Doznání k literatuře trosek

První pokusy naší generace psát po roce 1945 byly označovány za „literaturu trosek“ a lidé se je snažili tímto termínem zavrhnout. Nebránili jsme se tomuto označení, protože bylo oprávněné: lidé, o nichž jsme psali, skutečně žili v troskách, vyšli z války, muži a ženy i děti, všichni stejně zranění. Byli bystrozrací a viděli. V žádném případě nežili v naprostém míru, jejich okolí, jejich stav ani nic kolem nich nebylo idylické, a my spisovatelé jsme jim byli tak blízko, že jsme se s nimi ztotožnili. S černými trhovci a jejich oběťmi, s uprchlíky, se všemi, kdo se nějakým způsobem stali bezdomovci, a především samozřejmě s generací, k níž jsme patřili a která se ocitla ve zvláštní, nezapomenutelné situaci – vracela se domů. Jednalo se o návrat domů z války, v jejíž konec sotva kdo věřil. A tak jsme psali o válce, o návratu domů a o tom, co jsme za války viděli a co jsme našli po návratu domů – o troskách. Z toho vznikla tři hesla spojená s mladou literaturou: válečná literatura, literatura návratu domů a literatura trosek.

Dobré, vlhké oči

Ty termíny považuji za oprávněné: šest let byla válka, vrátili jsme se z ní domů, našli jsme trosky a psali o nich. Jediné, co působilo zvláštně, až podezřele, byl vyčítavý, téměř uražený tón, s nímž se ony charakteristiky používaly. Nezdálo se, že bychom cítili zodpovědnost za to, že proběhla válka a že všechno leží v troskách, ale zřejmě nám zazlívali, že jsme to viděli a vidíme, že jsme neměli pásku přes oči. Ale dobré oko patří k ­výbavě ­spisovatele. Odvádět své současníky do idyly by bylo až příliš kruté a probuzení z ní by bylo strašlivé. Nebo jsme si opravdu měli hrát na slepou bábu? Když začala Francouzská revoluce, pro většinu šlechty propukla s náhlostí bouřky. Překvapení bylo stejně velké jako zděšení – nic netušili. Strávili téměř celé století v idylickém ústraní: dámy se oblékaly jako pastýřky, pánové jako pastýři, chodili po umělém venkově, zpívali, hráli si na bukolickou idylku; uvnitř prohnilí zkažeností navenek napodobovali venkovskou svěžest a nevinnost – a hráli si mezi sebou na slepou bábu. Tuto módu, z jejíž zkaženosti se nám dnes chce zvracet, přivedla na svět a udržovala při životě literatura: bukolické romány, pastýřské hry. Spisovatelé, kteří se tím provinili, si zahráli na slepou bábu opravdu bravurně. Francouzi však na tuto idylickou hru odpověděli revolucí, jejíž důsledky pociťujeme dodnes a jejíž svobody si stále užíváme, aniž bychom si uvědomovali její příčinu.

Na začátku 19. století žil v Londýně mladý muž, který neměl zrovna příjemný život. Jeho otec zkrachoval a skončil ve vězení pro dlužníky a on sám pracoval v továrně na vosk na boty, než mohl dohnat zanedbané školní vzdělání a stát se reportérem. Brzy začal psát romány, v nich vyprávěl o tom, co viděl na vlastní oči. Jeho oči nahlédly do věznic, chudobinců, škol, a i když to, co tam mladík spatřil, nevypadalo příliš příjemně, on o tom psal a kupodivu se jeho knihy četly; četlo je mnoho lidí a mladík měl úspěch, jaký se spisovateli málokdy podaří – věznice se reformovaly, chudobince a školy byly podrobeny důkladnému zkoumání a změnily se. Ten mladý muž se jmenoval Charles Dickens a měl velmi dobré oči, které obvykle nebyly úplně suché, ale ani mokré, jen trochu vlhké – a latinský výraz pro vlhkost zní humor. Dickens měl velmi dobré oči a měl i humor. A jeho oči viděly dokonce tak dobře, že si mohl dovolit popisovat i věci, které neviděl. Nevzal si lupu, ani nepoužíval trik s obráceným dalekohledem, ani neměl na očích pásku. I když měl dost humoru na to, aby si občas se svými dětmi na slepou bábu zahrál, nežil s páskou na očích. Zdá se však, že od moderního spisovatele se vyžaduje slepá bába nikoli jako hra, ale jako stav.

Pohled do sklepa

Ale opakuji: ke spisovatelovu vybavení patří dobré oko, dostatečně dobré na to, aby mu umožnilo vidět i věci, které se v jeho zorném poli ještě neobjevily. Řekněme, že oko spisovatele nahlíží do sklepa, u stolu stojí muž a hněte těsto – muž s tváří od mouky, pekař. Vidí ho tam stát, jak ho viděl Homér, jak ho spatřili Balzac a Dickens – muže, který peče náš chléb, muže, který je starý jako sám svět a jehož budoucnost sahá až na konec světa. Ale ten muž tam dole ve sklepě kouří cigarety, chodí do kina, jeho syn padl v Rusku, tři tisíce kilometrů odtud leží pohřbený na kraji vesnice, a jeho hrob někdo srovnal se zemí, není na něm kříž. Pluh, který kdysi oral tuto zem, nahradily traktory. To vše patří tomu bledému, velmi tichému muži tam dole ve sklepě, který peče náš chléb – tato bolest patří jemu, stejně jako mu patří mnohé radosti. A za zaprášenými skly malé továrny spisovatelovo oko vidí malou dělnici, která stojí u stroje a děruje knoflíky, bez nichž by naše šaty už nevypadaly jako šaty, ale jako volně visící kusy látky, které by nás ani nezdobily, ani nehřály. Ta malá dělnice si po skončení práce líčí rty, také chodí do kina, kouří cigarety; prochází se s mladíkem, který opravuje auta nebo jezdí tramvají. A k té mladé dívce zase patří, že její matka leží pohřbená kdesi pod hromadou suti, pod horou špinavých kusů kamení smíchaného s maltou – tam kdesi hluboko leží matka té dívky a její hrob není ozdoben křížem o nic víc než hrob pekařova syna. Jen jednou za čas – jednou za rok – dívka položí květiny na hromadu suti, pod níž leží její matka. Ti dva, pekař a dívka, patří do naší doby, jsou zakotveni v čase, léta se kolem nich omotávají jako síť; osvobodit je ze sítě by znamenalo vzít jim život, ale spisovatel život potřebuje, a kdo jiný by mohl těm dvěma dát život než literatura trosek?

Jenže spisovatel se jako slepá bába dívá dovnitř, konstruuje si svět sám pro sebe. Na začátku 20. století žil v jednom vězení v jižním Německu mladík, který napsal velmi tlustou knihu; ten mladík nebyl spisovatel, nikdy se jím nestal, napsal však velmi tlustou knihu, kterou chránila její nečitelnost, ale prodalo se jí mnoho milionů výtisků – konkurovala Bibli! Byla to kniha člověka, jehož oči nic neviděly, který v sobě neměl nic než nenávist a trýzeň, hnus a mnoho dalších odporných věcí. Kamkoli se podíváme, vidíme zkázu, kterou má na svědomí tento člověk, který si říkal Adolf Hitler a který neměl oči, aby viděl. Jeho obrazy byly pokřivené, jeho styl nesnesitelný – neviděl svět očima člověka, ale zkresleně, jak si ho vytvořilo jeho nitro.

Lyrika ničení

Kdo má oči k vidění, ať vidí! A v naší krásné mateřštině má vidění význam, který nelze vyčerpat pouze optickými kategoriemi: kdo má oči k vidění, pro toho se věci stávají průzračnými – mělo by mu být umožněno je prohlédnout, může se pokusit je prohlédnout pomocí jazyka, nahlédnout do nich. Oko spisovatele by mělo být lidské a neúplatné. Nemusíte si hrát hned na slepou bábu, existují růžové, modré, černé brýle: zbarví realitu přesně tak, jak potřebujete. Růžová se dobře platí, obvykle je velmi oblíbená – a poskytuje mnoho příležitostí k uplácení. Ovšem černá je občas také oblíbená, a když je oblíbená, je i dobře placená. Ale podívejme se na skutečnost tak, jak to je, lidským okem, které je normálně ne zcela suché, ale ani uslzené, jen vlhké – a nezapomeňme, že latinské slovo pro vlhkost je humor a také že naše oči mohou být i suché nebo mokré, že vidí věci, u kterých není důvod k humoru. Naše oči vidí každý den mnoho věcí. Vidí pekaře, který nám peče chleba, vidí dívku v továrně – ale také pamatují na hřbitovy a vidí trosky: města jsou zničená, města jsou hřbitovy a naše oči kolem nich vidí vyrůstat budovy, které nám připomínají kulisy, budovy, kde lidé nežijí, ale kde jsou řízeni – řízeni jako pojištěnci, jako občané, jako obyvatelé města, jako ti, kdo si ukládají nebo půjčují peníze.

Existuje nespočet důvodů, proč může být člověk řízen. Náš úkol spočívá v tom připomínat, že lidé nežijí jen proto, aby byli řízeni, a že destrukce v našem světě nejsou jen vnější ani nejsou tak nepatrné, aby se dalo předpokládat, že se za pár let zahojí. Jméno Homér nezní pro celý západní svět vzdělanosti nijak podezřele: vždyť Homér je praotcem evropské epiky. Homér však vypráví o trojské válce, o zničení Troje a o Odysseově návratu domů – je to literatura války, zkázy a návratu domů a my nemáme důvod se za toto označení stydět.

Autor byl spisovatel.

Z německého originálu Bekenntnis zur Trümmerliteratur, publikovaného v šestém svazku Böllova sebraného díla Werke (Kiepenheuer & Witsch, Kolín nad Rýnem 2007), přeložil Tomáš Dimter.