Učitelé ze Školy da Vinci, kde se setkávají nejen školáci, ale také děti ze školky a gymnazisté, se snaží učit partnersky, tvořivě a s důrazem na rozvoj dovedností. To předpokládá větší zapojení dětí do výuky, sdílení dobré praxe mezi učiteli a především neustálé promýšlení vlastní metody.
Kde hledat inspiraci pro školu 21. století? Izraelský historik Juval N. Harari ve svých úvahách o smyslu vzdělávání navrhuje zaměřit se na takzvaná 4 K: kritické myšlení, komunikaci, kooperaci a kreativitu. Učit kritickému přístupu k různým pohledům i zaručeným pravdám vygenerovaným na základě čím dál chytřejších algoritmů internetových vyhledávačů a sociálních sítí, jež fungují jako stavební materiál informačních bublin, v nichž žijeme. Vedle testování znalostí je třeba požadovat po žácích i zpětnou vazbu k výuce. Umožnit jim, aby si sami zvolili způsob, jímž si ověří, do jaké míry si učivo osvojili. Bude to opakovacím testem, který sami vytvoří, skupinovým projektem či vytvořením hesla na Wikipedii? Myslíte, že žáci nemají patřičnou expertizu, aby to dokázali? Výzkumy v soudobé psychologii, jako jsou například ty, na nichž pracují Alfie Kohn nebo Carol Dwecková, svědčí o opaku. Pokud dáme žákům možnost volby a postaráme se o to, aby pracovali s důsledky svých rozhodnutí, necháme jim prostor pro dělání chyb nebo selhání, začnou se s neúspěchy vyrovnávat a postupně za své učení převezmou odpovědnost. Svoboda a odpovědnost jsou totiž spojené nádoby produkující klíčové dovednosti a postojové mechanismy, které jsou předpokladem pro další růst.
Chuť experimentovat
Jakým způsobem ale žákům prostředí pro rozvoj 4 K vytvořit? Jak zajistit prostor pro bezpečné chybování? Především tím, že dovolíme chybovat sami sobě v učitelské roli. Že vědomě nepřinášíme do hodiny hotový produkt, ale chuť experimentovat. Jak poznamenává pedagog Dylan William, k učení přistupujeme jako k opravě motoru letadla za letu. Nebojme se chybovat a o chybách s posádkou ve třídě i ve sborovně komunikovat. Na palubě našeho letadla se, podpořeni otevřenou atmosférou, vzájemně zveme do výuky, a to nejen tehdy, když se chceme obohatit o příklady dobré praxe, ale zejména pokud máme pocit, že se ne vše zrovna daří. Vzájemné pozorování mezi jednotlivými učiteli je skvělý zdroj pro vlastní učení. Je pro nás způsobem, jak si vzájemně poskytnout zpětnou vazbu, upozornit na to, co jsme přehlédli, a probrat názory a postřehy s kolegy, kteří mají možnost vidět naše učení a zejména učení se žáků z jiného úhlu pohledu.
A co by mohl „okukující“ učitel pozorovat třeba v hodině dějepisu v 9. třídě? V prvních pěti minutách žáci diskutují o otázce, která obvykle zaznívá spíše v hodinách občanské výchovy: Jaká je úloha soudů ve státě? Zdánlivě jednoduchá otázka má v lekci své zásadní místo. Nehledáme totiž jednoznačnou a jedinou správnou odpověď, kterou můžeme najít v encyklopedii nebo učebnici, ale zamýšlíme se nad různými kontexty a souvislostmi. Svět totiž nemá podobu přehledné skříňky se štítky a nápisy jednotlivých školních předmětů a vědeckých oborů.
Ani další část hodiny nenapovídá tomu, že by se dnes žáci věnovali minulosti. Rozdělují se do tříčlenných skupin a každá z nich získává od ostatních odlišné svědectví týkající se ohrožení České republiky teroristickou skupinou vedenou ženou, která je napojena na zahraniční špionážní sítě. Průzkumníci sbírají střípky poznatků o situaci a vyhodnocují věrohodnost zpráv, které průběžně dostávají od spolužáků v rolích novinářů státní televize, příslušníků bezpečnostních složek nebo učitelů. Pochybovači mezi žáky často vytuší učitelův záměr: „Jak víme, že nám média nelžou? Co když ji někdo falešně obvinil?“ Moment odhalení zápletky nastal a učitel se zaraduje. Prozradí studentům, že společně prožili prvky kampaně namířené proti Miladě Horákové, umístěné do kulis 21. století.
Dialog ve třídě pokračuje otázkami vycházejícími z každodenních zkušeností žáků, jež se týkají médií, hoaxů nebo konspiračních teorií. Díky tomuto kontextu se žáci mohou jednoduše vztáhnout k událostem starým desítky let a nechat se vyprovokovat k přemýšlení. Klidně i k otázce, „k čemu mi to bude?“. Učitel pak dostává prostor vysvětlit, jaký má ta která aktivita smysl.
Spolurozhodování, sdílení, komunita
Začít klíčovou otázkou proč a až posléze rozmýšlet, jak a co společně realizovat, radí v TED talks inspirátor proměny firemní kultury Simon Sinek. Jde o princip teoreticky snadno přenositelný do školního prostředí. Teoreticky proto, že komunikační otevřenost učitele s sebou nese i jeho zranitelnost. Vytváří však prostor pro partnerský přístup a tím vyzývá studenty ke spolupráci na jejich vlastním osobním růstu, tvořivosti, autenticitě a seberealizaci. Ve svých knihách o firmách, potažmo školách budoucnosti, které překonávají tradiční hierarchie a podporují inovativní myšlení, píše o uvedeném přístupu také Frederic Laloux.
Pokud chcete udělat první kroky na cestě k proměně školy, zkuste třeba pozvat zájemce z řad žáků na pedagogickou radu nebo prostě změňte rozložení lavic ve třídě s učitelskou katedrou v čele. Symbolicky tak zrušíte relikty z konce 18. století, kdy školství hledalo zdroje inovací v reformách pruské armády. Zamyslete se nad smysluplností pravidel, jimiž se ve škole řídíte a v nichž žijete. Vtáhněte žáky do diskuse o jejich hodnocení, přizvěte je jako partnery k třídním schůzkám s jejich rodiči, vytvořte tím podporující triádu. Pečujte společně o prostory, v nichž trávíte většinu svého dne. Umožněte studentům zapojit se do výběru projektů a podoby projektových dnů. Nabídněte jim prostor realizovat své kreativní nápady v míře, v níž se budou obě strany cítit bezpečně, třeba vyzdobit chodbu nebo vybrat gauč pro odpočívání o přestávkách. Spolupracujte s místní komunitou, oslovte místní úřad s nabídkou společné aktivity dětí a seniorů. A pokud si troufáte, přiberte žáky k výuce v nižších ročnících jako své asistenty – čekají vás úžasné chvíle plné objevování dovedností a talentů svých žáků, o kterých jste doteď neměli ponětí.
Změna myšlení
V čem tedy podle nás spočívá hlavní změna, která bude znamenat proměnu školního systému a zajistí rozvoj kompetencí, jež budou nejspíš platné v budoucích zaměstnáních, přestože jejich povahu zatím neznáme? Věříme, že změnu neurychlí nákup dalších notebooků a virtuálních brýlí nebo dronů, zvětšení učeben nebo posílení učitelského týmu o dalšího rodilého mluvčího. Nespočívá dokonce ani v množství nově použitých metod a počtu absolvovaných seminářů kritického myšlení nebo digitální gramotnosti. Zásadním předpokladem proměny školství směrem k realitě 21. století je změna nastavení myšlení všech hlavních aktérů – tedy žáků, učitelů a rodičů. Proměna nesená v duchu partnerství, kreativity a otevřenosti. V dialogu společného učení se svobodě a odpovědnosti.
Autoři učí na Škole da Vinci v Dolních Břežanech.