Spřízněni s Komunou

Letos uplyne sto padesát let od vzniku a rychlé porážky Pařížské komuny v roce 1871. Nakladatelství Neklid ji připomene vydáním knihy Kristin Ross Communal Luxury: The Political Imaginary of the Paris Commun (Komunální přepych. Politická vize Pařížské komuny 2015). Volba titulu je více než vhodná, a to hned z několika důvodů.

Ani klacek, ani poučení

Důležité je zejména to, že autorka Komunu vymaňuje z „narativních struktur“ oficiální historiografie reálného socialismu a francouzského národního republikánství. Pařížské povstání tak přestává být a priori nedokonalým krokem na cestě nevyhnutelně vedoucí k údajné „dokonalosti“ Říjnové revoluce 1917 nebo předehrou ke vzniku francouzské třetí republiky, kterou socialističtí extremisté svedli na scestí. Ross se navíc záměrně vyhýbá artikulaci „poučení“ z Komuny, kteroužto metodu doposud aplikovala naprostá většina radikálních komentátorů této události – už od rozpadu První internacionály, k němuž došlo v důsledku porážky Komuny, a po ní následujících represí se různé verze „poučení“ z pařížského povstání roku 1871 používaly jako polemické klacky, jimiž se navzájem bily po hlavách nejrůznější znepřátelené frakce socialistů, anarchistů a komunistů.

Autorka naopak sbírá dohromady jednotlivé fragmenty představ samotných komunardů a komunardek o sociální revoluci a nechává promlouvat některé jejich činy v kontextu jejich vlastní historické bezprostřednosti. Rovněž se zaměřuje na „posmrtný“ život Komuny v revolučních teoriích jejích souputníků, jako byli například Karl Marx, Jelizaveta Dmitrijeva, Élisée Reclus, Petr Kropotkin, William Morris nebo Paul Lafargue. Jako by naznačovala, že staré roztržky se vyčerpaly a nyní se můžeme na Pařížskou komunu podívat nově a identifikovat v jejím odkazu to, co je aktuální pro sociální hnutí dneška. Právě rozbor vlivu Komuny na Marxovo teoretické úsilí, myšlení Williama Morrise a na vznik a klíčové myšlenky anarchistického komunismu patří k nejsilnějším momentům knihy.

Obroda okupačních hnutí

Sama Ross se k tématu Pařížské komuny vrátila pod vlivem nového cyklu třídních bojů s „okupační formou protestu“ (španělští Indignados, americké hnutí Occupy, řecké protesty proti politice škrtů a okupace aténského náměstí Syntagma, arabské jaro s tahrirskou komunou v Káhiře atd.), která se ve světě objevuje od roku 2011. Právě v ní a v jejích nejradikálnějších projevech autorka spatřila spřízněnost s politickou kulturou Komuny. Na otázku, proč v politickém horizontu bojů naší doby rezonují právě některé revoluční myšlenky z druhé poloviny 19. století, Ross jednoznačnou odpověď nedává. Pouze poukazuje na to, že některé aspekty způsobu, kterým moderní proletáři a proletářky pozdního kapitalismu zakoušejí své vykořisťování, jsou podobné zkušenosti proletarizovaných řemeslníků víceméně preindustriálního kapitalismu ve Francii sedmdesátých let 19. století, a proto dochází k hypotéze, že „svět komunardů a komunardek je nám ve skutečnosti mnohem bližší než svět našich rodičů“. Jsou tu ale i velmi významné rozdíly a domnívám se, že právě ony činí zmiňovaný „maximalis­tický projekt“ navýsost aktuálním, zatímco vývoj dělnického hnutí v jeho konfliktu s kapitálem z něj na přelomu 19. a 20. století učinil okrajový proud a po debaklech revolučních otřesů po první světové válce a během španělské revoluce jej na dlouhou dobu zcela pohřbil.

Během 19. století se k sobě oba póly kapitalistického třídního vztahu – kapitál a proletariát – povětšinou vztahují jako dva soupeři tvrdě zápasící o dělení výnosů mezi mzdy a zisky a hranice pracovního dne. Ne že by byly reprodukční koloběhy kapitálu a pracovní síly zcela odděleny, ale větší systémová důležitost absolutní nadhodnoty zakládala přístup k proletariátu jako k onomu pomyslnému citronu, který je třeba vymačkat, zahodit a nahradit novým. Za těchto podmínek mohl vzniknout „maximalistický projekt“ jako radikálně odmítavá reakce na zdánlivě zvnějšku uvalený, nepřátelský svět kapitálu. Snad proto se třeba anarchistickému komunismu nejvíce a nejdéle dařilo mimo vyspělá centra industriálního kapitalismu, protože podmínky v zemích, kde se vývoj kapitalismu opožďoval, nadále vytvářely představu střetu dvou bezmála svébytných „světů“, v němž ten proletarizovaný musí zastavit kapitalistickou kolonizaci a rozhodným způsobem se ihned zbavit všech jejích atributů. Naproti tomu v Británii, USA nebo Německu a ve všech enklávách, kde sílil význam extrakce relativní nadhodnoty a napojení růstu mezd na růst produktivity práce, postupně v druhé polovině 19. století rostla i síla a moc dělnických organizací uvnitř kapitalistického výrobního způsobu, ale souběžně dokázal proletariát proti kapitálu uplatňovat svoji autonomii. Z této situace vyplynul „programatický projekt“ dělnického hnutí, v němž třída produktivní práce figurovala jako nosný pól třídního vztahu, a proto byla předurčena k tomu, aby se stala pólem dominantním a kapitalistický svět nikoli zničila, nýbrž ho ovládla a transformovala v socialismus (ať už reformami nebo revolucí).

Revoluční vlna na začátku 20. století a její vnitřní kontrarevoluce byly vyvrcholením a nejúplnějším výrazem celého cyklu bojů založeného na výše popisované konfiguraci třídního vztahu. Následně tyto otřesy vedly ke kvalitativní změně v tomto nastavení. Jestliže už od druhé poloviny 19. století byly reprodukční koloběhy kapitálu a pracovní síly stále více propojeny, nyní se toto vnitřní usouvztažnění dále prohlubovalo, institucionalizovalo a systematizovalo v národním terénu akumulace kapitálu prostřednictvím odborů, dělnických stran a státní regulace. Ve „světě našich rodičů“, jak autorka píše, se akumulace kapitálu spojila s masovou průmyslovou výrobou spotřebního zboží, jehož konzumentkou byla pracující třída, která se s kapitálem střetávala v konfliktu ohledně podmínek kompromisu mezi zvyšováním produktivity práce a mzdou (včetně mzdy sociální). Dělo se tak skrze procesy kolektivního vyjednávání v rámci společenské smlouvy zprostředkované národním státem. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století se však ohlašuje tendence k nadakumulaci a daná konfigurace třídního vztahu se dostala do krize, jejímž projevem byla nová revoluční vlna a následná kontrarevoluce, které znamenaly konec dalšího cyklu bojů i finální krach programatického projektu – maximální moc organizovaného dělnického hnutí uvnitř kapitalismu se nezvrátila v zevšeobecnění dělnické autonomie a schopnost diktovat podmínky společenské reprodukce, místo toho se jako nejradikálnější gesto objevuje odmítnutí práce a postavení dělníka.

Bezmocný proletariát

Poslední kontrarevoluce nabyla formy porážky dělnické třídy a restrukturalizace třídního vztahu v celosvětovém měřítku. Tato restrukturalizace přinesla průběžnou demontáž sociál­ního státu, výrazné oslabování významu kolektivního vyjednávání, celkovou nekro­tizaci dělnického hnutí, odstraňování překážek mobility kapitálu a přesouvání výroby za levnější pracovní silou, stagnaci reálných mezd, kompenzování nízkých platů spotřebitelskými úvěry, liberalizaci obchodu, financializaci kapitálových investic a vypuzování pracovní síly z výroby a výslednou celosvětovou konsolidaci přebytečného obyvatelstva, jehož pracovní síla už pro kapitál nemá žádnou užitnou hodnotu. Zároveň nevznikl žádný nový model akumulace kapitálu, takže se jen ustavičně oddaluje moment, kdy krize propukne plnou silou. Restrukturalizace, často spojovaná s neoliberalismem, tedy znamená, že proletariát už „strukturálně není v pozici, z níž by se ve svém střetu s kapitálem mohl prosadit a svázat růst reálné mzdy s růstem produktivity“, jak napsala Screamin’ Alice v článku O periodizaci kapitalistického třídního vztahu v časopisu Sic č. 1/2016. Do jisté míry tedy opět dochází k odpojení reprodukčních koloběhů kapitálu a proletariátu, ale jistě nejde o návrat do 19. století.

Zatímco tehdy postavení dělnické třídy zakládalo souběžně její autonomii i perspektivní růst její síly a moci uvnitř kapitalismu, dnes jsou základy autonomie podryty a politické či ekonomické dobytí moci pracující třídou je mimo diskusi. Proletariát je stále bezmocnější, bez kapitálu není ničím. Ocitli jsme se v konfiguraci třídního vztahu, která nám nenabízí žádnou budoucnost, což v posledních letech čím dál více umocňuje klimatická krize. Vyvstává­-li dnes nějaký horizont revolučního překonání kapitalismu, pak spočívá v tom, že třídní antagonismus se může vyjadřovat už jen negativně – proletariát je ve svých bojích proti kapitálu nucen zpochybňovat svoji vlastní existenci.

A právě proto získávají nesmírnou aktuálnost některé prvky „maximalistického“ revolučního projektu spojeného s Pařížskou ko­munou a jejím odkazem přepracovaným anarchistickým komunismem, Karlem Marxem či Williamem Morrisem. Máme­-li na naší planetě přežít, budeme v nadcházejících střetech s kapitálem muset přijímat praktická opatření, která kapitalismus podryjí a demontují na úrovni každodenního života. Jedná se především o zrušení námezdní práce, peněz, genderu i státu a reorganizaci výroby (a s ní i spotřeby a distribuce) tak, aby nejen skoncovala s rigidní dělbou práce, ale také byla environmentálně udržitelná.

Autor je pracovník v sociálních službách a přispěvatel blogu Přátelé komunizace.