Zelená vesnice

Jaké projevy klimatické krize řeší menší obce a venkov v porovnání s velkými městy?

Projevy klimatické krize jsou v obou případech podobné: tepelné ostrovy, vlny veder, přívalové deště a další typy extrémního počasí. Liší se dopady a konkrétní řešení. U velkých měst se nejčastěji zabýváme nakládáním s dešťovou vodou, zranitelností obyvatel, energetikou a právě tepelnými ostrovy. Díky teplotním mapám víme, že tyto ostrovy vznikají i u malých obcí, v tomto případě ale na zemědělské půdě, zejména na té s nízkou vegetací nebo úplně bez zeleně. Dalším velkým problémem jsou povodně. Ty se často řeší protipovodňovými opatřeními, ale nejdůležitější je zadržení vody v krajině – což platí pro vesnici i pro město. Ve větších sídlech se toho snažíme dosáhnout rozbitím velkých zpevněných ploch nebo sběrem dešťové vody do kolektorů, aby se mohla používat v obdobích sucha. Na venkově by se voda měla ideál­ně vsáknout rovnou do půdy.

Tepelné ostrovy v krajině tedy vznikají na půdě obhospodařované intenzivním zemědělstvím, na monokulturních lánech?

Přesně tak. A stejně jako ve městě i zde dosáhneme ochlazujícího efektu pomocí vegetace. Když se velký lán rozčlení například stromořadím, remízkem či biopásy, dojde k jeho ochlazení.

Většina velkých českých měst už má svou adaptační strategii na klimatickou změnu. V jaké míře se tyto postupy daří zavádět v menších obcích a na venkově?

Adaptace na klimatické změny je tématem teprve několika posledních let. V roce 2015 se vytvářela adaptační strategie pro Českou republiku, pak pro větší města a v roce 2019 přišla výzva Norských fondů, do které se vedle menších měst, například Poličky nebo Litovle, zapojily i vesnice a mikroregiony, celkem přes čtyřicet obcí a projektů. O další podobné výzvě zatím nevím, ale na tyto účely lze vy­­užít i jiné dotace, výsledkem sice nebude přímo adaptační strategie, ale třeba nějaký koncepční dokument. V Jihomoravském kraji se teď kupříkladu rozjíždějí dotace na boj proti suchu. Obecně se povědomí o této problematice mezi starosty a starostkami zvyšuje, takže vzrůstá i poptávka po jejím řešení.

Jak se liší adaptační strategie malých obcí od těch velkých?

Zatímco ve městech se zabýváme intravilánem, pro menší sídla je klíčový extravilán. Cílíme více na krajinu, aby byla pestřejší a stabilnější, a předpokládá se samozřejmě spolupráce se zemědělci. V obou případech se ale snažíme mimo jiné zavádět modrozelenou infrastrukturu, jen za pomoci trochu jiných prostředků. V krajině se jí dosáhne třeba obnovou mokřadů a tůněk, revitalizací vodních toků, sázením alejí nebo obnovou polních cest s doplňkovou vegetací.

Na jaké překážky při zavádění adaptačních strategií nejčastěji narážíte? Je to nedostatek financí, neinformovanost, byrokracie?

V tom takový problém nevidím, myslím, že kdyby se vypsala nějaká velká výzva, byl by o ni obrovský zájem. Problém nastane až v následném kroku, při samotné implementaci – tam se objevují překážky. Obzvlášť u menších obcí se naráží na majetkoprávní vztahy. Když někde naplánujete určité opatření, pravděpodobně to zasáhne spoustu vlastníků, se kterými se musí vyjednávat. Buď se vyjednávání starostovi povede, anebo se mohou udělat komplexní pozemkové úpravy, což je ale velmi složitý proces, který trvá i řadu let a nemusí se vůbec podařit. Já mám zkušenost z obce, kde žiji. Je tu jeden pán, který se zde narodil, o zdejší krajinu se zajímá, velmi dobře ji zná a chtěl by teď jednu lokalitu proměnit v mokřad. Ta oblast má jen hektar, ale podle katastru je rozparcelovaná na několik pozemků s různými majiteli. Jemu se ovšem během krátké doby podařilo vyjednat jejich podporu. Je skvělé, že se objevují podobně aktivní občané, kteří se ve své komunitě těší důvěře a dokážou ji o plánovaných opatřeních přesvědčit. Funguje to o dost lépe, než když se něco plánuje jen shora.

Zabýváte se mimo jiné právě i participativními procesy a pořádáním kulatých stolů k adaptačním strategiím. Jak dosáhnout toho, aby tyto strategie lidé vzali za své? Je participace skutečně funkčním nástrojem?

Nastavení efektivních participativních procesů je obecně důležité, a u malých obcí zvlášť – i proto, že se v nich všichni znají. Zároveň je v nich na rozdíl od velkých měst snadnější participaci uskutečnit. Stejně jako chceme, aby v přírodě byla velká biodiverzita, v případě tvorby nějaké strategie usilujeme o diverzitu znalostí. Stejně důležitý je hlas vodohospodáře, krajináře, historický pohled i hlas místních lidí, kteří jsou těmi největšími odborníky na život v dané lokalitě. Často se ale uspořádá jen veřejné projednání, což nepovažuji za dostatečné řešení, protože tam kolikrát moc lidí nepřijde a obecně to není zrovna přátelský a přívětivý postup. Lepší je zvát lidi k tomu procesu postupně, třeba tematicky. Může se udělat několik setkání – jedno pro zemědělce, druhé pro seniory, další pro mladé rodiny. Přitom můžeme zohlednit i to, že různé skupiny obyvatel mají čas v odlišnou denní dobu. Taková inkluzivita pak velmi napomáhá tomu, aby si chystané opatření lidé vzali za své. Potom je mnohem pravděpodobnější, že bude dlouhodobě fungovat i v praxi. A jeho zavádění pak nemusí nést na bedrech jen obec, ale i aktivní občané.

Jak reagují na zavádění adaptačních strategií zemědělci? Laický předsudek by mi napovídal, že spolupracovat budou spíše drobní farmáři a sedláci než velké podniky, často navázané na státní struktury…

Já se do toho snažím jít bez předsudků, ale tenhle stereotyp se bohužel často potvrzuje. Menší a střední podniky jsou ochotnější k diskusi i k přijímání aspoň některých adaptačních opatření. U těch největších je taková ochota mizivá a u kulatých stolů právě jejich místo zůstává nejčastěji neobsazeno. Vyvstává tak otázka, jak je přimět k jednání a činnosti. Dají se samozřejmě využít nátlakové prostředky, jako je společná zemědělská politika. Mohou je k tomu tlačit majitelé půdy, protože přes sedmdesát procent zemědělské půdy v Česku je v nájmu. Můžeme tedy informovat vlastníky, kteří si pak do pachtovní smlouvy mohou dát, že určité procento plochy bude věnováno krajinným prvkům. Ale motivace velkých zemědělců by rozhodně měla být i vnitřní. V současnosti ale podle mě procházíme zlomovým obdobím, kdy už si i velcí zemědělci začínají uvědomovat, že bez určitých opatření to dál nepůjde, a pokud se nezačne něco dělat, půda bude natolik vyčerpaná a sucho tak velké, že už nebude kde brát.

Je třeba vzít v potaz, že velké zemědělské subjekty vnímají samy sebe jako výrobní podnik, jako někoho, kdo vyrábí potraviny. Veřejnost a média je ale tlačí i do role správců krajiny, kteří se mají starat o to, jak prostředí vypadá a zda je zdravé. Hlavní snahou firem přitom je, aby nebyly na konci roku v červených číslech. Z našich rozhovorů s agronomy velkých podniků, které jsme vedli v jednom výzkumném projektu, vyplynulo, že se často cítí v kleštích: něco jiného od nich vyžaduje jejich vedení a něco jiného zbytek společnosti. Na jednu stranu mají zajišťovat co nejvyšší výnosy, na stranu druhou slyší z médií i od lidí, že oni jsou ti špatní, kteří mohou za všechny ekologické problémy. Stojíme tak před důležitým úkolem ujasnit si, kdo to vlastně je zemědělec a jakou má roli. Má být právě on správcem krajiny, a pokud ano, jak ho můžeme podpořit, aby jím skutečně být mohl? Anebo by se měl o krajinu starat někdo jiný? A kdo by to měl být?

Text vznikl ve spolupráci s Heinrich­-Böll­-Stiftung Praha.