Vysněná smrt

Chilli polévka s bazalkovým chlebem

V sobotu si Lucia v restauraci Barracuda objednala krevetovou chilli polévku a k tomu chléb s bazalkovým pestem. Tuhle kombinaci si k obědu dávala často. Těšila se na zážitek, který už dobře znala. Když do husté krémovité polévky namočila kůrku po bazalce vonícího chleba, jemně pálivé chilli jí do chuťových pohárků na jazyku proniklo až po chvíli.

V restauraci se pokaždé usadila pokud možno do téhož sálu s okny orientovanými na východ a sever. Byla to světlá a klidná místnost, ani v létě tam nebývalo horko. Vybavení se za ty roky příliš nezměnilo. Na stolech spočívaly bíločervené kostkované ubrusy a čajové svíčky hořely i přes den.

V sále seděla jen hrstka strávníků, kteří se o polední pauze utrhli z kanceláře na oběd. Ale ještě než Lucii přinesli objednaný pokrm, vstoupily dovnitř tři ženy. Lucia odhadovala, že všechny patří do jedné rodiny: zřejmě šlo o matku a dvě zhruba dvacetileté dcery. Anebo mezi nimi žádné příbuzenské vztahy nepanují, přehodnotila, když si skupinku prohlédla znovu. Mladší ženy asi budou kamarádky, vůbec si nebyly podobné. Popřípadě by všechny tři mohly být kolegyně z práce.

Jedna z dívek, hezky nalíčená, povýšená a exoticky tmavá, na Lucii lhostejně pohlédla, když věšela kabát na věšák. Na nohou měla kozačky na vysokém podpatku sahající nad kolena. Posadily se o stůl dál a pustily se do přívětivého štěbetání. Lucia se vrátila ke čtení bulvárního plátku a už nevěnovala pozornost tomu, o čem se ženy baví, nejspíš je ani neslyšela.

Co se to stalo? Klidný a všední prostor, kde lidé seděli u stolů, zcela bez varování pukl a změnil tvar. Copak ho rozervalo? Hlas, podivné vytí či kvílení. Lucii nejdřív blesklo hlavou, že sem někdo přišel s navztekaným batoletem, nanejvýš rok a půl starým. Hledala ho pohledem.

Ale žádné dítě tam nebylo. Kvílení se neslo od sousedního stolu a Lucia si uvědomila, že to křičí ta tmavovlasá mladá žena. Krčila se nad stolem, svírala hlavu v obou rukách a vydávala surový zvuk připomínající zvracení. Přitom dupala podpatky kozaček do podlahy.

Přepadla ji náhlá bolest? Dostala panický záchvat? Ten výkřik postrádal jazyk i myšlenku a proboural do sálu restaurace propast, na jejímž okraji seděla Lucia s novinami spadlými do klína. A přesto tu dívku ještě před chvílí viděla v dobrém rozmaru, jak si povídá se svými společnicemi.

Ostatní ženy se ji snažily uklidnit, hladily ji po vlasech a dokolečka opakovaly: „Patrio, Patrio, Patrio.“

Asi to bylo její jméno. Jekot se proměnil v hluboké vrčení, ale pak znovu vystoupal do nesnesitelných výšek. Lucii bleskla hlavou příšerná a zvrácená myšlenka: dívka se dozvěděla něco, co se týkalo jich všech, nejen strávníků v restauraci, ale celého města, země, lidstva, něco, co bylo příliš strašlivé na to, aby se to dalo vyjádřit slovy.

Když ryk na chvíli polevil, zaslechla, jak nejstarší z trojice říká: „Snad aby nám co nejrychleji přinesli objednávku.“ Mladá číšnice přiběhla ke dveřím s rukou na rtech, jako by se snažila potlačit svůj vlastní výkřik. Přes rameno jí do místnosti nakukovala další servírka. Starší žena vstala ze židle a vydala se za nimi, cosi jim pošeptala.

Situace se vzápětí uklidnila. Scéna, kterou mladá žena ztropila bez jakékoli pochopitelné příčiny uprostřed mírumilovné konverzace, skončila stejně nečekaně, jako začala. Číšnice zmizely, trojice žen seděla poklidně za stolem a zkoumala jídelní lístek. Hovor podle všeho pokračoval tam, kde předtím skončil.

Stalo se to vůbec? Že by Lucia zažila jakousi polední halucinaci?

Život v tomhle městě je čím dál nevyzpytatelnější, pomyslela si.

Ale tím výstřednosti provázející návštěvu restaurace neskončily. Lucia čekala na svůj oběd dlouho, až nemístně. Něco takového se dosud nestalo. Trojice žen své jídlo už dostala, spěšně ho snědly a odešly. A její polévka pořád nikde. Celkově jí nálada klesla pod bod mrazu a cítila, že se o ni pokouší nepřekonatelná únava.

Nakonec chytila za rukáv číšnici, která spěchala kolem, aby se zeptala, co bude s jídlem. Dívka slíbila, že se zeptá v kuchyni, a za chvíli se vrátila s omluvou a talířem polévky. Ale nebyla taková, na jakou byla Lucia zvyklá a na kterou se těšila.

Dostala jen poloviční porci, a navíc vlažnou a řídkou. Ublíženě přemítala, jestli je v pokrmu aspoň kapka smetany. Bazalkový chléb přinesli až později. Nejdřív ho připálili a pak nechali vystydnout, navíc nechutnal ani nevoněl po bazalce. Byl to obyčejný plátek bagety vymáchaný v nekvalitním tuku.

Když přišlo na placení, nedokázala Lucia skrýt své podráždění. Vlastně měla nutkání výt jako před chvílí ta podivná slečna.

„Vy jste vyměnili kuchaře?“ zeptala se.

„Ne, máme pořád stejného.“

„Ale hádám, že dneska úplně není ve své kůži.“

Dívka se zatvářila nechápavě. Ačkoli se Lucia přímým konfrontacím raději vyhýbala, tady nezbývalo než se vyslovit jasněji: jídlo bylo nepoživatelné.

„Mrzí mě, že vám nechutnalo,“ omluvila se číšnice zdvořile. „Vyřídím váš vzkaz v kuchyni.“

Ale když se dívka otočila, jako by Lucia zahlédla náznak posměšného ušklíbnutí. Nebo si to jen představovala? Neslyšně si odříhla a při tom se rozhodla, že životní kapitolu chilli polévky s bazalkovým chlebem tímto uzavírá.

V noci si zase přečetla několik snů z deníku svého předka.

 

22/4

Při vědomí na astrální úrovni. Vstal jsem z lůžka a spatřil Alfa, jak bdí ve svém astrálním těle. Prozkoumal jsem zářící čakru na jeho hrudi. Pak jsem vyšel z místnosti a náhle si uvědomil, že se nacházím na ulici velkoměsta. Nejprve se mi zdálo, že jsou názvy ulic v angličtině, ale o něco později jsem se podíval pozorněji a zjistil, že na jedné ceduli se píše „Zugstrasse“. …přišel jsem na obrovské vlakové nádraží. Vystoupal jsem po zdi nedalekého domu, jako bych jel výtahem, dole pod sebou jsem uviděl širokou ulici, několik tramvajových linek a o něco dále půvabnou fasádu s mnoha dveřmi.

 

24/6

Ze špíny, která se mi zachytila na košili, vyrostla malá příšerka s očima na koncích rohů. Ubil jsem ji, ale i její cáry nadále žily.

V plamenech táboráku jsem zahlédl kousky mého starého cella, což mnou otřáslo.

 

20/12

Sen o metalurgické peci, která sálala tak, až se z toho sama roztavila.

 

Den matek

Posterus vstoupil na burzu, ale hodnota akcií klesala. Vyhlídky Mrazírny na zářnou budoucnost pohasínaly. Čtvrtletní rozvahy se navzdory optimismu ředitele Baskervilla a reklamním kampaním nevyvíjely příznivě. Akvizice klientů byla nákladná a výsledky nejisté. Maximální kapacity týdenních objednávek se dařilo dosáhnout jen výjimečně. Byly týdny, kdy se nepřihlásil ani jeden nový klient.

Náklady na zmrazení a uchovávání těl si Mrazírna nejčastěji strhávala z životního pojištění. Ale za probuzení se platilo zvlášť. A k čemu jsou kryonika a vitrifikace dobré, když na ně nikdy nenaváže vzkříšení? Příležitostně se k pokrytí nákladů na oživení kryonautů zavázali příbuzní nebo dobročinné organizace, druhou možností byla nadace Vzkříšení. Díky ní mohli registrovaní klienti Mrazírny své budoucí oživení financovat už během života formou měsíčních splátek.

Baskerville navrhl spolupráci Vysněné smrti. Klienti Vysněné smrti mohli v případě zájmu využít slevu na kryonizační služby. Mělo by nesporné výhody, kdyby k zákroku došlo ihned po skončení „akce“. Kromě toho se většina klientů Vysněné smrti těšila vynikajícímu zdraví, ba i mládí, takže by jejich probouzení mělo podle Baskervillových odhadů proběhnout hladce a také následné zákroky by byly bez komplikací.

Ale správní radu Vysněné smrti jeho iniciativa nezaujala. Kryonizace do filosofie ústavu podle jejich názoru nezapadala. Pro někoho, kdo byl právě shledán vhodným kandidátem na vysněnou smrt, to byl přece jen zvláštní návrh: že by se časem mohl nechat znovu oživit a za tuto možnost platit zvlášť, a to ne zrovna málo. Jednání o spolupráci nebyla vůbec zahájena.

Baskervilla ten závěr zkrušil. Lucia o akčních plánech Vysněné smrti nerozhodovala a na vzniklé situaci neměla sebemenší podíl, ale on se po ní přesto vozil.

„Vy v té vaší Vysněné smrti,“ nasazoval na ni často, „vábíte lidi, aby spáchali smrtelný hřích, a ještě si za to necháváte platit. Že vám není hanba.“

Lucia uslyšela řinčení mečů, ještě než její bioidentifikace stačila otevřít vnitřní posuvné dveře Mrazírny.

Na recepci měl službu mladý Håkan. Kolem něj se vznášela fantastická krajina, hologram RPG se středověkými hrady a zasněženými vrcholky hor. Mladík se zakláněl v kancelářském křesle a odrážel mimozemské ještěry v brnění. Po jeho boku se na mostě přes vodní příkop udatně oháněla meči, samostříly a válečnými sekerami celá jednotka avatarů.

„Dobrý den, Håkane. Prosím o harmonogram,“ pozdravila ho suše.

Mladík ji přes bitevní vřavu neslyšel přicházet, a tak poplašeně nadskočil a stisknutím tlačítka „pause“ nechal zmizet krajinu, zápolící vojáky i nahou amazonku postávající na balkoně hradu.

„Jo, jasný,“ vyhrkl. „Dva lidi se tu včera ptali na vitrifikaci. Že prej to s váma dneska proberou.“

„Osobně?“

„Ne, po videu.“

„Co byli zač?“

„Nějakej harant s máti.“

„Kdo z nich má o proceduru zájem?“

„Fakan je nevyléčitelně nemocnej. A už mu nezbejvá moc času.“

„Jakou nemocí trpí?“

„Je starej nebo co. Když to řeknu na férovku, vypadal sešlejc než jeho máti. Nejdřív jsem myslel, že určitě chytil tu novou nemoc, tu bludnou starobu. Ale mamina tvrdila, že kluk to má vod narození a prej to není nakažlivý.“

„No nazdar. Kolik je mu let?“

„Kolik to říkal, čtrnáct tuším.“

Když se matka objevila na obrazovce, Lucia ji okamžitě poznala, poznala by ji kdekoli. Před lety ji i její nemocné dítě sledovala v kavárně obchodního domu.

Joonas, tak se nemocný jmenoval, poslední dobou hodně zeslábl. Matka nepoužila slovo „zestárl“, ale bylo jasné, že synův čas se nachýlil. Matka s otcem se nedávno začali střídat u jeho lůžka a pro jistotu nad ním bděli, děti s progerií totiž často stihne milosrdná smrt ve spánku, když je spánková fáze nejhlubší.

„Asi chápete, proč jsem vás vyhledala. Celé roky jsem na to šetřila. Dnes jeho chorobu vyléčit neumíme, ale třeba už za deset, patnáct let to bude jinak, až znalosti v oblasti genetických modifikací pokročí.“

„Chápu,“ přikývla Lucia. „To je rozumné.“

Věřila tomu i ona sama? V tomhle případě se o to alespoň pokoušela.

Osvětlila ženě průběh zákroku, ceník a podmínky skladování. Připomněla, že s procesem je třeba začít promptně, nejlépe už krátce před skutečným okamžikem smrti.

„Přemýšleli jste o zmrazení celého těla?“

Ta otázka se Lucii nekladla snadno. Vždyť kdo by toužil uchovat ze svého nejmilovanějšího pouze hlavu?

A matka se samozřejmě zatvářila zděšeně. „Jiná možnost nás ani nenapadla,“ hlesla. A pak téměř šeptem dodala: „Blíží se chvíle, kdy přestanu být mámou.“

„Tak to není,“ pronesla Lucia. „Proč něco takového říkáte? Mámou zůstanete i poté, co… U nás vlastně ani žádné nebožtíky nenajdete, jen pacienty. Musíte to brát tak, že syn je u nás hospitalizovaný a spí.“

Taková slabota… Věřila vůbec tomu, co říkala? A věřilo dítě stejně jako jeho matka, že ho jednou probudí do dlouhého mládí? Že teprve po jeho uplynutí začne znovu pomalu stárnout, mírně, přirozeně, nakolik tedy stárnutí mírné a přirozené být může…

Ale ještě než Lucia odešla domů, neočekávaně do Mrazírny dorazila další matka, dost mladá, ještě málem nezletilá.

V náruči svírala uzlíček zavinutý v pestrobarevné dečce.

„Podívejte se na něj, je to moje první dítě,“ řekla a pomalu, s úctou a žalem uzlíček rozbalila. Lucia se podívala.

Byl to novorozenec, líbezný hošík, který vypadal, jako by tvrdě spal. A také to tak bylo; usnul spánkem nejtvrdším, byl mrtvý. I Lucii se málem zastavil dech, když to pochopila. Maličkého postihl syndrom náhlého úmrtí, který udeří nečekaně během spánku a vezme s sebou zdravé, dobře se vyvíjející kojence.

„Udělejte něco,“ zaprosila mladá matka. „Máte na to prostředky, umíte to. Musíte!“

Matka Lucii zapřísahala a dožadovala se pro dítě kryonizace. Tvrdila, že potřebné finanční prostředky získá prodejem svého bytu.

Lucia jí musela vysvětlit, že na zahájení procesu už je příliš pozdě. Dítě zemřelo včera a teď už bylo odpoledne. Mezitím již došlo k nevratnému poškození.

Nezbylo jí než říct: „Běžte a tělo svého syna pohřběte.“

Jak jen tu matku měla utěšit? Povědět jí: vašemu synovi se zdálo, že je zpátky v lůně.

Zasnil se, a proto zapomněl dýchat, v děloze to přece není potřeba. Ve svém posledním snu se k vám vrátil. Od nynějška ho budete nosit stále s sebou a už ho nikdy nebudete muset porodit a vydat jej světu na milost a nemilost. Vrátil se do země nenarozených poté, co si prožil jedinou ránu osudu: své narození. Teď už se z ní zotavil.

Ve šťastnější úděl a větší milost nemůže žádný smrtelník doufat.

 

Hommage 34

Umělec Lang, slepý jako patrona, přislíbil své dílo na společnou výstavu v městské galerii. Na schůzce k výstavě, kde měl hlavní slovo kurátor, se všichni postupně představili. Zapojit se mělo celkem osm umělců a každý z nich dostal příležitost sdělit, jaká díla zamýšlí vystavit.

Lang si prostor, kde se shromáždili, pamatoval z dřívějších dob, vybavoval si dokonce i to, kde se nacházejí okna – téměř u stropu, na severní straně. Jak rozlehlý sál je, by ale vycítil, i kdyby mu paměť nesloužila, ozvěna kroků a řeči to totiž prozrazovala přesně. Do jisté míry se rovněž i bez své hole dokázal vyhnout překážkám, protože větší předměty jako vysoká skříň u zdi vrhaly dlouhý akustický stín.

První umělec uvedl, že na výstavu dodá velkou posthumánní chronokoláž. Lang si nebyl jistý, co to znamená, ale odhadoval, že to nejspíš bude nějak souviset s časem.

Ještě než první umělec domluvil, spustil chraplavý hlas za Langovými zády. Druhý umělec vychrlil, že on poskytne několik nemocničních lůžek, kam na celý den umístí poslance, nechá je nacévkovat a zvonit na zvonek, na což nebude nikdo reagovat.

Ze vzdálenější části sálu se ozval svěží dívčí hlas. Patřil umělkyni, která zvěstovala, že potřebuje místo u okna.

Čtvrtý umělec, jenž seděl po Langově levici, rozrušeně prohlásil, že to ON chtěl získat místo u okna, a pokud mu ho nedají, celá věc se tím mění!

Langovi v uších přistály kapičky slin a přes podrážky bot vycítil, jak je ten člověk vzteklý.

Pátý umělec, který stál po jeho pravici a táhl z něj anýzový likér, oznámil, že on dodá kravská vemena na talířích z anglického porcelánu Churchill. Kromě toho bude potřebovat tři dataprojektory. Jaká data na nich bude promítat, to si Lang nedovedl představit.

„Co jste říkal?“

Kdosi tak kuňkal, že ho kurátor musel vyzvat, ať svá slova zopakuje.

„Rakev,“ osmělil se šestý umělec k pronikavému výkřiku, „já přinesu rakev.“

„Prázdnou?“ ujistil se kurátor.

„To ne, rád bych do ní vložil nabalzamované tělo svojí babičky.“

„A ona je nabalzamovaná?“

Ukázalo se, že zatím ne tak docela. Babička, jinak členka nadace Posterus, doposud žila, ale už mlela z posledního. Lékař se dušoval, že k jejímu exitu dojde dlouho před plánovanou vernisáží.

„Ale co když se to nakonec nestihne?“ ­namítl kurátor.

„Tak bych to musel vzít na leasing,“ utrousil krapet rozmrzele umělec. „Ale to určitě vyjde,“ dodal sebejistě.

„Tak kdo je na řadě dál?“ zeptal se kurátor výstavy. „Vy tam, povězte nám, čím přispějete.“

„Takovou malou performancí.“

„Jakou performancí?“

„Analýzou těla.“

„A co si pod tím máme představit?“

„Budu potřebovat břitvu a sklenici. Na šampaňské.“

„A dál?“

„No a podtitulem performance bude Hommage 34 à Günther.“

„Proč Günther? Jaký Günther?“ chtěl vědět kurátor.

„A co tam dělá ta třicet čtyřka?“ zeptalo se vnouče již brzy nabalzamované babičky.

„Copak nevíte? Vždyť umělec Günther totéž udělal přesně před padesáti lety. Třiatřicetkrát. A já to chci zopakovat ještě jednou a uctít tak jeho památku.“

„A co tedy hodláte předvést?“

Z tohoto umělce musel kurátor všechno dolovat.

„Tak nejdřív se samozřejmě všude možně pořežu břitvou, pak načurám do skleničky na šampaňské a chcanky vypiju.“

„Aha. A ještě něco?“

„Pak si ho vyhoním za zpěvu Voda, voděnka nebo Gaudeamus igitur, popřípadě Oral jsem, oral, ale málo, nebo tak něco… Tohle ještě musím trochu domyslet. Publikum se ke mně ale může přidat.“

„Jo tak. Hlavně dejte zavčasu vědět, co budete chtít zpívat, abychom mohli text otisknout v programu.“

Kurátor si udělal poznámku.

„A čím přispějete vy?“

Kurátor směřoval svá slova přímo k Langovi, ale otázku musel zopakovat.

Během předchozího projevu se Lang zabral do hlubokých úvah a teprve když kolem něj zavládlo ticho, s úlekem zjistil, že se nedobrovolně dostal do centra pozornosti. Odkašlal si a s mírnými rozpaky prohlásil, že by chtěl dodat kresby a malby.

Po jeho slovech na chvíli vypukl zmatek, načež se strhla bouřlivá debata o mnoha tématech najednou. Vzniklou melu podle všeho zapříčinil fakt, že nebylo taktní upozorňovat na donebevolající faux pas, jehož se umělec Lang právě dopustil. Chovali se k němu zdvořile, byl koneckonců starý a hendikepovaný, ale nikdo se s ním příliš nedružil.

Obrazy a kresby vytvořil během posledního roku, než oslepl. Vždycky maloval samé krajinky, nic jiného. Věděl, že tohle bude jeho poslední výstava, pokud se tedy nějaká galerie v nejbližší době neozve s nabídkou retrospektivy.

A to se nejspíš nestane, to se v žádném případě nemohlo stihnout, vždyť Lang už vyplnil přihlášku do Vysněné smrti.

 

Z finského originálu Unelmakuolema (Teos, Helsinky 2004) přeložila Ema C. Stašová. Kniha vyjde v nakladatelství Dokořán.