„Přišli jsme, abychom zbavili osobnost akademického haraburdí, vypálili v mozku plíseň minulosti a obnovili čas, prostor, tempo, rytmus a pohyb, základy dnešní doby.“
Kazimir Malevič, 1919
Porevoluční situace v Rusku a touha nového státu po novém umění umožnila vznik unikátní instituce. Za přímé podpory tehdejšího lidového komisaře pro vzdělání Anatolije Lunačarského bylo v roce 1919 v Moskvě založeno Muzeum malířské kultury (Muzej živopisnoj kultury, MŽK). Tato experimentální instituce měla řadu výjimečných rysů. Řízení muzea bylo předáno do rukou umělců, kteří dostali carte blanche na vytvoření avantgardní expozice nového umění. Umělci rozhodovali jak o akvizicích, tak o koncepci expozic. Muzeum bylo projektováno jako síť institucí, proto vzniklo dalších šest poboček. Muzeum malířské kultury bylo definováno jako umělecko-vzdělávací instituce a jeho hlavním cílem se stalo šíření nového typu umění. V roce 1923 byla v rámci muzea vytvořena výzkumná laboratoř a založena knihovna.
Základní koncepce muzea stála na problematice umělecké formy. Výstavní a vědecká agenda řešila otázky barvy, kompozice, plochy nebo
objemu. Expozice byla vystavěna jako postupný přechod z modernistických předmětných redukcí na bezpředmětný suprematistický přístup.
Do činnosti muzea byli aktivně zapojeni například Vasilij Kandinskij, Alexandr Rodčenko, David Šterenberg, Varvara Stěpanovová, Kazimir
Malevič, Olga Rozanovová, Natalia Gončarovová, Vladimir Tatlin a další. Do desetileté existence MŽK se promítly i boje uvnitř komunistické
strany a střety rozdílných uměleckých frakcí nebo spolků. K činnosti muzea měli výhrady nejen představitelé státu, ale i odborná veřejnost.
Postupnou transformací se roku 1929 dospělo k úplnému zániku, kdy veškerá díla z muzea byla rozčleněna do dvanácti skupin podle umělecké
hodnoty, velká část z nich byla rozeslána do regionálních muzeí, část děl předána do Treťjakovské galerie a díla ze skupiny č. 1 byla
určena k likvidaci jako umělecky nehodnotná.
„Zašel jsem do Muzea malířské kultury… V muzeu nebylo nic moc k vidění. Až později jsem se dozvěděl, že Larionov a Gončarovová jsou slavní umělci. Na jejich věcech není nic zvláště zajímavého. Působí stejným dojmem jako věci ostatních, visí ve třech místnostech, jsou zcela pod vlivem pařížské a berlínské dobové malby, kterou bez velké dovedností kopírují…“
Walter Benjamin, deníkový zápis z 11. ledna 1927
„Nyní je mrtvé tělo malířství, umění malovaného modelu, uloženo do rakve zapečetěné černým čtvercem suprematismu a jeho sarkofág je vystaven pro veřejnost na novém hřbitově umění: v Muzeu malířské kultury… A nehybné formy suprematismu neodhalují nové umění, ale ukazují tvář mrtvoly a její ztuhlý pohled.“
Ivan Kljun, malíř, člen vědecké rady MŽK, 1919
V roce 1930 v Treťjakovské galerii vznikla pod vedením kunsthistorika Alexeje Fjodora-Davydova Zkušební komplexní marxistická expozice. Na základě marxistické sociologie byla veškerá díla ze sbírek galerie rozdělena do tří kategorií: umění feudalismu, umění kapitalismu a umění přechodu od kapitalismu ke komunismu. Mnohá z děl ze skupiny č. 1 byla začleněna do expozice jako příklady umění odcházejícího kapitalismu.
1. Kazimir Malevič
2. Natalia Gončarovová
3. Natalia Gončarovová: Páv pod zářivým sluncem, 1911
4. Sergej Lučiškin: Souřadnice vztahů malířských objemů. Anomálie. Analytická práce, 1924
5. Pozvánka na výstavu skupiny OST do MŽK, 1927
6. David Šterenberg: Zákusek, 1919
7. Alexandr Rodčenko
8. Michail Larionov: Odpočívající voják, 1911
9. Jeden ze sálů MŽK v Moskvě, 1920
10. Pokus o objektivizaci umělecké metody je neproveditelný, jelikož buržoazní umění je skrz naskrz individualistické Zkušební komplexní marxistická expozice, 1930
11. Kázání pokory – kázání otroctví Zkušební komplexní marxistická expozice, 1930