan Machovec). Součástí jsou i krátké vzpomínkové texty přátel různých generací. Díky katalogu vystupuje zřetelněji do popředí Kozelkova svázanost s literaturou, která mu byla celoživotní inspirací. Ačkoli je zařazován mezi beatniky, sám Kozelka příslušnost k beatnictví odmítal a stejně tak se distancoval i od undergroundu. Kým tedy byl? V každém případě svébytným umělcem, který uměl pohotově a originálně reagovat na umělecké proudy a společenské nálady, které zažíval. A protože žil v přelomové době, i jeho osobnost a umělecká tvorba se dynamicky vyvíjely. Některá témata zpracovával díky své pozorovací schopnosti ještě předtím, než nabyla skutečné palčivosti (například otázku islámu nebo přistěhovalectví). Vždy byl radikální, někdy i nesnesitelný. Rozhodně těžko zapomenutelný.

Autorka je umělkyně, kurátorka a výtvarná teoretička.