Odjakživa se snažím vyplnit svůj den a taky svůj vak, kterému se nedostává tolik látky. Přiznám se, jsem uzavřený důl, a kdykoli vidím propast, táhne mě to… hop!… ale otec, který mě zná, je už za mnou a drží mě za zápěstí nad rukavičkou. Protože já, on to ví, se nakláním nad prázdnem přirozeně… naprosto přirozeně. Celý život bude takový, celý život budu padat! Padám z venkova do města, ze školy do úřadu, z úřadu na parník, který jede přímo do Ria, padám z jednoho zaměstnání do druhého, padám ze svých devatenácti let do dvaceti a konečně jsem pořád připraven spadnout z balkonu. To je tak přirozené, spadnout z balkonu, je tolik domů a tolik vil, tolik balkonů a otec nebude pořád po ruce, aby mě chytil za rukáv. Až přijde ten osudný den, vzpomeňte si, že jsem to všechno předvídal.
Báseň v próze v překladu Jana Vladislava vybral Michal Špína